Češi jsou smějící se bestie. Tuhle nelichotivě míněnou charakteristiku, kterou prý formuloval Reinhard Heydrich, vzala část zdejší společnosti za svou. Interpretovala ji jako uznání porážky tváří v tvář specificky české podobě nezlomnosti. Dějiny mohou Čechy smýkat na jednu či druhou stranu, vydávat je napospas té či oné nepřátelské moci. A oni přežívají, aniž by – zdánlivě – kladli větší odpor. Jejich zbraní je ale smích, výsměch. Schopnost demaskovat a vystihnout grotesknost Reinhardů Heydrichů tohoto světa, vysmát se jí a díky tomu nepodlehnout zcela jejich moci, nevzít za své jejich vidění světa, prokouknout je.
Humor, který se v takových dějinných situacích rodí, je nutně unikátní – černočerný a skrz naskrz skeptický, nešetří žádnou posvátnou krávu, hranice nerespektuje. Hezky se to poslouchá, rádi se o téhle svojí výjimečnosti navzájem ujišťujeme a čas od času ji potvrdí i nějaký ten pozorovatel zvenčí. Češi a ten jejich úžasný humor. Celá ta země je i díky němu úžasná, však také jejím prvním prezidentem byl autor absurdních dramat a tak dále, pořád dokola. Úžasnost toho humoru ovšem v domácí debatě bývá ilustrována příklady starými přinejlepším hezkých pár desetiletí (viz donekonečna připomínaná Česká soda). Nakonec i ten Václav Havel bývá sice připomínán z mnoha (jistě dobrých) důvodů, ale ne kvůli sžíravému a pronikavému vtipu, jejž ve svých dramatech uměl projevit.
Česká současnost se ale, myslím, velkým a specifickým smyslem pro humor nevyznačuje. Místní veřejná debata ani trochu nepůsobí dojmem, že se odehrává na půdě velmoci legrace. Jistě, účastní se jí i někteří vtipní lidé a přemnozí další, kteří se vtipní být pokoušejí, virtuálním prostorem létá jeden rozchechtaný smajlík za druhým, snaha by tu zkrátka byla. Nedá se ale říci, že by ta nesporná kvantita přinesla i nějaký kvalitativní skok. Spíš může sledujícího vést k dojmu, že se k němu v mnohonásobné ozvěně vrací týž špatný fór. V té debatě navíc prudce sílí i sklon k až křečovité vážnosti a veledůležitosti. Jako kdyby došlo k jakési značně paradoxní demokratizaci diskurzu – tón, který byl dříve vlastní především určitému typu samožerského papaláše, si osvojily „široké lidové vrstvy“. Specifický český humor asi je součástí našeho národního dědictví, stejně jako třeba vamberecká krajka (Vamberečtí odpustí). To ale neznamená, že je dál živý, že charakterizuje tuzemskou současnost. Že se z odkazů k němu nestala součást poněkud kýčovitého prožívání se, přání otcem myšlenky.
Humor zabíjí politická korektnost. Takové vysvětlení je běžné v prostředí ideově blízkém tomuto časopisu. A ano, svět současné pokrokové levice nepůsobí zrovna jako vulkán legrace. Humor naopak vnímá s podezřením, shlíží na něj pohledem přísného pedagoga a strážce ne zrovna širokých hranic. Vytyčené jsou navíc značně komplikovaně a v čase proměnlivě, jejich překročení tedy může posoudit jen důkladně proškolená a v současném diskurzu zorientovaná osoba. Pokud tohle prostředí vnímá grotesknost světa, samo sobě z ní uděluje výjimku. Vtip na svůj účet má sklon považovat za projev vážného morálního a charakterového selhání: Kdo se směje nám, implicitně se vysmívá matkám samoživitelkám, vymírající zvířeně, nemocným dětem, péči, empatii… Jenomže tenhle pohled v Česku nebyl a není převládající (nanejvýš snad v některých institucích), a to ani mezi těmi proklínanými elitami. Na druhou stranu se dá říci, že progresivní levice skutečně nastavila laťku netýkavosti a účetnicky důkladného sčítání křivd a křivdiček, na niž pak velmi ochotně přistoupili i ostatní.
Česká veřejná debata je – podobně jako jinde v západním světě – značně globalizovaná a především amerikanizovaná. Projevuje se to i ve způsobu, jímž se v ní „používá humor“. Nakonec i ti Motoristé, kteří z provokace a porušování norem korektnosti udělali součást svojí image, především kopírují americké „edgelordy“ (jiná věc je, jak úspěšně). Pravidla on-line světa určují i modus operandi provozování legrace v Česku. Úspěch v podmínkách pozornostní ekonomiky vyžaduje kontinuální „vytváření obsahu“ a zároveň neustálé opakování se. Jinak by „digitální tvorba“ mohla nenaplnit očekávání publika a publikum umí dát účinně najevo svou nespokojenost, dokáže být tyranštější než celá oligarchie, když se mu zachce, a chce se mu často. Pořád se něco musí dít a nic se nesmí změnit. Dojem nekončící repetice dál umocňuje sdílení, virální šíření výrazů, sentencí, point, jež část uživatelů nakrátko přijímá za doslova své a prezentuje je pak s vítězoslávou čerstvých objevitelů Ameriky.
Primární funkcí těmihle pravidly utvářeného vtipu nebývá víc než potvrzení vtipálkovy skupinové příslušnosti. Směje se spolu se svou skupinou a – to je možná důležitější – spolu s ní se taky určitým věcem zásadně nesměje, především těm, v nichž svou grotesknost naplno projevuje ta jeho strana. Pokud možno se tváří, že je vůbec nevidí, nebo se je naučí racionalizovat a bagatelizovat. Jinak by totiž musel odpovídat na otázku „Komu tím prospěješ?“, což může vést k otravným nepříjemnostem. Jenomže grotesknost je inherentní součást života jako takového; vyhradit jen jedno místo, kde je ji přijatelné vnímat, znamená omezit se a částečně se i oslepit. Prý to vyžaduje vážnost situace. Ano, vedeme spory o vážné věci – válku, bezpečnost, svobodu, budoucnost. Přijetí a reflektování prosté skutečnosti, že i takhle vážné spory mají nějaký neodstranitelně groteskní rozměr, by ale jejich vážnost nijak neumenšilo. Naopak. Urputná a pobouřená vážnost některých momentů české veřejné debaty tu grotesku výrazně přiživuje. Na jaksi bojovném, stranickém výsměchu není z principu nic špatného, k veřejné debatě i politickému střetu navíc patří. Problém nastává až ve chvíli, kdy se stává dominantní formou pokusů o humor a pro nemálo lidí tou jedinou přijatelnou.
Vytěsnit grotesknost
Pověstné esemesky Petra Macinky prezidentovu poradci Petru Kolářovi byly velice groteskní ve svém legračně přepáleném velikášství, sebou okouzleném nadšení přemotivovaného útočníka Slovanu Hrusice napřahujícího k ráně na vlastní branku. Nehnutě vážná prezidentova reakce na jeho slova ale odpovídala spíš situaci, kdy se na hranici seskupují nepřátelské tanky. Jistě, když se brání demokracie, není čas na vtípky. I člověka, který s věcí těch protestujících v zásadě sympatizoval, mohlo při sledování všech těch peripetií kolem české výpravy do Ankary napadnout: Jakpak by to všechno asi popsal Jaroslav Hašek? Jak by popsal běh českého politického provozu? Těžko říct. Jistě, Haškův talent byl ojedinělý, české současnosti ale chybí i lidé, kteří by sdíleli jeho ambice, vnímali svět s podobným citem pro všeobecnou grotesku.
Často narážím na tvrzení, že v současných poměrech přestává být satira možná, protože fantazie jejích autorů nikdy nemůže předstihnout, co nabízí současná realita. V jaksi prvoplánovém smyslu na tom je dost pravdy. Ledacos z toho, co člověk ve veřejném prostoru běžně zaznamenává, by vnímal jako přehnané, kdyby to viděl třeba ve filmu. Ano, Andrej Babiš ve svých početných výraznějších okamžicích může působit jako postava z nějaké přímočaré politické řachandy, zdaleka v tom ohledu není sám, čtenář může doplnit vlastní favority. Ta představa nemožnosti satiry je ale zároveň velice alibistická. Smysl satiry přece není jenom v karikatuře, ale v tom, že může publikum zneklidnit, že předloží divákovi nějaký groteskní a hyperbolizovaný obraz jeho světa a přivede ho k tomu, aby se v něm našel. Nahlédl kvůli tomu třeba i grotesknost vlastní existence. Ten pohled nemusí být vůbec příjemný, ale společnost ho, myslím, čas od času potřebuje. A nemůže ho nahradit průběžné ujišťování se o trapnosti, stádnosti, libtardství či dezolátství těch druhých.
Ten mytický a mytologizovaný český humor vznikal často v reakci na strašné poměry, byl také výrazem bezmoci, třeba jen zdánlivé. Ano, Češi vtipkovali, ale jistě jsou i o dost účinnější formy vzdoru, těmi ale tahle země zrovna neproslula. Někteří z těch tolik vážných bojovníků dneška se třeba chtějí od tohohle dědictví odtrhnout, oživit nějakou jinou tradici, než je schopnost dělat „srandičky“. Vnímat, že před českou společností může po letech zase stát perspektiva vážné dějinné zkoušky. To jistě může mít smysl, třeba i velice praktický – utvrzovat se v klamné naději, že Češi budou opomenuti probouzející se historií, je naivní a nebezpečné. Ta urputná snaha nepřipustit si vlastní grotesknost, přehlušit ji rozpuštěním se v nějaké skupinové identitě, myslím, velice často pramení v něčem jiném. V potřebě najít náhražkový smysl v tom, že člověk před sebou i okolím performuje účast ve velkém osudovém dramatu. Úpěnlivě se té představy držet a přehlušovat tím dotírající nejistoty, opuštěnost, dezorientaci. Vyplnit stázi toho pořád ještě nedramatického českého života, jehož afektovanost často jen maskuje poklid, který se někdy může podobat prázdnotě. Tímhle způsobem konstruovaná identita mívá velmi nejisté základy a nemůže si dovolit být destabilizována připomínáním vlastní grotesknosti.
Tahle předvádivá vážnost dnešního Česka má značný komický potenciál. Třeba první červencový víkend. Byl jsem na výletě na jednom západočeském hradě, stál jsem ve frontě na kafe u bufetu. Pán přede mnou si objednal jednu plzeň a limonádu, slečna v okénku si řekla o sto korun. Pán jí podal příslušnou bankovku s vyobrazením krále Karla, neochotně se s ní loučil pohledem. Pak se, zachmuřený a vážný, obrátil ke mně: „Kdyby tak král Karel IV. jenom tušil, kolik my tady dneska platíme.“ Nerozesmál jsem se, ale dalo mi to trochu práci. Před pár roky by ten člověk podobnou situaci uzavřel nějakou uštěpačnou poznámkou. Teď se postaví doprostřed lenivé české idyly – ve slunném odpoledni, mezi starými zdmi, stánkem s kopečkovou zmrzlinou a poutačem na vystoupení skupiny historického šermu. A cítí potřebu přehrávat před okolím roli mistra světa v mučednictví. Ale jo. Třeba se na nás ten Karel IV. dívá. A vlastně by mě taky zajímalo, co si při tom ten skutečně seriózní muž myslí.
00:06
