Pamatujete na DOGE? Na noci dlouhých nožů, jež tato úderka mladých mužů oddaných Elonu Muskovi po nástupu Trumpovy vlády rozpoutala na úřadech federální vlády? Jedním z jeho prvních terčů byl USAID, agentura pro mezinárodní pomoc. Protože tam Muskovi lidi tušili nejvíc zbytečných výdajů a zbytečných úředníků. Protože vzhledem k tomu, že ty peníze jdou do ciziny, jejich škrtnutí je politicky bezbolestné – nezasáhnete žádnou velkou skupinu amerických voličů, kteří by mohli začít křičet.
Americká veřejnost, zvláště republikánská, tradičně násobně přeceňuje, jakou část federálních výdajů zahraniční pomoc představuje, bylo to okolo poloviny procenta, takže zrušením USAID opravdu rozpočet nevyrovnáte. Přesto je otázka, zda jsou to dobře vynaložené peníze. Část zahraniční pomoci, která zbyla, byla převedena pod ministerstvo zahraničí a USAID jako samostatná agentura dnes fakticky neexistuje. Neskončila ovšem veškerá zahraniční pomoc, zájemce o problematiku si může třeba poslechnout rozhovor s člověkem, který ji má dnes na starosti.
Ta věta o tom, že nezasáhnete žádné voliče, by si zasloužila upřesnění. Škrty se dotkly administrátorů této pomoci. Ti sice v celkovém počtu amerických voličů nepřesahují význam statistické chyby, ale tvoří o něco významnější zlomek čtenářů elitních amerických médií. To je zřejmě důvod, proč deník New York Times přinesl rok po Muskově nájezdu docela rozsáhlou reportáž o trpkém osudu bývalých zaměstnanců USAID. Osudu některých jiných skupin pracujících, kteří rovněž vinou vládní politiky či liberály schvalovaného vývoje přicházejí o místa, velká média takovou pozornost málokdy věnují (odtud pocházejí rozšířené škodolibé memetické reakce na zprávy o propouštění v redakcích „Naučte se programovat“ nebo „Můžete montovat solární panely“; první má svůj původ pravděpodobně ve výrocích Marka Zuckerberga a Michaela Bloomberga, druhá ve výroku Joea Bidena).
Takže nepřekvapí, že reportáž o tom, že lidem propuštěným z USAID se vede špatně, vzbudila na sociální síti X přehršel škodolibých reakcí. Není to hezké. Ti lidé nikomu z těch posměváčků osobně nic neudělali a radovat se z toho, že někdo byl náhle připraven o status a způsob života, na který si zvykl, a ocitá se v ponižujících a tísnivých situacích, není dobré pro duši, byť si můžeme myslet, že ti lidé si svůj předchozí status nezasloužili. Zvlášť v době, kdy je vysychání pracovních míst vinou umělé inteligence již pociťovanou realitou, to není dobrá průprava pro věci příští.
I při snaze o co nejohleduplnější pohled ovšem některá fakta z reportáže budí rozpaky. Osoby citované v textu mívaly roční příjmy mezi 120 a 270 tisíci dolary. To je, abychom to převedli na srozumitelnější český formát, mezi 264 tisíci a 472 tisíci korun měsíčně. Amerika je sice bohatá země, ale i tam se průměrný příjem pohybuje mezi 50 a 60 tisíci dolarů ročně.
Někteří z citovaných subjektů navíc nepracovali pro USAID, ale pro tzv. kontraktory, americké neziskové organizace, které USAID udělovala granty. Je to letitý problém nejen amerického státu – převádění funkcí státu na nevládky sice opticky snižuje počet státních úředníků, ale nic se tím neušetří. A neziskový jak vidno neznamená nutně chudý (ten nejvyšší citovaný plat byl v neziskovce).
Je třeba říct, že všichni v reportáži citovaní si práci hledají, někteří obeslali i stovky žádostí. Ale zájem je malý. „Bývalí zaměstnanci agentury USAID, kteří provedli neformální průzkumy, odhadují, že méně než polovina z nich si našla práci na plný úvazek, přičemž mnozí z nich vydělávají méně než dříve. Odhadem třetina z nich je nezaměstnaná,“ čteme. Někteří v článku citovaní dokonce uvádějí, že nezaměstnaní jsou všichni jejich známí.
Mohli bychom si myslet, že takto vysoce nadprůměrně placení lidé mají nějaké dovednosti uplatnitelné na trhu práce. Pokud ne ve washingtonské oblasti, kde je hodně pracovních míst spjatých s politikou, tak jinde. Nezaměstnanost není nijak vysoká, Amerika je velká země a Američané jsou tradičně zvyklí se za prací stěhovat. Vždyť museli zastávat manažerské pozice, jinak ty platy nelze obhájit. Manažerské dovednosti jsou přece do určité míry přenosné.
Ale zřejmě ne v jejich případě. Co to znamená, že schopnosti, jež si stát a NGO sektor cenil na stovky tisíc dolarů, oceňuje soukromý sektor tak málo?
Že by kapitalistické firmy ostrakizovaly zaměstnance vnímané jako levicové? V článku se objevuje jen malý náznak zpolitizovanosti tohoto světa – jeden odstavec končí slovy o tom, že bývalé zaměstnance „stále pálí, že je Trump nazval extrémně levicovými šílenci“, na což s bezděčnou komikou navazuje odstavec začínající slovy: „Jsem queer hnědý imigrant,“ říká pětapadesátiletý Adrian Mathura. Ale v americkém kapitalismu firmy s levicovými hodnotami nejsou zvláštností. To žádná nesáhla po propuštěných manažerech USAID? Ta paní, která vydělávala 272 tisíc dolarů ročně jako „senior vice president“ neziskovky, se nyní uchází o místo vedoucí pobočky řetězce prodávajícího koření Penzeys Spices. Za podprůměrnou mzdu. Jedná se o progresivní firmu (uvedla prý loni na trh pikantní směs „Resist!“). Ani levicové kořenářství pro ni nemělo nic lepšího než vedoucí prodejny (a ještě nevíme, jestli ho dostala)?
Propouštění, jež Trumpova administrativa provedla, je jistě třeba hodnotit z mnoha úhlů. Objevují se taky zprávy o tom, jak některé federální agentury kvůli propouštění nezvládají své úkoly, jež je ovšem těžké ověřit. Ale pokud by se mělo hodnotit z hlediska, zda stát přišel o vysoce schopné, jedinečné a nenahraditelné zaměstnance, tak je tato reportáž zdrcujícím svědectvím.
Ačkoli si člověk při slovech „mezinárodní pomoc“ představí hladovějící či nemocemi a různými strázněmi postižené lidi v odlehlých částech světa, objektem americké rozvojové pomoci byla i Česká republika. Mezi příjemci, kteří se veřejně pochlubili tím, že na ně kruté škrty dopadly, byla třeba iniciativa Ženy v médiích. Reportáž pro ně obsahuje vzkaz: Pokud si myslíte, že trpíte, zvažte i utrpění těch, kteří vám peníze dodávali.
00:08
