Útočník v pátek odpoledne v Tanvaldu pobodal tři lidi. Policie útočníka zadržela. Zranění jsou podle záchranářů v kritickém stavu. Na místě zasahoval i záchrann ...
Zatímco v Ankaře NATO opět (správně) potvrdilo, že hlavní bezpečnostní hrozbou pro náš kontinent je Rusko, a zatímco se Česko vyžívalo ve veledůležité „válce“ prezidenta s vládou o účast na summitu, v části Evropy dozrává přesvědčení, že jsme po uši v jiném konfliktu – s Čínou. Nejde teď o „kinetickou“ válku o Tchaj-wan, s níž bychom vzhledem ke stavu evropských armád tak či onak neměli nic společného. Jde o válku obchodní. A prohráváme…
V letech 2019–2025 Německo ztratilo 400 tisíc pracovních míst v průmyslu. Tímto způsobená ztráta HDP dosahuje 4,3 procenta. Německé koncerny ztrácejí naději, že ještě existuje nějaká cesta z krize. Naposledy, po další vlně katastrofických odhadů vývoje firmy, šest z osmi členů vedení Volkswagenu vyjádřilo hluboký pesimismus ohledně schopnosti koncernu přežít. Takové závěry publikoval koncem června berlínský Institut der deutschen Wirtschaft.
Svaz polských podnikatelů a zaměstnavatelů o týden později prezentoval zprávu na stejné téma a s podobnými konkluzemi. Pouze v roce 2025 z evropské ekonomiky „uteklo“ do Číny kolem 87 miliard dolarů přidané hodnoty. Každý den v EU ztratí práci kvůli čínské konkurenci v sektoru průmyslu kolem 500 osob. V nejbližší době jen v Polsku bude v nejvíce ohrožených branžích ohroženo 45 tisíc dalších míst.
„Čína požírá evropský průmysl sektor po sektoru, především ocelářství, fotovoltaiku, větrné turbíny, automobilový průmysl, chemický průmysl, strojírenství,“ vypočítává Jakub Jakubowski z polského Střediska východních studií (OSW). „Z trhu jsou vytlačovány naše konečné produkty, ale především je likvidován celý evropský dodavatelský řetězec,“ popisuje.
Jak k tomu došlo? Když před pěti lety v Číně praskla bublina na trhu nemovitostí a zadrhl se dosavadní hlavní motor čínské ekonomiky: obrovské vnitřní investice a zvyšování vnitřní konzumpce, Peking „přehodil výhybku“ a obrovskou energii své ekonomiky začal ventilovat ven, na zahraniční trhy. Prioritou se stal růst průmyslové produkce a export nadbytků této produkce do světa. Problém je v tom, že v tuto chvíli se v Číně soustřeďuje už 34 procent světové průmyslové produkce.
„Čína se stala gigantickou továrnou, která musí dobývat zahraniční trhy, aby se vyhnula krachu,“ říká polský analytik Andrzej Krajewski. I proto jen v prvních pěti měsících roku 2026 vzrost objem čínského exportu o dalších 15,5 procenta. Obchodní přebytek Číny překročil bilion dolarů ročně a blíží se k 1 procentu světového HDP. Spojené státy, v okamžiku své největší globální ekonomické dominance, tedy těsně po skončení druhé světové války, představovaly 45 procent světové produkce. Jde o cíl, ke kterému Peking rychle směřuje – podle prognóz Mezinárodního měnového fondu by mohl této úrovně dosahovat už za pět šest let.
Podle Jakubowského je tento vývoj doprovázený zásadní proměnou čínské zahraničněpolitické doktríny. Staré dogma, formulované ještě v dobách Teng Siao-pchinga, „skrývej svůj potenciál a vyčkávej“, je pryč. „Číňane jsou sebevědomí. Cítí se rovnocenným protivníkem USA a vědí, že se všemi ostatními mohou hovořit z pozice dominance. Už se nesnaží svádět a lákat partnery, říkají jim: Bude to takhle, jak chceme my, nebo vás zničíme.“
Součástí onoho rostoucího sebevědomí je úspěch Pekingu v konfrontaci s Trumpovou Amerikou. Navzdory velkolepým deklaracím a reálným čínským obavám má pokus Washingtonu o zastavení čínské vlny zatím velmi ambivalentní výsledky. Čína šla do střetu, když Washington zvedal cla. Odpovídala stejně a nakonec to byli Američané, kdo zastavil eskalaci konfliktu pod vlivem obav vlastního byznysu a tváří v tvář síle čínského vydírání nedostatkem vzácných kovů, nezbytných pro fungování digitální ekonomiky.
Jenže Spojené státy, dopovídá Krajewski, budují zároveň „pevnost Amerika“, snaží se urychleně o dosažení maximální soběstačnosti – a mají k tomu potenciál a odhodlání. Evropa je v podstatně horší pozici. „Mezi Washingtonem a Pekingem vládne nyní, jak říkají Číňané, konstruktivní stabilita,“ říká Jakubowski, „což znamená, že mohou mezitím přitlačit menší a bezbrannější partnery.“
„Německo se potácí směrem k deindustrializaci, jakou prožily Spojené státy před 25 lety,“ píše bruselský think tank CER. Německu a celému regionu, který je na německou průmyslovou mašinerii navázán, hrozí vznik evropského „rezavého pásu“ náhle zchudlých a zdevastovaných postprůmyslových oblastí. Takový vývoj by stejně jako v Americe hrozil i hlubokou společensko-politickou proměnou, upozorňuje Jakubowski.
V evropské skládačce je Německo klíčový element i proto, že jde de facto o „menší Čínu“ – zemi, která těžila ze stejného modelu, jaký nyní razí Peking. Důraz na průmyslovou produkci technologicky vyspělých produktů na export, podhodnocená měna (euro je podstatně slabší, než by byla německá marka), relativně nižší mzdy a štědrý systém veřejné podpory průmyslu. Problémem je, že Čína toto všechno nyní dokáže dělat v ještě podstatně větším měřítku a nesrovnatelně levněji – i díky mnohem nižším cenám energií. A tak mohla zahájit „eliminaci“ dosavadního vzoru.
Co je horší: nikdo neví, co s tím. Fridrich Merz už řadu měsíců zdůrazňuje, že je nutné, aby Evropská unie zahájila zásah proti „nekalé konkurenci z Číny“, nicméně není si v tomto ohledu schopen udělat pořádek ani ve vlastní koalici a ve vlastní zemi, kde část politických a podnikatelských elit vychází z přesvědčení, že jedinou cestou je prohlubování kooperace s říší středu. „Jde o toxickou závislost, budovanou už několik desetiletí,“ vysvětluje Jakubowski. „Část elit si myslí, že když nejsme schopni s Číňany bojovat, je potřeba se k nim připojit a vydělat alespoň něco. Jde o model kooperace, ve kterém nám zůstane evropská slupka, evropská fasáda, ale ve skutečnosti vše podstatné bude kontrolovat Čína. Zájmy států a zájmy velkých korporací jsou nyní v totálním rozporu. Velké firmy hrají proti zájmům vlastního průmyslu a vlastních národů.“
Co se musí změnit, je totiž podle analytiků hluboce zažitá mentalita a ideologie, na níž stál dosavadní evropský model. EU byla postavena na základě otevřenosti, svobodného pohybu lidí, zboží a kapitálu, na představě, že „vzájemné závislosti“ jsou něčím dobrým. Teď se tento model globalizace rozpadá. USA se tomu brání, vrátil se americký protekcionismus, Unie však i nadále holduje modelu z dávných dob klidného liberálního řádu. „Zcela nazí a nevyzbrojení jsme se ocitli v džungli, v níž ti silnější požírají ty slabší,“ uzavírá Jakubowski.
Kde hledat naději? „Je pokrok, že bruselské elity si vůbec uvědomily, že problém existuje,“ říká Jakubowski. „Ještě nedávno žily v liberální Zemi nezemi. Teď je nějaká forma obchodní války s Čínou nevyhnutelná – jsme přitlačeni ke zdi a Číňané nehodlají polevovat.“
Část evropských analytiků doufá, že čínská bublina, poháněná státní podporou průmyslu, dříve nebo později praskne. Není ovšem zřejmé, zda to bude předtím, nebo až poté, co srovná evropský průmysl se zemí. Spojené státy podle Jakubowského doufají, že jim pomůže znovunastolit dominanci jasná převaha v rámci technologické revoluce způsobené nástupem umělé inteligence. Jak říká americký analytik Andrew Michta, nutné by bylo na jedné straně smíření se s koncem globalizace a pochopení, že nelze oddělovat obchod a národní bezpečnost – rozhodně ne v případě soupeře jako Čína s jejím „státním kapitalismem v totalitní společnosti“. Na straně druhé, musí se vrátit uvažování v kategoriích Západu, spojenectví, které umožní lépe přežít v nových turbulentních podmínkách. Na obou stranách Atlantiku k tomu ovšem není příliš dobré ovzduší. Trumpova administrativa rozhodně projevuje vzácný talent si znepřátelit i ty nejlepší spojence. Zároveň v nedávném průzkumu polovina evropských společností, především celé „jižní křídlo“, se většinově vyjádřila, že se jim Čína jeví jako perspektivnější partner než USA.
00:07
