Na konci loňského roku rozhodl Soudní dvůr EU, že členský stát nemá právo odmítat registraci osob, které uzavřely nějakou formu platného sňatku v jiném členském státu.
Foto: Shutterstock
1
Když se v současnosti hovoří o problémech kolem české účasti na Expo 2025 v japonské Ósace, debata se často zužuje na bývalého generálního komisaře Ondřeje Sošk ...
„Ústavní demokracie“ se občas používala jako alternativní (a podstatně šťastnější) označení pro „liberální demokracii“, tedy politický systém, který se vyvinul v západním světě po druhé světové válce a do aktuální fáze vývoje vstoupil po roce 1989.
Název odrážel klíčový význam jednoho dokumentu – ústavy jako nevyššího zákona, definujícího rámec fungování státu a práv a povinností občanů. A také klíčovou roli jedné instituce – Ústavního soudu, který měl být strážcem dodržování ústavy.
Podle německého politologa Philipa Manowa bylo typickým rysem našich politických systémů v posledních dekádách posilování „právního dohledu“ nad politikou, jež se projevovalo růstem významu Ústavního soudu jako de facto čtvrté komory parlamentu, která se stále aktivněji hlásila o roli definitivního schvalovatele každého politického rozhodnutí a mnohdy velmi kreativního vysvětlovače významu ústavy.
Teď se však zdá, že v Evropě stále rychleji vstupujeme do další fáze evoluce liberální demokracie. Fáze, v níž ústavy států budou redukovány na úroveň obecní vyhlášky samosprávy z Dolní Lhoty a ústavní tribunály do pozice okresních soudů.
Před několika lety demonstrovala v Polsku levicově-liberální opozice pod heslem „Ústava!“ proti vládě konzervativců, která podle nich ohrožovala právní stát a porušovala základní zákon svými soudními reformami. Dnes je naopak pro ty stejné politické síly ústava překážkou, která je mlčky ignorována.
Na konci loňského roku rozhodl Soudní dvůr EU, že členský stát nemá právo odmítat registraci osob, které uzavřely nějakou formu platného sňatku v jiném členském státu. Vycházel ze základního unijního práva svobody pohybu mezi členskými státy. Tam, kde příslušná právní úprava není, stát musí najít způsob jak jejich pobyt jako „manželů“ v rámci svého právního řádu legalizovat. Soudní dvůr řešil případ polsko-německého páru, který se rozhodl, že se musí z Berlína stěhovat do Varšavy.
Polsko, na rozdíl od Německa a Česka, nemá žádnou formu registrace stejnopohlavních párů. Naopak v ústavě prohlašuje, že „manželství jako svazek muže a ženy“ požívá „speciální ochrany“. Podle rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2005 tento článek ústavy jasně definuje jedinou možnou formu manželství.
Zavedení registrovaného partnerství slibovala Tuskova levicově-liberální koalice ve svém volebním programu. Ve skutečnosti k tomu po převzetí moci neměla ani dostatečnou podporu v rámci vládní koalice, což teprve ústavní většinu, takže nápad šel k ledu.
Mezitím se ovšem postupně měnila mocensko-právní situace v celé EU. Další a další tvůrčí intepretace zakládajících smluv ze strany Soudního dvora EU a neuvážená rozhodnutí politických elit členských států, která otevírala „zadní vrátka“ k vstupu „evropského práva“ do dalších a dalších oblastí, způsobila revoluci. Evropské právo, jehož jediným interpretem je Soudní dvůr EU, je nadřazené právu členských států v oblastech, které členské státy předaly do společné kompetence Unie. Nicméně hranice toho, co přesně předaly, definuje ten stejný Soudní dvůr EU.
V tomto dokonale uzavřeném koloběhu moci není už pro samostatné ústavní soudnictví moc místa. Ústavní zákony, když vstoupí do konfliktu s rozsudky Soudního dvora, mají prostě smůlu a musejí se přizpůsobit. Jako krajně naivní se ukázalo očekávání části politiků, že bude v těchto případech pozici členských států hájit princip subsidiarity (soudnictví a rodinné právo nejsou v kompetencích EU), nebo dokonce vyslovená zmínka v Listině základních práv a svobod EU, kterou si některé země včetně Polska vyjednaly před dvaceti lety, kde se potvrzuje, že jsou otázky manželství zcela v gesci suverénních států. Soudní mlýny integrace melou možná pomalu, ale nezastavitelně.
V Polsku se nyní své šance chytila Levice, nejmenší koaliční strana s nejradikálnějším sociálním programem, ale i Tuskova Občanská koalice si oddechla, že „vyšší instance“ vyřešila jejich problém s nesplnitelným volebním slibem za ně. Ukázalo se, že s požehnáním Bruselu lze ústavu a další zákonné úpravy obejít obyčejnou vládní vyhláškou (podobný manévr použila vláda v případě ústavního práva na život, které bylo základem zákonů zakazujících ve většině případů umělé interrupce) měnící formuláře na matrikách.
Rozhodnutí Soudního dvora EU je samozřejmě na první pohled opatrné a uměřené. Nenařizuje změnu definice manželství, jen to, aby mohli občané EU čerpat „stejná práva“, jaká legálně nabyli jinde. Je ovšem tento příběh definitivně uzavřený? Pochopitelně nikoliv. První krok – tedy přizpůsobení matričních úřadů novým typům svazků uzavřených v zahraničí – je jen prvním krokem. Už nyní vznesl někdo otázku, že je přece nutné pro tyto páry vytvořit i podmínky, aby se mohly formálně rozejít. Další předpisy budou nutně následovat, pokrok nezastavíš, i když máš ústavu…
Na druhé straně barikády sílí debaty o tom, jak k problému přistoupit, pokud chcete zároveň udržet samotnou ideu evropské integrace. Se zajímavým nápadem přišel veterán evropské politiky, bývalý dlouholetý europoslanec Janusz Saryusz-Wolski, který navrhl v rámci Evropského soudního dvora vznik speciální „Komory subsidiarity“. Ta by byla složená ze soudců delegovaných přímo jednotlivými ústavními soudy členských států a střežila by rozdělení pravomocí mezi Unií a jejími členy.
K tomu je ovšem cesta daleká. Prozatímní řešení polské situace – zcela v duchu národních povstaleckých tradic – přinesla polská biskupská konference. Její koordinátor pro kontakty se samosprávou vyzval úřady k občanské neposlušnosti. „Existují hodnoty, které nelze obětovat, abychom měli klid, nebo pod vlivem vnějšího nátlaku,“ napsal.
Můžeme ovšem pochybovat, zda se najde mnoho zájemců o takovou úřednickou vzpouru (i když přihlásil se už třeba primátor „hlavního města polských Tater“, Zakopaného). Nástrojů na pacifikaci podobných bouří má EU totiž mnoho…
00:01
