Zvláštní neforemné paláce staré šest sedm století mohou připomínat domy v severní Itálii, jsou to malé hrady ve městě, které se jakoby chystá na stav obležení.
Foto: Jiří Peňás
4
Stínový ministr ODS pro místní rozvoj Radim Ivan, který se v lednu nestal novým předsedou strany v duelu s Martinem Kupkou, exministrem dopravy, se na sociální ...
Goethe, když jel do Itálie, vyrazil brzy ráno z Karlových Varů a druhý den, 4. září 1786, byl o desáté v Řezně. Ubytoval se v hotelu U Bílého beránka, kousek od Kamenného mostu, dnes je tam pamětní deska, vlastně dvě, protože tam přespal také Mozart a Haydn. Večer si Goethe zašel do jezuitské koleje na studentské divadlo, jež zhodnotil takto: „Nehráli hůř než začínající společnost ochotníků…“
Já do Regensburgu přijel v devět ráno Bavorským expresem z Prahy, vyšel před nádraží, zacloumal mnou únorový chlad a vydal se známým směrem k Dunaji. Došel jsem k mostu a počkal, až v deset otevřou Haus der Bayerischen Geschichte, muzeum bavorských dějin, jež tam na nábřeží stojí od roku 2019 a kam jsem se už nějakou dobu chystal. Teď mi ta bunkr připomínající budova plná bavorských relikvií (kožených kalhot, pivních korbelů, kusu loďky, ve které se utopil pohádkový král Ludvík II., busty Franze-Josefa Strauße etc.) posloužila jako útulek v šedém studeném dni. Pak jsem se ubytoval v pěkném, přitom cenově únosném hotelu na Starém Městě. Večer začalo sněžit, takže procházka nočním městem byla obzvlášť kouzelná.
Johann Wolfgang Goethe druhý den pokračoval do Mnichova. Pak do Italské cesty, jež vyšla po dvaceti letech, z čehož je patrné, že s ní nespěchal, napsal: „Řezno má zvlášť pěknou polohu. Už samo okolí muselo lákat k založení města a církevní šlechta si to dobře rozvážila. Ve městě stojí kostel vedle kostela a klášter vedle kláštera. Dunaj mi připomíná náš starý Mohan. U Frankfurtu sice řeka a most vypadá lépe, zde však se zvlášť krásně vyjímá Stadtamhof, ležící na protějším břehu.“
Z klasikova poněkud odbytého popisu města si toho člověk moc neodnese, předně se podiví, že si vůbec nevšimne dómu, který měl hned za rohem, když přitom Goethe byl jeden z prvních, kdo ve své době docenili hodnotu a cenu gotiky, v těch časech stále ještě poněkud podceňované. Ale Goethe spěchal do Itálie, tam, „kde citrony kvetou a v tmavých loubích oranž prosvítá“, jak to pak zbásnil v básni Mignon. Řezno čili Regensburg sice ocenil, ale jen letmo, byť i tam už mohl cítit slabý závan jihu (říká se, že Řezno je nejitalštější město v Německu), byla to pořád ještě střední Evropa, staré říšské město, opravdu možná trochu jeho rodnému Frankfurtu podobné, i když ten most, Steinerne Brücke, je o sto let starší než Alte Brücke přes jeho Mohan. Ten řezenský připomíná dlouhý úzký rukáv hozený přes řeku, přes Donau, který tady teče už docela silně, temná řeka čeřená hřebeny vln. Stojí tu už od dvanáctého století (stavět se začalo 1135), vůbec je to snad první velký kamenný most postavený v Evropě po antice. Posloužil jako vzor pro pražský most Juditin, z něhož zbyl kus pilíře, a nemělo by se zapomínat na most písecký, jenž pořád drží, a je jen o sto let mladší. Několikrát ledové kry pobořily pilíře, za napoleonských tažení ho poškodilo dělostřelectvo, na jaře 1945 na něj spadly dvě letecké pumy, do roku 2008 přes něj jezdila auta a tlačily se autobusy, to jsem ještě zažil. První velkou sanaci za devět set let prodělal až před patnácti lety. Už ve středověku byl považován za div světa, což vedlo k legendám o ďábelské účasti na věci: prý v Řezně soupeřily dvě stavební hutě, jedna na mostě, druhá na katedrále, kdo prohrál, toho si měl odnést čert – stavitel katedrály měl skočit z věže, stavitel mostu překvapivě z mostu. Konkurenční práci sledoval mužíček, který seděl na sloupku na nejvyšším místě mostu, odkud bylo vidět na katedrálu. Ten tam zůstal zkamenělý, říká se mu Brückenmandl, je to jediná socha, tedy spíš soška, na celém mostě, jenž se opravdu jeví v tomto směru jako poněkud nezaopatřený. Což ovšem je tím, na co je člověk zvyklý díky naší mostní barokní promenádě přes Vltavu.
Claudio Magris ve slavném cestopise Dunaj věnuje Řeznu dlouhou kapitolu, sestavenou z obdivných citací a odkazů z různých starých průvodců a pojednání. Pak se přizná, že tam měl sraz s jakousi Maršálkou, snad jeho dávnou láskou ze školních časů, tedy asi Italkou, „která stále umí vystrčit drápky a chodí s hlavou vztyčenou, s úsměvem vstříc večernímu vánku, s touž panovačnou a prchlivou vznešeností, jež jí již ve školních lavicích dodávala vzezření nomádské královny“. Teď tady žije v Řezně s manželem a dvěma dcerami, což je fakt, jenž ji činí nedostupnou, řezenským předmětem touhy, která se měla uskutečnit zřejmě mnohem dřív. Všechno se ztrácí v mnohoznačnosti slov, jež cestopisec věnuje něčemu, co přes všechnu marnost zaručuje stálou „kontinuitu života a platnost věcí“. Bůhví, co tím vlastně Magris myslel, snad mu v Řezně bylo dobře, i když asi i sladce smutno.
Středověcí kronikáři opěvují nádheru tohoto biskupského města, přičemž obdiv prokládají lítostí, že nejlepší roky má už za sebou. Sám rytířský císař Maxmilian I., poslední velký císař středověku, ho nazval „městem, které kdysi mezi nejbohatšími a nejslavnějšími městy německého národa dosáhlo největšího rozkvětu“. Důležité tam bylo to slovo kdysi, německy einst. Všechno velké a slavné bylo v Řezně „kdysi“, a to už hodně dávno, už ve středověku bylo pozdě, už tehdy to překrásné románsko-gotické město s křivolakými uličkami a malými náměstími, kde se v každé kamenné ozdobě vrství dějiny a staletí, bylo ozvěnou slavnějších časů. Řezno není sice nejstarší město v Německu, to je Trevír a pak Kolín, Mohuč a další Římany založená města na levém břehu Rýna, ale je staré dost, aby se člověk dotkl římských kamenů, které tam vylézají ze základů novějších domů, jako by to byly nějaké kosti předpotopních příšer. Ve druhém století po Kristu tam Římané založili tábor Castra Regina, tábor na řece Regen, z něhož se vyvinulo město Ratisbona, kam se vstupovalo čtyřmi branami, zbytek jedné, Porta Praetoria, přiléhá k pivovaru Biskupského domu, kde se pivo vaří od dvanáctého století a kde v restauraci pořád ještě roznáší kelnerka mázy v bavorském kroji s tím velký dekoltem a pentlemi poněkud hastrmanskými.
Magris (v polovině osmdesátých let) píše, že Řezno se někdy přirovnává k Praze, „zlatému městu, které také jako by žilo stále jenom vzpomínkami na zašlou slávu“. Magris píše o věžích, ale ty jsou, myslím, dost jiné než pražské, baroka je vlastně v Řeznu málo, řezenské věže jsou spíš robustní pozorovatelny z pevností, trčí z masivních domů, kde sídlily kupecké velkorodiny, jež tam měly sklady zboží, které popluje dál po Dunaji. Ty zvláštní neforemné paláce staré šest sedm století mohou připomínat domy v severní Itálii, jsou to malé hrady ve městě, jež se jakoby chystá na stav obležení. Ale něco by na té podobě s Prahou být mohlo: spřízněnost s některými částmi pražského Starého Města je zjevná, středověký původ nepravidelných křivých uliček, vchody s portály snad ještě románskými, náhle začínající a končící podloubí, zapadlé kouty, malá náměstíčka s domy s nachýlenými zdmi, do nichž se včlenily malé krámky řemeslníků, kupců, kramářů – těch samozřejmě už moc nezůstalo, ale přece jen je v těch uličkách co chvíli možné zírat do výkladu nějakého vetešnictví s krásnými věcmi ze starých časů, cínovými figurkami, skleněnými koulemi, porcelánovými hrnečky, malovanými dýmkami a tabatěrkami z císařských dob, z nichž vyzařuje idyla zapadlého harmonického světa.
Ty ulice a uličky byly onoho únorového dne vymrzlé, nedělně vymetené, krámy zavřené. Turistický provoz byl na nejnižším stupni, což mi právě vyhovovalo, i když se chlad dral pod kabát i do bot. Od Dunaje studeně foukalo, barvy města ztratily v zimní ponurosti veškerou pestrost, vše splynulo v jednotné šedi. Z ní na fasádě nádherné katedrály svatého Petra vystupuje z kamene zástup postav, jezdců na koních, zvířat, tváří lidských i fantaskních, celého toho biblického, staro- i novozákonního lesa života, jenž tu zůstal aspoň v té kamenné formě. Uprostřed toho všeho téměř nepatrná loďka, v níž sedí svatý Petr, jehož symbolem jsou klíče, které má to krásné město ve svém znaku. Co takové klíče znamenají, věděl kdysi každý. Einst…
11:50
