Vraždění na pravolevé škále

KOMENTÁŘ

Vraždění na pravolevé škále
Mezi refrény současného diskurzu patří i opakovaně propukající spory o to, kdo víc vraždí, ať už historicky nebo aktuálně, píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Mezi refrény současného diskurzu patří i opakovaně propukající spory o to, kdo víc vraždí, ať už historicky, nebo aktuálně. Progresivisté, nebo jejich protivníci? Pravice, nebo levice? Klasickým příkladem je časté dohadování se o tom, jestli nacisté patřili nalevo, nebo napravo. Tyhle spory z principu nemohou dospět k nějakému závěru. Jednak často nejsou motivovány snahou k něčemu dospět, ale potvrdit si to, že účastníci stojí na té z morálního hlediska správné, méně násilné straně. Pojmy pravice a levice se zároveň v čase nějak vyvíjejí a proměňují. A někdy taky nemusejí stačit.

Zjevné to je třeba v případech různých pachatelů hromadných vražd či pokusů o ně, především ve Spojených státech, ale i v dalších zemích. Ti lidé sice nezřídka po sobě zanechávají souvislé texty nebo různá vodítka, jež mají ozřejmit politickou nebo společenskou motivaci jejich zločinů. Snaha je rozškatulkovat, někam je zařadit na pravolevé ose, může ale postrádat smysl, případně podstatu věci zamlžovat.

 

Příkladem je střelec, který se v pondělí snažil vraždit v kanadském Montrealu, zabil policistu, byl zastřelený sám, obětí se stal i jeden kolemjdoucí, v tuhle chvíli ale není jasné, jestli se nestal obětí omylu zasahující policie. Vrah po sobě nechal obsáhlý manifest, úryvky z něj byly zveřejněny. Svět popisuje jako ovládaný jakousi hypergamií, kvůli níž žije velká část mužů velice osaměle. To by ho řadilo k takzvaným incelům, kteří politicky bývají přiřazováni ke krajní pravici nebo do její blízkosti. Na vrahovu zjevnou misogynii a nenávist vůči soudobému feminismu se také ve střelcově charakteristice soustředila mainstreamová média. Zároveň ale v textu vyjadřuje obdiv ke komunistickým režimům, odpor ke kapitalismu a podobně – to by z něj dělalo spíš levičáka. Ale taky byl proti migraci, proti islámu (a křesťanství)... A samozřejmě i proti Židům a sionistům. Což je dnes rozšířené na obou krajnostech spektra. Co s tím?

Jistě, ten jaksi tradiční a obvyklým způsobem ideologicky klasifikovatelný násilný extremismus pořád existuje. Pro část soudobých střelců, kteří se pokusili o hromadnou vraždu nebo ji dokonali, se ale používá charakteristika nihilistický násilný extremista. Přičemž tím nihilismem není myšlena nějaká koherentní ideologie, spíš její absence. Několik mladých pachatelů školních a podobných střeleb po sobě nechalo změť symbolů a hesel, která v kontextu aktuální veřejné debaty takhle pohromadě nic neznamenají, nemají jiné poselství než prázdno, jaksi generalizovanou nenávist, naprostou vnitřní rozbitost, nic ne jako předmět „víry“, ale stav ducha, který v posledním záškubu nahází tříští s různými ideologiemi pojících se znaků, aby navodil zdání smyslu, tam, kde naprosto absentuje.

Lidé, kteří spáchají hromadnou vraždu nebo se o ni pokusí, jistě nejsou „normální“. Vnímat některé z těchhle případů medicínsky – jako důsledek duševní chorob – ale také může být zavádějící. Stejně jako ty ideologické interpretace, v jejichž důsledku pak může mít svět v očích člověka jakousi klamnou přehlednost. Jde o to „nenakazit“ se tou špatnou ideologií, a čím bude její vliv menší, tím méně bude i ideologicky motivovaného násilí. Jak je ale možné mocensky bránit rozlézající se nicotě? To nihilistické násilí se dá považovat za extrémní projev absence smyslu. Snaha ho ideologicky zaškatulkovat může vést k jeho pomýlenému vnímání, třeba i projevem snahy popřít realitu, která se může vymykat jednoduchým politickým interpretacím a být o to hrozivější.

×

Podobné články