Nedávno oslavil sedmdesáté narozeniny, za sebou má náročnou léčbu rakoviny slinivky, ale v rozhovoru je Mirek Topolánek energický podobně, jak to pro něj bylo charakteristické v dobách, kdy byl premiérem. Byť mluví o tom, že se u něj projevuje „amortizace materiálu“, kvůli níž už o návratu do politiky dávno neuvažuje, k výkonům současných politiků je hodně kritický. A to zdaleka nejen těch českých.
V nedávném rozhovoru pro MF DNES jste řekl: „S nemocí jsem ztratil zábrany, chci ještě zlobit, nastavovat zrcadlo.“ Komu chcete to zrcadlo nastavovat především?
Víte, že nekomentuji vlastní komentáře. V zásadě jsem tím chtěl říct, že se chci těšit ze života, ze svých dětí, z vnuků, z toho, že mohu dál dělat svou práci. A k té patří v posledních letech i to, že se bez zábran vyjadřuji k politice. A ještě daleko víc k energetice, ekonomice a geopolitice. Pěna dní mě nezajímá. Budu ale „nastavovat zrcadlo“ každému, kdo lidem bezostyšně lže, manipuluje jimi a prosazuje si své osobní nebo partikulární zájmy. Budu si říkat, co budu chtít.
Je to vůbec změna? Přímočaře jste se vyjadřoval dávno, už vaše politické memoáry se jmenovaly Hlavně se neposrat.
Žertujete? Hrajete si na bulvár? O. k., druhý díl se bude jmenovat Hlavně se nepoblít. Název prvního dílu vymyslela moje žena a myslela přitom na známý výrok Charlese Bukowského „Svět patří těm, co se neposerou“. A já na Ivana Hlinku, který to používal docela často. A věděl proč. Stejně jako já. V celé té knize je to jediný trochu obhroublejší výraz. Název měl vyjadřovat, že vůbec není jednoduché dostat se na vrchol potravního řetězce, pak z něj padnout do úplného bahna – a obě ty pozice ustát. Člověk musí v každé životní situaci bojovat. Musí vstát, když spadne. Jestliže mám co říct a komu to říct, tak to budu dělat. Dává mi to smysl života. Pohybuji se celoživotně trochu jako neřízená střela a pořád mě to baví. Bylo mým snem říkat beztrestně pitomcům, že jsou pitomci.
Současné politiky často kritizujete za to, že jim chybí odvaha. Uvažoval jste někdy v posledních letech o comebacku?
Je několik limitů, které každý soudný člověk musí vidět. Tím prvním – byť ho někteří dnešní politici nechápou – je mentální a fyzické opotřebování, amortizace materiálu. Nejsem ve stavu, abych vydržel jet patnáct, sedmnáct hodin denně naplno, jak jsem byl schopen, když jsem politiku aktivně dělal. Druhým limitem je, že nemám žádnou platformu, s níž bych mohl v demokratických volbách uspět. Zbývá jen Senát a Hrad. Senát mě po osmi letech, které jsem tam strávil, neláká. V prezidentských volbách nemám šanci. A třetím limitem je, že to nemám moc pro koho dělat. Abych dělal politiku pro sebe nebo pro svoje kámoše jako někteří, mě neláká. A pro našelidi nikdy. Navíc politici mají malé příjmy, a to si nemohu dovolit…
Jasně že neuvažoval.
Když mluvíte o amortizaci materiálu, pozorujete ji i u premiéra Andreje Babiše?
Je ještě o dva roky starší než já. Má řadu různých zdravotních problémů, což je v tomhle věku naprosto standardní. Navíc je trochu hypochondr. Myslím si, že už tomu nemůže dávat 150 procent. Vždycky se říkalo, jak pořád všechno řídí, že jede 28 hodin denně, ale to už podle mě není ani fyzicky úplně možné. I když zrovna on, přes svůj věk, má ještě pořád potřebnou vitalitu a hlavně motivaci, takže nepatří k těm nejopotřebovanějším. Jednou jsem napsal: „Andrej Babiš vypadá vedle těch panáků v politice jako charismatický a přímočarý akční hrdina. Je světaznalý, nevypadá zle, umí vydělat prachy a mluví několika cizími řečmi. Škoda že čeština mezi ně nepatří.“ Ale přes všechny obrovské výhrady, které k němu mám, a přes to, co si o něm myslím, má pro své voliče potřebné charisma a dává jim to, co očekávají. Proti svým soupeřům je o dvě až tři třídy lepší.
Jak naplňuje voličskou poptávku prezident Petr Pavel?
Prezident Pavel naplňuje očekávání moje i svých voličů. Pokud ale chce vyhrát podruhé, musí něco změnit. Petr Macinka to proti němu hraje sice nechutně, ale brilantně. Udělat z prezidenta hlavu opozice se všemi negativy, která to s sebou nese, je sice jen umělé nálepkování, ale funguje to.
Připadá vám to jen jako Macinkova hra? Prezident přece mnohem víc souzní s bývalou vládou, té současné třeba odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem.
Chcete říct, že jako já nechce populisty a nácky? Kdybych o tom chtěl žertovat, tak jak mohl Turka jmenovat, když nebyl nominován? Turka nechtěl nikdo, nejen prezident. Petr Pavel samozřejmě bude reflektovat spíš názory liberálnější části společnosti, ne však výhradně. Určitě chce být prezidentem všech. Přes některé výhrady, které k němu mohu mít, si přeji, aby znovu kandidoval. Po prvním roce lehkého tápání se dnes věnuje zásadním věcem. Já bych ho přitom se svým docela konzervativním pohledem na svět volit neměl. Nemám ale hodnověrnou alternativu a on je pro mě na politické scéně tím nejvíce pozitivním.
Týká se to i onoho nejmenování Filipa Turka?
Pokud by došlo k ústavnímu přezkumu, tak by musel prezident prohrát. Od momentu, kdy jmenoval premiéra, tahal za kratší konec provazu. Nepřeji si, aby Ústavní soud přepisoval ústavu. To má dělat parlament. Nikdo asi nechtěl podávat ústavní stížnost, protože si byl vědom, že to může změnit ústavu směrem k poloprezidentskému systému. Pokud by prezident dostal možnost nejmenovat nominovaného ministra bez zákonných překážek, bral by odpovědnost za složení vlády. Tu má ale premiér!
A jak by podle vás dopadl prezident, kdyby u Ústavního soudu napadl situaci kolem účastníků české delegace na summitu NATO v Ankaře?
Nejde přece o „účastníky“ a nějakou „delegaci“. Prezident je hlava státu a zastupuje stát navenek s kontrasignací premiéra. Podle mě formálně. Vždy to byla otázka dohody. Ústava má mnoho stupňů volnosti, vyžaduje součinnost, dohodu a kompromis. Tady stojím jednoznačně na straně prezidenta. S Václavem Klausem jsme taky nebyli žádní kamarádi, ale respektoval jsem, že je to hlava státu, která nás zastupuje navenek, a vláda je obslužný aparát, který to má logisticky a věcně zajistit. A vláda jasně definovala jeho mandát. Dovedu si představit, že Petr Pavel po dohodě s Babišem na summit v Ankaře nepojede. Nicméně i pro Babiše by bylo v jeho situaci praktické, aby se prezident zúčastnil. Pokud by nebyl vydírán Motoristy a SPD, tak bychom tento problém neřešili. Já jsem na summitu v Bukurešti seděl u kulatého stolu a vyjadřoval se k přijetí kandidátských zemí, prezident Klaus se účastnil oficiálních částí programu. Je to o práci pro Česko, a ne o poměřování pindíků. Pokud je Petr Pavel ochoten dohrát to do konce, tak to v tomto případě udělat má. Premiér není šéfem prezidenta. A už vůbec ne nějaký ministr.
Bude ještě Babiš Pavla potřebovat, aby měl vůbec zájem se s ním domluvit?
Pavlova hvězdná chvíle jmenováním Babiše skončila. Ten ho dramaticky potřebovat nebude. Zároveň ale potřebuje být vnímán jako státník. Státník s odkazem. Přes všechny protievropské, protiklimatické a národovecké proklamace obou menších stran je navíc daleko větším oportunistou, protože má spoustu zájmů a střetů zájmů. Doma i v Evropě. A je taky délesloužícím a seniorním členem Evropské rady. Přes všechno, co se o něm píše a povídá, tam nemá díky tomu špatnou pozici. Nebude si chtít nechat narušit vlastní státnický obraz a bude to chtít nějak proklouzat jako vždycky. Nemůže Petru Pavlovi ustoupit úplně, protože má za sebou ty dva blázny, ale ani by to neměl vyhrotit tak, aby prezident musel podávat ústavní žalobu. Porazil by ho po prezidentských volbách podruhé. Pavel pojede.
V době, kdy jste byl premiérem, jste vzbudil rozruch vyznamenáním bratrů Mašínů. Trochu mi ty emoce evokovaly současný střet kolem sudetoněmeckého sjezdu v Brně. Byla to z vašeho pohledu povedená akce?
Nejsem tady od toho, abych to hodnotil. Skupinu bratří Mašínů jsem vyznamenal proto, abych otevřel racionální diskusi o třetím protikomunistickém odboji. Bylo protikomunistickým odbojem to, že se někdo upálí, něco řekne nebo napíše, nebo to byla i ochota jít proti totalitnímu režimu a bojovat s ním na život a na smrt? To se mi nepodařilo. I kvůli neochotě Čechů klást si nepříjemné otázky ohledně vlastní kolaborace a selhání. S Pepou Mašínem si voláme, je taky nemocný, už má svůj věk, ale zásadovost a urputnost mu zůstala: „Nepojedu tam, dokud tam budou bolševici.“ Rozumím mu.
Situace s krajany – a jsou to naši krajané, žili tady – nese stopy podobnosti a ta diskuse to zavádí také úplně jinam. Vina německého národního socialismu – okupace, světová válka, miliony mrtvých, holocaust – je neoddiskutovatelná a jakékoli zpochybňování a opačná kauzalita nepřijatelné. Ale už oficiální poválečný odsun byl sporný a dodnes je. Divoký odsun byl zločin, pomsta bez soudu na základě kolektivní viny. Ve vytěsňování a zamlčování negativ ze své minulosti jsme mistři světa. S Mašíny je to podobné. Zrovna tak bychom se mohli bavit, jestli byl správný vznik Československa v roce 1918. Osobně si myslím, že ne, a to jsem patriot.
Byl byste radši pro monarchii?
Ne, to je strašně zjednodušený pohled. Ale československý národ neexistoval a vytvořit umělou zemi jenom proto, že mám doma tři miliony Němců a mám strach, že vyhrají volby, není ten správný důvod pro vznik nové země. A taky se to brzy ukázalo. Slovensko si při první příležitosti vytvořilo Slovenský štát, pak federaci a po změnách společný stát opustilo, Zakarpatská Ukrajina skončila v Sovětském svazu, dnes na Ukrajině. Stejné je to se Sudetami. Ti lidé tam žili tisíc let. Společnost byla prorostlá, smíšená. Mluvili německy i česky. Ano, podíleli se na rozbití republiky. Ano, nebyli jen ve wehrmachtu, řada z nich skončila v SS. Na divokém odsunu ale nic lidského, omluvitelného nevidím. Jestli dnes existuje v Německu nějaké riziko, které otevírá ty staré rány a staré války, tak to zcela jistě není krajanský spolek Bernda Posselta, který dal Čechům lekci v toleranci a kinderstube. Je to AfD.
Co ten argument, že sudetští Němci mohou začít požadovat navrácení svého někdejšího majetku?
Jo, vraťte se, odkud jste přišli… Drang nach Osten provedli Němci po revoluci důsledně, a to mírovou cestou. A nebyli to krajané ze Sudet. Kdo by se sem proboha vracel a co by tu hledal za štěstí? Sudety jsou dodnes zvláštním územím s lidmi, kteří přišli odjinud a pořád nejsou zakořenění, pořád tam nejsou doma. Je to vidět na volebních výsledcích, na životní úrovni, hledání smyslu, promarněné příležitosti. Československo bylo před válkou multikulturní, kosmopolitní zemí, speciálně Praha, a Sudety byly typický „melting pot“ amerického střihu. Nácek a bolševik to rozbili napadrť a v nás to zůstalo. Latentní a občas vyhřezlé resentimenty. Nicméně za Miloše Zemana a Kateřinu Konečnou se opravdu stydím. Krmí v lidech zlého vlka a probouzejí v nich to nejhorší, co v nich je, a to je neodpustitelné. Je to vrtění psem, uměle vybuzené téma, na které média naskočila a zakrývají se tím skutečné problémy a šílené kroky této vlády.
Není absurdní, že u nás proti sudetoněmeckému sjezdu nejvíc brojilo hnutí SPD, které má za partnera právě AfD?
Ano, je to absurdní divadlo. Člověk by se tomu smál, kdyby to nemělo vážné pozadí. Je to osmdesát let, to už jsou tři generace. Účastníci už nežijí. Ale celá střední Evropa je pytel blech. Když to vezmu trochu s přesahem, proč všichni liberálové v Evropě jásají nad nástupem Pétera Magyara?! Ten je fideszštější než Fidesz, orbánovštější než Orbán. Zachová restrikce proti ukrajinským potravinám? A co jako všichni čekali?! Potřebuje 18 miliard, aby splnil sliby voličům? Tak ať Brusel těch 90 miliard na Ukrajinu pošle. Dobrý deal. Ale nejsme ukrajinští kámoši, my tam máme naše Maďary, naše území. Chceme Žitný ostrov, chceme část Ukrajiny, chceme Sedmihradsko. Takhle to mají Maďaři v hlavě sto pět let po Trianonu. A Magyar není výjimkou. To samé Polsko. Když bude mít možnost, tak si Kladsko a Těšínsko vezme zpět.
Vidíte pro oblast Sudet nějakou šanci, aby byla atraktivnější?
Po konci apartheidu v Jihoafrické republice nastoupila „vláda lidu“, začala vysídlovat „bílé“ farmáře a já docela nejapně žertoval, že bychom jim měli nabídnout půdu a azyl v Sudetech, aby to tam pozvedli. Teď ale vážně. Žádné jednoduché řešení není. Třeba oblast Liberce a celého polsko-německo-českého trojúhelníku je perspektivní. Obecně platí, že to chce jenom čas. Pocit sounáležitosti a příslušnosti vzniká po generace. Nedá se to ničím uměle urychlit. Vůbec nejhorší jsou představy vlád, že to vyřeší nějakým masivním sypáním peněz. Příklady, jako jsou bývalé východní Německo, Sicílie nebo Kalábrie, jasně ukazují, že ekonomická stimulace, kdy se polovina těch peněz promarní nebo rozkrade, není řešení. Stimuly nemohou spočívat v dotacích a rozdávání, ale spíše v nějaké daňové nebo jiné motivační výhodnosti, aby tam chytří lidé zůstávali, nebo naopak přišli. Podpory tzv. ohrožených regionů dotacemi jsou stejná blbost jako prorodinná politika.
Zmínil jste zajímavou věc ohledně toho, jak se v Německu posouvá nalevo CDU. Měl byste tam koho volit?
Ani náhodou. FDP je marginální, CDU je nalevo od středu. Možná bych volil CSU. Úplně stejný problém bych měl ve Francii, tam možná Bardellu, na Slovensku a mám ho i tady. Věděl bych, koho volit v Itálii, volil bych Giorgii Meloniovou, líbí se mi Finsko, obdivuji Mette Frederiksenovou v Dánsku, ale je to socanka. Tím to ale končí. Všechny ty extrémy, které jsou založeny na sociálním nebo klimatickém populismu, na socialismu progresivním nebo národním, na podpoře kolektivismu a nároků, jsou pro mě absolutně nevolitelné.
Co v USA?
Šílené. Jestliže si republikáni a demokrati volí geronty s omezenými kognitivními funkcemi a jaderným kufříkem v ruce, tak to je blbé. U Trumpa jsme mohli mít pozitivní očekávání v návratu ke konzervativním hodnotám. To by je ale nesměl prosazovat tak, jak to dělá. Brutálním trumpistickým, nátlakovým způsobem. Ekonomicky s ním taky nemohu souhlasit. Neomerkantilistické recepty jsou naprosto nefunkční koncept. A útok na Írán? Nevyčítám mu samotný akt, ale provedení a lavírování ano. Transakčně byznysové vlny ve stylu útok, příměří, útok, příměří, které vedou k přesunu stovek miliard z jedněch kapes do druhých, se ještě budou vyšetřovat. Pokud tedy zůstane insider trading v Americe jedním z největších zločinů. Trump všechny vydírá, uráží, ztrácí voliče a midterms se blíží…
Jak by na to měla reagovat Evropa, aby byla soběstačnější?
Soběstačnost není klíčovým slovem. Spíše nezávislost, odolnost, dospělost. Evropa by měla rezignovat na stát blahobytu a záchranu planety. Měla by zachraňovat sebe. Měla by zásadním způsobem řešit nelegální migraci. Pokud není pozdě. V Německu Merzova vláda formálně vyhlásila, že bude vracet syrské uprchlíky. Vrátili jich několik desítek a zpátky jim za jeden rok přišlo dalších asi 200 tisíc. Změna má i širší souvislosti, třeba trvání války na Ukrajině. Podívejme se na Belgii, Španělsko, Francii, které masivně berou ruský LNG. Pokud budou tyto státy kolaborovat, tak válka nikdy neskončí. Reagan Brežněva fakticky uzbrojil. Ekonomicky Sovětský svaz zničil. Jediná cesta je uzbrojit a vyčerpat Rusko ekonomicky natolik, že bude ochotno sednout ke stolu. Žádná jiná neexistuje. Evropské řešení je jako vždy ploché a nefunkční k zbláznění.
Proč?
Příklad? Estrády dekády. Kdo bude jednat za EU s Putinem? Pokud by tedy náhodou chtěl. Máme pro to funkci. Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Jmenuje se Kaja Kallasová. Je výborná, ale… Nikdo s ní nebude jednat, nemá výtlak. Jak by řekl Trump, bezvadná holka. Celý koncept takzvaného prezidenta Evropské rady a vysokého představitele je úplně na nic. S Merkelovou jsem se o tom před lety bavil a zajímalo mě, proč to chce. Jestli chceš, jak říkal Kissinger, aby měli v USA jedno číslo do Evropy, tak jim pošli svoje, a ne osmé politické ligy. To by musel být BB Concept. A ona říká: „Co to je BB Concept?“ No, budou to ti nejsilnější z nás. Když tam musí jít levičák, tak jediný akceptovatelný je Tony Blair. A konzervativec, který rozumí zahraniční politice, je Carl Bildt. Proto BB Concept. Smála se a výsledek známe. Draghi? Ona sama? To si dělají prču? Macron je polomrtvý, Merz je polomrtvý, Starmer jakbysmet. Kdo by za tu Evropu tak mohl jednat? Možná Macinka. Ten by to vzal.
Vidíte pro Evropu z ekonomického pohledu do budoucna nějakou větší šanci?
Ne. Ty tendence jsou zřetelné a zastavit to mohou „velcí kluci“, jinak se EU bude štěpit. V EU chybí a u stolu ostatních velkých kluků nejsme. Smiřme se s pádem Římské říše v přímém přenosu. Nebo se vraťme před Maastricht.
Přejděme tedy k jinému tématu. Nedávno jste se označil za ambasadora výzkumu rakoviny slinivky. Jak daleko jsme s výzkumem této choroby?
Po celém světě probíhá výzkum za miliardy dolarů. Teď se začíná schvalovat v USA jeden lék, který by mohl pomoci. Ale všude, kde prezentují nadějný výzkum, přičtěte patnáct nebo dvacet let do standardního užívání. Radši řeknu, jak daleko jsem a jak chci přispět já. Nedávno jsem založil nadační fond, jmenuje se Štěstí nestačí. Největší problém rakoviny slinivky je pozdní záchyt. Otevřené okno mezi tím, kdy se dá zjistit a kdy se dá ještě operovat, je poměrně úzké. Takže všechno, co vede k časnému záchytu, je součástí a cílením toho fondu.
Jaká konkrétní opatření mohou pomoci?
Jsou to systémové změny. Dřívější a přesnější identifikace lidí, kteří by měli jít na CT nebo jinou diagnostiku. Samozřejmě je potřeba tu množinu zužovat. Nemůžete tam poslat milion diabetiků. Ale korelace mezi různými symptomy a rakovinou slinivky existují. Na tento výzkum se musí koncentrovat peníze. Druhá věc je systémově tlačit na to, aby člověk neměl zpoždění a dostal se na vyšetření a na operaci. Je nutné to dostat do standardizace postupů. Soustředíme se také na vakcíny mRNA. Výzkum u nás docela probíhá, ale já bych chtěl, aby to bylo koncentrovanější. Budeme se zabývat spoustou dalších věcí, ale klíčové pro mě jsou stipendia a stáže pro mladé lidi. Mám velké plány, v poradenském týmu mám ty nejlepší z nejlepších, rozhodovací pravomoc ve správní radě mají profesionálové, manažeři, ředitelka je špičková. Mám ke všem důvěru a chtěl bych, aby důvěru měla i veřejnost, protože bez peněz lidí, budoucích pacientů, by to nemělo smysl.
Kolik peněz potřebujete?
Základ by měl být někde na úrovni 20 milionů korun ročně, ale čím víc, tím líp. Pokud se nepodaří do roka ty fondy naplnit tak, abychom mohli být rozdílovým hráčem na hřišti, tak to ukončím.
Jak se teď sám zdravotně cítíte?
Každý, kdo prodělal takovou operaci a chemoterapii, o tom docela nerad mluví. Teď jsem něco přes měsíc po chemoterapii. Těsně po chemoterapii mi vyoperovali port na prsou a v den, kdy mi vyndali stehy, jsem odjel na týden na golf. Jsem trochu „případ“ a můj pan profesor se na mě trochu zlobí. Mám narušenou glykemii, neuropatii v nohách a rukách, celou řadu příznaků, nejsem schopen přibrat. Nicméně nelimituje mě to v práci ani ve sportu. Snažím se a daří se mi žít jako předtím. Dokonce bych řekl, že mám možná víc energie.
Čím to je?
Když člověk omezí tuky a sacharidy a jede na proteinech, tak se to někde projeví. Nedávno mi bylo sedmdesát let, a necítím se na to. Rakovina slinivky není možná tou nejhorší, ale má velmi vysokou smrtnost. Pravděpodobnost, že to člověk nepřežije, je velmi vysoká a chci, aby to lidé pochopili. Tak jako chodí na zubní prohlídky, na preventivní prohlídky, kolonoskopii a mamograf, tak za to musí být zvýhodněni, a hlavně dostanou větší šanci. Chování motivovaných pacientů a zainteresovaných praktických lékařů je klíčem ke změně.
Má člověk vůbec šanci na sobě poznat nějaké příznaky?
Musí mít štěstí. A to je málo. Štěstí nestačí. Takže o tom jsou teď moje aktivity, to mě dnes naplňuje a doufám, že to bude úspěšné.
Dopadla vaše léčba dobře, abyste mohl být naplněn vírou, že na to nastavování zrcadla a aktivity ve fondu máte před sebou ještě pěkný kus života?
Nemohou být jen chytré otázky, že? Tohle nikdo neví. Ale řekl jste si o to, pane redaktore. Docela uměle jste do tohoto rozhovoru vmontoval název mé knihy. Takže se ho čtenáři dočkají podruhé. Hlavně se z toho nesmíte posrat.
00:13
