Buď silná ochrana hranic, nebo konec Schengenu, říká po Ceutě německý expolicista

Evropský systém ochrany vnějších hranic nefunguje a bez zásadní změny bude migrační tlak pokračovat. Tvrdí to bývalý německý spolkový policista Jan Solwyn, který působil také pro evropskou agenturu Frontex a účastnil se deportací. Události ve španělské exklávě Ceuta podle něj ukázaly hlubší strukturální problém. Evropě podle Solwyna zbývají dvě možnosti: vytvořit skutečně společnou ochranu vnější hranice, nebo se vrátit k národním hranicím a opustit Schengen. Policista o tom mluvil s německým deníkem Bild.

Dramatické události v Ceutě, kde desetitisíce migrantů směřovaly k Evropě a bezpečnostní složky se dostaly na hranici svých možností, Solwyna nepřekvapily. „Bylo jen otázkou času, kdy takové obrázky uvidíme,“ řekl. Podle něj je Evropa bude vídat i v budoucnu.

To, co se v Ceutě odehrálo, označuje za „kolaps celoevropského řízení hranic“. Ceuta a Melilla podle něj zůstávají dlouhodobě slabými místy evropské ochrany vnější hranice, samotný problém je však podstatně hlubší. „Strukturální problémy nebyly vyřešeny po desetiletí,“ tvrdí. Evropa podle něj dodnes nemá fungující společný systém ochrany vnější hranice. Její kontrola nadále leží na jednotlivých členských státech, které se řídí především vlastními zájmy. Výsledkem je podle Solwyna dlouholeté „ping-pong“ s migranty, jak situaci označoval se svými kolegy už během služby.

Státy na vnější hranici se podle něj snaží dostat co nejvíce lidí dál směrem do střední a severní Evropy, zatímco státy uvnitř kontinentu je chtějí vracet zpět. Migrační tlak si proto bude hledat další trasy. „Když to nebudou Ceuta a Melilla, budou to Kanárské ostrovy. Tito lidé do Evropy přijdou bez ohledu na to, jakou cestou,“ uvedl Solwyn. Současný systém považuje za odsouzený k neúspěchu.

Podle něj situaci nezmění ani společný evropský azylový systém GEAS, protože neodstraňuje základní strukturální chyby.

Kritický je Solwyn také k německé migrační politice. Německý ministr vnitra Alexander Dobrindt podle něj pouze těží z příznivých okolností a pokles počtu žadatelů o azyl neprávem vydává za výsledek vlastních opatření. Odmítání migrantů na německých hranicích má podle Solwyna na celkový počet žadatelů jen malý vliv, protože migranti často zkoušejí znovu vstoupit do země přes jiné hraniční přechody. Pokles jejich počtu přisuzuje spíše dočasnému uklidnění situace v některých zemích původu, například v Sýrii.

Přílišné pochopení nemá ani pro požadavky německé AfD. Její volání po lepší ochraně hranic označuje za „čirý populismus“, který nabízí jednoduchá řešení složitého problému. Dokud Německo zůstává součástí schengenského prostoru, nelze podle něj německé hranice zabezpečit čistě na národní úrovni.

Solwyn proto vidí jen dvě možné cesty. První by znamenala vytvoření skutečné evropské ochrany vnější hranice. Frontex by se podle jeho představ musel změnit z agentury na úřad s vlastními pravomocemi zasahovat. Vznikl by tak centrální orgán, který by převzal ochranu celé vnější hranice Evropské unie. Členské státy by se ale musely vzdát části své suverenity. Španělská nebo italská vláda by pak podle Solwyna neměla kontrolu nad vlastními hranicemi. Právě proto považuje takové řešení za obtížně prosaditelné.

Druhou možností je návrat k národním hranicím. Ten by znamenal zrušení schengenského prostoru a konec volného cestování po Evropě. Německo by následně muselo své hranice technicky zabezpečit. „Německo by se muselo obehnat zdí, postavit ploty a kompletně kontrolovat hranice se všemi sousedy,“ řekl Solwyn. Technicky by to podle něj možné bylo, mělo by to však „masivní hospodářské důsledky“ a odstranilo by to jeden ze základních pilířů Evropské unie.

„Evropa stojí na rozcestí,“ uzavírá bývalý policista. Rozhodnutí podle něj mělo přijít už dávno. „Takhle už to dál nejde.“