Apolitické umění? Skandál!
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
Donald Trump kandidoval s tím, že zabrání „věčným válkám“. Řada jeho největších politických spojenců a podporovatelů jsou takzvaní izolacionisté, kteří věří, že ...
Filmový festival v Berlíně je jedna z nejdůležitějších přehlídek na světě. Během letošního ročníku se ale víc než o promítaných dílech debatuje o politice, respektive její údajně nedostatečné reflexi. Podle některých angažovaných tvůrců festival neumožňuje dostatečně otevřené a znělé odsouzení izraelského útoku na Gazu, souviset to má s proizraelským postojem německé vlády, jež festival z nemalé části financuje. V rozhovorech s tvůrci a na tiskových konferencích zároveň často padají otázky na politická témata, kromě Gazy to bývá také Trumpova administrativa a vzestup pravice v některých západních zemích. Někteří filmaři a herci (jistě ne všichni) ale nemají moc chuť na dotazy toho typu odpovídat.
Předsedou poroty je letos v Berlíně známý německý režisér Wim Wenders, člověk velmi mírných způsobů. Přesto se mu podařilo způsobit velké pobouření mezi angažovanými tvůrci, když řekl, že umění by podle něj mělo být apolitické, stát na straně lidí, nikoliv politiky, být protiváhou politiky. Bylo to interpretováno jako vyjádření tendence umlčovat filmaře, kteří svoje poslání vnímají jinak. Nechápu proč. Wenders přece neformuloval žádnou všeobecně závaznou direktivu, ale nějaký svůj názor, pokusil se vysvětlit způsob, jímž k politice jako autor přistupuje sám. Také bych neřekl, že Wenders prosazuje takové pojetí umělecké tvorby, které politiku ignoruje, že by podle něj měl tvůrce zobrazovat svět, jako kdyby v něm politika vůbec nebyla. Být protiváhou politiky pro umělce může znamenat, že vnímá svět jinak – snad i hlouběji – než prizmatem politických hesel, vkládá do svého díla jiné naděje než tu, že poslouží prosazení toho či onoho politického hesla, napomůže vítězství té či oné politické síly. To nutně neznamená absenci politického názoru, mnoho z děl, jež Wim Wenders obdivuje, jistě má i nějakou politickou dimenzi. Není ale, předpokládám, nadřazená všemu ostatnímu, to dílo se jí nevyčerpává, je otevřené rozhovoru se světem a snaze zobrazit člověka z „jeho strany“, z níž politické slogany mohou znít dutě nebo nedostatečně v kontrastu k váze a neuchopitelnosti lidského údělu.
Angažovaní novináři a tvůrci od filmařů na berlínském festivalu de facto očekávají manifestační přihlášení se k nějakému postoji. Nepředpokládám, že by jejich ambicí bylo udělat z přehlídky nějaké pluralitní debatní fórum. Politické umění má dle jejich názoru prosazovat tu správnou politiku, již mají detailně definovanou. A jistě, takovému umění se může dařit a často taky daří, třeba z něj něco přežije i do dob, kdy otázky, k nimž se vyjadřuje, budou dávno přehlušeny jinými spory. Ale divil bych se. Spíš mu hrozí, že se bude stávat jen extenzí duchamorného nonstop diskurzu, vyžadujícího pokud možno okamžitou registraci zkratkovitě vyjádřených postojů. Wim Wenders se, myslím, pokusil vyjádřit to, že v okamžiku tvorby by umělec mohl a snad i měl z tohohle kolotoče vystoupit, pokusit se dotknout pravdy, již není možné vyjádřit těmito prostředky. A podrážděná reakce na jeho slova může být také projevem nechuti k tomu, že si nějaký umělec dnes vůbec dovolí takhle uvažovat, a snahy dosáhnout toho, aby si ostatní napříště rozmysleli něco takového říct. Je věc každého tvůrce, jak, proč a o čem se bude snažit vypovídat. Pokud je jeho ambicí pokusit se dohlédnout hlouběji než k vzruchům a pokřikům aktuální politické debaty, může pro něj být cestou nezapojování se do ní, mlčení. A i tahle volba si zaslouží být respektována. Říkám to pořád. Ticho má budoucnost.