Co nosí ďábel

EDITORIAL

Co nosí ďábel
Ďábel nosí Pradu 2 tak není jen filmem o konci jednoho hierarchického světa, který v duchu hollywoodské tradice zachraňuje tradiční happy end. Je také symbolem proměny samotné masové kultury., píše Dalibor Balšínek. Foto: Falcon
1
Homepage
Dalibor Balšínek
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Třicet let je v lidském životě dlouhá doba, dost dlouhá na to, aby třeba vyrostl Spasitel nebo se rozvinula legendami opředená republika. Doba, během níž se mohou odehrát události, jež ovlivní třeba celé další generace. Platí to i pro devadesátá léta minulého století. Mezi zásadní sociologická témata tehdy patřila televize jako dominantní masové médium, které určovalo způsob myšlení i chování společnosti. Sociální vědci přicházeli s teoriemi o destruktivních důsledcích televize – měla rozbíjet komunikaci uvnitř rodin, oslabovat sounáležitost a uzavírat jednotlivce do izolovaného individualismu. V očích mnohých byla zlem dusícím plápolající oheň rodinného krbu.

 

Dnes už televize ústředním sdělovacím prostředkem není, tradiční rodina se proměnila v archaismus a samotný oheň v krbu skoro připomíná ďáblovo mrkání v environmentálním boji proti globálnímu oteplování. Ani velká nákupní centra, ony stánky konzumu, ještě nedávno vysmívané jako symboly marnosti lidského plahočení, už nejsou katedrálami konzumní společnosti a erodují pod náporem e-shopů. A když se člověk vydá na pouť obchodním centrem a zvolí kulturně-zábavní trasu, zjistí, že knihkupectví dávno nejsou rájem knih, ale spíš tržištěm cetek, všelijakých přívěsků, hrníčků, notýsků či hracích karet.

Podobně porobená jsou i multikina, někdejší epicentra masové filmové kultury. Zejí prázdnotou. Možná i proto se cena středního kyblíku popcornu statečně drží nad sto šedesáti korunami, přestože ve vietnamské večerce ho koupíte před úpravou v mikrovlnce za pětadvacet. A plastová lahev vody, kterou tam člověk pořídí za pár korun, vyjde v kině na více než sto.

Úzkost z prázdnoty, skoro jako při mši v poloprázdném katolickém chrámu, panovala i při promítání aktuálního hollywoodského blockbusteru Ďábel nosí Pradu 2, na jehož existenci opakovaně upozorňovala ve svých hlavních pořadech Česká televize, jejímž věrným a vděčným koncesionářem jsem.

Pokračování úspěšného filmu s Meryl Streepovou v roli autoritativní, ale právě proto úspěšné šéfredaktorky ikonického módního časopisu je vlastně nostalgickou vzpomínkou na starý svět. Svět, který podléhá nástupu digitální éry kombinované s progresivismem a woke ideologií – které podle filmu zabíjí individualitu, svobodu myšlení, originalitu, kreativitu i roli vizionářských autorit. Rozpadá se systém hierarchie, jenž býval oporou prosperující společnosti, a místo něj nastupuje moc nových digitálních peněz, přinášejících spíše anarchii než nový řád. Starý svět mizí, nový ještě nevznikl a prostor mezi nimi vyplňuje babylonské zmatení jazyků.

Ďábel nosí Pradu 2 tak není jen filmem o konci jednoho hierarchického světa, který v duchu hollywoodské tradice zachraňuje tradiční happy end. Je také symbolem proměny samotné masové kultury. Protože zatímco sál multikina zůstává z více než poloviny prázdný, skutečná sledovanost přijde až na streamovacích platformách – a u nás, s milou podporou České televize, která si dosud žije svůj starý dobrý svět.

×

Podobné články