Když byl na obzoru další Chanov. Bouřlivá debata o obchodu s chudobou

Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno na valnících byla dovezena celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena byla do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích a ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.

V devadesátých letech, to už jsem tam nežil, došlo k tomu, k čemu i jinde: ta velká fabrika se změnila v malou fabričku, takže mnoho lidí ze sídliště odešlo, takže se uvolnily byty, které se dostaly do rukou tzv. obchodníků s chudobou – ti do nich stěhovali převážně romské rodiny, které vystěhovali z měst, v jejichž často historických domech Romové za socialismu bydleli. V obci se začala měnit skladba obyvatelstva, což vyvolávalo napětí. Začalo se o ní psát i v celostátních médiích. Vzpomínám si, jak tam kvůli reportáži odjel spisovatel Jáchym Topol, jenž když se vrátil, udiveně pravil: Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Prý se i tehdy ujalo jméno Romava. To město či městečko se jmenuje Rotava – a já tady vítám dlouholetého starostu toho města, pana Michala Červenku.

Já už dávno nemám Rotavě do jejích záležitostí co mluvit. Moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za čas, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. A samozřejmě potkávám dost Romů, kteří rádi postávají venku, neboť je to družný lid. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití a soužití pro všechny. Nebo skoro pro všechny.

Ten rotavský model mi připadá tak zajímavý, že jsem s ním chtěl seznámit jednak své posluchače, ale také své hosty: takže vedle pana Červenky tady sedí Radek Burda, který je sice fotograf, ale také podnikatel se sociálním bydlením v Ústí nad Labem, městě se spoustou sociálně vyloučených lokalit, v nichž se tedy Radek Burda pohybuje. Dále Jan Milota, což je sociální pracovník, aktivista, jeden ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení s programem Housing First, tedy Bydlení především, jež se snaží nalézt byty pro ty, kteří o ně přišli nebo se k nim nikdy ani nedostali a hrozí jim, že skončí na ulici, nebo už na ní jsou. A nakonec Pavel Veleman, sociální pracovník, který se myslím na Praze 7 snaží o totéž.

Dal bych první slovo panu starostovi, aby nám řekl něco o Rotavě a o tom, jak v takovém příkladném městečku, vystaveném sociálně-demografickým nárokům, udržet obyvatelský smír a neztratit přitom lidskost. A ostatní poprosím, abyste se vyjádřili, jaká je vaše zkušenost se snahou o totéž. O smír a lidskost.

Červenka: Děkuju za pozvání a jsem rád, že se bavíme o Rotavě. Je pravda, že naše obec vešla v jistou známost pod přízviskem Romava. Ale od časů, kdy hrozilo, že se proměníme v druhý Chanov, jsme už dlouho pryč. Před deseti lety jsme měli kriminalitu o sto procent vyšší než dnes, lidí v exekucích bylo třicet pět procent, teď je to dvaadvacet, což je pořád vysoké číslo, ale pokles to je. Naši sociální pracovníci jsou v rodinách i v terénu, máme asistenty prevence kriminality, tlak spojujeme s pomocí. Ta krize, kterou jsme prošli, skutečně souvisela s omezením provozu ve fabrice a s odchodem obyvatel jinam za prací. Sídliště má devět set šedesát bytů, mnoho z nich se stávalo předmětem obchodu s chudobou, jejich cena klesala, do nich ti podnikatelé hledali své nájemníky především mezi těmi, kteří měli nárok na dávky. Nebyli to ale jen podnikatelé, některé byty se dostaly do vlastnictví měst, jež je cíleně skupovala, aby tam mohla poslat své nepřizpůsobivé občany ze svých historických center. Tehdy jsme začali tím, že jsme potřebovali omezit migraci. To jsme mohli udělat jen tím, že vstoupíme na trh s byty. Vykoupili jsme přes sedmdesát bytů: tím se nám podařilo ustálit migraci, tedy i udržet počty problémových obyvatel na snesitelné míře. Nebylo to jednoduché: tlačili na nás občané, kteří chtěli na sídlišti klid, tlačili na nás majitelé bytů, že vstupujeme do jejich vlastnických práv, když se snažíme ovlivnit, koho chtějí do města přivádět, tlačili na nás sociální pracovníci, kteří zastupovali nájemníky vykoupených bytů, jimž hrozilo vystěhování, když nebudou spolupracovat. Nebylo to nic příjemného, museli jsme se s tím popasovat. Těch bytů jsme koupili sedmdesát a nastavili jsme pravidla, pro všechny stejná. Část těch rodin nebyla schopna či ochotna je dodržovat, tak ty byty musely opustit. Odešly do okolí, do okolních měst, kde to pochopitelně vyvolalo velkou nevoli. Nám se ale podařilo to zásadní: zlepšit situaci u nás ve městě. Jsme si přitom vědomi, že to nejsou systémová řešení, ale pro nás, pro naše město, byla funkční. Klesla kriminalita, klesl podíl lidí na dávkách, snížil se index sociálního vyloučení, vymizelo rasové napětí. Co stále trvá, je ohrožení ze strany obchodníků s chudobou, kteří se snaží ty byty skupovat, protože současný sociální systém je takový, že je motivuje obsazovat byty dalšími osobami ze sociálního vyloučení. Naše snaha je jít proti tomu, přičemž naše páky jsou dosti omezené. A ty, které používáme, jsou často označovány jako společensky nepřijatelné.

Tím „nepřijatelným“ myslíte co?

Červenka: Vystěhování lidí na ulici bez náhradního bydlení.

A to jste použili?

Červenka: Ano.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý Echo Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18:00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.