Osmdesát pět roků „poté“

KOMENTÁŘ

Osmdesát pět roků „poté“
Válka není něco, co se stane jen tak náhodou, samo od sebe, a mír zase nemůže být zajištěn podepsaným papírem, píše Marian Kechlibar. Foto:

1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Málokterá událost je takovým stínem nad našimi národními dějinami jako mnichovský diktát. Ačkoliv počet lidí, kteří krizový rok 1938 pamatují osobně, rychle klesá k nule, „o nás bez nás“ se zaseklo do kolektivní paměti jako rezavý hřebík, který nepůjde jen tak vytáhnout a který bude dráždit okolní tkáň dalších sto let. Být zrazen spojenci, kteří se za lepších časů tvářili tak přátelsky, na to se nezapomíná. Ani na to, že v okamžiku slabosti se ukázalo, že i menší predátoři na evropské scéně (Polsko, Maďarsko) si rádi urvou nějaké to „maso“. Jediný soused, který vůči Československé republice nevznesl žádné nároky a nepodílel se na jejím oklešťování, bylo vzdálené a chudé Rumunsko, se kterým jsme tehdy měli kus společné hranice na Podkarpatské Rusi.

V dnešní době, kdy se opět řeší hodnota míru a cena zaplacená za něj, je vzpomínka na Mnichov dobrá i k tomu, zamyslet se nad podstatou věcí. Válka není něco, co se stane jen tak náhodou, samo od sebe, a mír zase nemůže být zajištěn podepsaným papírem.

 

Pilířem trvalého míru je ochota jednotlivých zemí, zejména ale těch silnějších, nesahat k násilí vůči svým sousedům a řešit všechny vzniklé spory u jednacího stolu. Bez této ochoty se dá mír garantovat už jen jedním dalším způsobem, a to ozbrojit se po zuby, natolik, aby každého potenciálního agresora včas přešla chuť.

Ke vzájemnému respektu se snažila velmoci pobídnout už Briandova-Kelloggova dohoda z roku 1928, která jako první prohlásila útočnou válku za zločin; to byla menší revoluce, protože po celá tisíciletí předtím bylo vyhlášení války považováno za nezadatelnou pravomoc panovníků, států a vlád. Briandův-Kelloggův pakt nedokázal zabránit druhé světové válce ani mnoha dalším konfliktům, ale všeobecně lze říci, že od jeho podpisu frekvence velkých válek aspoň významně poklesla. A konkrétně v Evropě poklesla natolik, že jsme pomalu, ale jistě uvěřili, že éra válek pominula úplně.

Tahle víra se projevila dvěma způsoby. Zaprvé, zanedbáváním vlastní obranyschopnosti. Pojistka míru v podobě ozbrojených sil schopných odradit potenciálního nepřítele od útoku jako by ztratila na významu; mír přece prostě je a hotovo. Zadruhé, politici napříč kontinentem ztratili schopnost hrozbu blížící se války vůbec poznat a připravit se na ni. Nepatřilo to k běžným zkušenostem potřebným k politické kariéře.

O iluze jsme přišli, následující dekáda bude patřit zbrojení, „pozdě, ale přece“. Kromě toho ale zbývá ještě jedna otázka k řešení, a to, jak se postavit k podobným událostem v jiných částech světa. Třeba v Náhorním Karabachu, jehož etnické dějiny ty sudetské v mnohém připomínají. Ono totiž s každou válkou, jejíž iniciátor je odměněn nějakými zisky, roste pravděpodobnost válek dalších. Válka není něco, co se stane jen tak náhodou, samo od sebe, a mír zase nemůže být zajištěn podepsaným papírem.

×

Podobné články