Šéf podscětí měl sedět za mřížemi. Místo toho ho policie zachytila za volantem luxusního Rolls-Royce při dopravním přestupku. Německem otřásá skandál kolem vězn ...
Konec globalizace a liberálního světového pořádku, který ji zaštitoval, se stal jedním z hlavních motivů posledních 14 měsíců od nástupu Donalda Trumpa. Ovšem jak píše třeba Robert Kaplan i v česky nedávno vydané knize Pusté země, také průběh „konce globalizace“ potvrzuje její úspěch. Svět se zmenšil, ať už z důvodů ekonomických procesů, nebo nadvlády digitálních technologií a s nimi spojených forem komunikace. Otřesy, které kdysi byly pouze lokální povahy, prožíváme nyní všichni.
Jen těžko budeme hledat lepší příklad než právě začínající maďarské volby. Na evropské poměry jde o zemi střední až malou. Ekonomicky rozhodně o jeden ze slabších článků evropského hospodářství. Volby podle všeho rozhodnou domácí záležitosti – jazýčkem na vahách nebudou ani voliči vnímající Orbána coby hrozbu pro celý svobodný svět, ani ti, kteří ho naopak považují za světového lídra obránců tradice, nýbrž spíše voliči unavení mírou korupce, stavem zdravotnictví a silnic či jen po 16 letech vlády Fideszu okoukanými obličeji.
Přesto je pozornost, jíž se nyní Maďarsku dostává, naprosto bezprecedentní, jako kdyby se rozhodnutí, které padne u Dunaje, týkalo všech napříč Západem. A v jistém smyslu tomu tak je...
Fenomén proměny politiky v západním světě na střet dvou internacionál si získal za poslední rok mnoho pozornosti (my jsme o něm psali třeba zde).
Jak liberální „globalisté“, tak suverenisté, kteří se proti nadvládě univerzalistické ideologie, nadnárodních institucí a nadnárodního kapitálu staví, vnímají jednotlivá volební klání, od USA po východní periferie EU, jako bitvy stejné války. Že je tomu tak v případě „globalistů“, se rozumí tak nějak samo sebou. Opačný případ je paradoxní, ale zároveň ukazuje, že ať chceme, nebo ne, sdílíme v rámci západního světa stále větší část veřejné představivosti, vymezujeme se vůči stejným jevům, ovšem zároveň zasíťování světa vydává jednotlivé státy všanc procesům, na které jejich teoreticky nezávislé vlády mají stále menší vliv.
Viktor Orbán možná není další vtělení Michelangela, nicméně tyto nesamozřejmé fenomény dokázal velmi dobře pochopit a řídit se podle nich. Na jedné straně povznesl Maďarsko do pozice „impéria soft power“ a sebe do role globálního proroka neliberální demokracie (byl zřejmě první, kdo v roce 2014 tento pojem v pozitivním smyslu použil). Budoval síť mezinárodních think tanků, anglojazyčných médií a vzdělávacích institucí, štědře podporoval národně konzervativní intelektuály z celého světa, udával tón západní debatě a síťoval podobně smýšlející politiky (současná třetí největší frakce Evropského parlamentu, Patrioti pro Evropu, je nepochybně Orbánovo dílo).
Stačí se podívat, jakou roli hraje dnes v rámci té „neliberální“ internacionály Budapešť – a jakou pozici mají zástupci několikanásobně mocnějších evropských zemí s velmi silným národně konzervativním hnutím, jako je Polsko nebo Itálie. I proto v posledních týdnech putovali v tak hojných počtech do Budapešti Orbána podpořit zástupci západní pravice, a to včetně těch, s nimiž se politicky rozešel, jako je třeba bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki.
Na straně druhé se ovšem v reálné politice Orbánova oslava koncepce suverénního státu mísila s přístupem, který těžko nazveme jinak než klientelistickým. Malé Maďarsko si svou pozici budovalo jako země, která je především „užitečná“ pro velké hráče. Dlouhé roky bylo tímto Orbánovým patronem Německo Angely Merkelové. Těsné provázání s německou ekonomikou a nekonečná vstřícnost k požadavkům německého průmyslu přinášela i politickou ochranu. Stačí si vzpomenout, jak dlouho bránila CDU-CSU vytlačení Fideszu z „jádra bruselského establishmentu“, jímž je Evropská lidová strana. I přesto, že už byl tehdy řadu letu považovaný za „černou ovci“ kontinentu.
Aniž bychom teď otevírali otázku, jakým způsobem zaplavila veřejnou debatu smršť nahrávek rozhovorů ministra zahraničí Pétera Szijjártóa a samotného Orbána se svými ruskými protějšky (hrdinnou prací nezávislých médií to asi nebylo…), obraz který tyto nahrávky vytvářejí, ukazuje, že i ve vztahu k Moskvě byl tento klientelistický přístup základním módem fungování Budapešti. Ezopova pohádka o myši, která je sice malá, ale dokáže pomoct lvovi, již připomněl v rozhovoru s Vladimirem Putinem, už navždy zůstane s odkazem maďarského premiéra spojena.
Samozřejmě mnozí na pravé straně veřejné debaty budou oponovat, že si maďarský premiér tímto způsobem jen hledal cestu z obklíčení, do kterého jej dostal soustavný tlak ze strany evropských institucí (nechme teď stranou, nakolik byl oprávněný). V situaci pokračující centralizace evropského projektu se prostor pro samostatnost členských států nepochybně stále zmenšuje. Na druhou stranu si nelze nevšimnout, že to byl právě Viktor Orbán a jeho trucpolitika v posledních letech, co poskytovalo nejlepší munici všem příznivcům prohlubování integrace EU. A rozhodně jen těžko lze odporem k bruselskému centralismu vysvětlovat obsesivně protiukrajinský charakter této volební kampaně v provedení Fideszu.
Maďarská volební kampaň byla však stejně válkou dvou internacionál. Potvrdila to nakonec i cesta J.D. Vance do Budapešti minulý týden. A to navzdory tomu, že americký viceprezident asi Orbána v mnoha ohledech nepotěšil: nepodpořil Orbánovu protiukrajinskou rétoriku, a navíc zdůraznil, že Washington bude „mít Maďary rád“ nezávisle na tom, kdo vyhraje. Podle zákulisních informací také pokračoval v americkém tlaku na Budapešť, aby se odstřihla od ruské ropy a plynu (a vyměnila je za americké). Jde přitom o téma, které Orbán svým voličům prodává jako „péči o peněženky obyčejných Maďarů“. Prestižní rozměr tohoto volebního klání je ovšem pro obě strany globální barikády natolik velký, že Bílý dům musel „svého“ kandidáta jasně podpořit.
Fenomén „dvou internacionál“ ztělesňuje i přístup k osobnosti lídra opozice a pravděpodobného budoucího premiéra Pétera Magyara. Je příznačné, že se liberální veřejné mínění s takovou intenzitou angažuje na straně politika, jehož program je v mnoha klíčových tématech, jako je vztah k Ukrajině či otázka maďarských menšin v okolních státech, jen variací na národně konzervativní agendu Fideszu. Nebude asi náhoda, že komentátor slovenského Denníku N Tomáš Bella o Magyarovi varovně napsal, že jde o „maďarského Igora Matoviče“. Komplexnost slovensko-maďarských vztahů je dobrým protilékem na uvažování v kategoriích „globálních kmenů“.
Tato předběžná opatrnost však mizí, když se od maďarských hranic více vzdalujeme. V neděli večer nebo v pondělí ráno nás tak napříč západním světem čeká další záchvat emocí v globální svaté válce.
00:01
