S pomyslnou kamerou na hlavě

KOMENTÁŘ

S pomyslnou kamerou na hlavě
Byla to krátká chvilka zadostiučinění pro bývalé trojkaře a čtyřkaře, protože manuální práce se ukázala být o něco odolnější; stroje mají obecně větší problém s jemnou prací rukama než s abstraktním uvažováním. Ale ta chvilka už pomíjí, protože nové typy robotů si jdou i pro tu jejich práci, píše Marian Kechlibar. Ilustrační foto Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Fotografie je zvláštní umění, po většinu času banální, někdy naopak nesmírně působivé. Do té druhé kategorie se řadí i jedna fotka, která před pár dny oběhla sociální sítě.

Je na ní zachycena indická švadlena při práci a ta paní švadlena má na hlavě čelenku s kamerou, jež zabírá její ruce a pracovní stůl. Ta kamera tam přitom není proto, že by nadřízení chtěli doopravdy sledovat každý steh. Její účel je jiný. Vytváří videozáznam pro robota, který se z něj má učit, jak se šije, a jednoho dne ji nahradí.

 

Nic příjemného, že? V tomto smyslu měly intelektuální profese to štěstí, že to aspoň nevěděly předem. Každý autor od Homéra až po posledního blogera na Wordpressu, každý programátor od Ady Lovelace (která ještě ani neměla skutečný počítač) až po současné kodéry v Kalifornii nebo v Karviné pracoval celý svůj život s neviditelnou kamerou na hlavě, aniž by to tušil. Pak přišlo pár hektických měsíců, kdy veškerou jejich stovky let agregovanou práci spolykaly samoučící systémy jako jeden velký Otesánek – a od té chvíle nevíme, kolik z nás odborně přežije a jak moc se ta naše práce změní.

K úplnému nahrazení stroji skoro určitě nedojde, ale nějaká ta redukce visí celkem zřetelně ve vzduchu. Dost možná se jí tentokrát nevyhne ani Česká televize, a to už je co říci, protože ta se všem dřívějším technologickým pokrokům a vlnám propouštění smála asi stejně, jako se egyptské pyramidy smějí toku času.

Byla to krátká chvilka zadostiučinění pro bývalé trojkaře a čtyřkaře, protože manuální práce se ukázala být o něco odolnější; stroje mají obecně větší problém s jemnou prací rukama než s abstraktním uvažováním. Ale ta chvilka už pomíjí, protože nové typy robotů si jdou i pro tu jejich práci a také pro práce, které až do té doby žily na pomezí manuální zručnosti a vysoké kvalifikace: chirurgie, montáže složitých technických zařízení ap.

Nemám tušení, co leží na druhé straně tohoto vývoje. Něco přežije, hlavně základní lidské vlastnosti – láska, krutost, touha po moci, touha po slávě, skromnost a další. Ale podoba společnosti roku 2050 nám možná bude stejně vzdálená jako starý Babylon se svými armádami otroků a chrámovými prostitutkami. Změní-li se v nějaké civilizaci struktura práce, změní se i skoro všechno ostatní.

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.

×

Podobné články