Když počítače nejen počítají

KOMENTÁŘ

Když počítače nejen počítají
Přežijí matematici AI? ptá se Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Matematika je nejčistější abstraktní věda, čisté úsilí (a radost) rozumu, někdy mimořádně krásné, jindy trýznivé. Úroveň té trýzně se liší. Někdo ji zažije na základní nebo střední škole, před tabulí popsanou nesrozumitelnými rovnicemi. Nejednoho maturanta, na kterého se takto vyzývavě šklebí křivky záhadných integrálů, musí napadnout, k čemu mu tyhle divné věci vlastně v životě budou. Oprsklejší typy pak ty pochyby vyslovují nahlas, k pramalé radosti svých kantorů.

 

Ale svůj práh bolesti má každý matematik, snad s výjimkou těch opravdu největších jmen typu Erdöse a Eulera. Vstoupíte-li na půdu matfyzu, vesměs tam potkáte lidi, kterým přišel základní diferenciální a integrální počet až směšně jednoduchý. Ti narazí na meze svého mozku až o něco později, někdo ve třetím ročníku, někdo v pátém, někdo během postgraduálního studia, ale skoro každý najde něco, co je i na něj příliš těžké. A nemá mnoho času na to, aby něco dokázal. Špičková matematika je hra mladých mužů (a velmi vzácných mladých žen) a nejlepší výsledky vesměs pocházejí z hlav mladších třiceti let. Je to nepříjemný důkaz toho, že naše mozky začínají stárnout – aspoň v oblasti té fluidní, o zkušenosti neopřené, čistě abstraktní inteligence – velmi brzy.

Zároveň jde o obor s obrovskou kontinuitou. Kromě filozofů a teologů jsou to už jedině matematici, kdo pracují s dva tisíce let starými výsledky každý den. Provozujete-li matematiku, jste zároveň v neustálém kontaktu s dlouhým řetězem jiných lidí, kteří se jí zabývali před vámi, řetězem, jenž se táhne přes nervózní dvacáté století a opulentní secesi, přes pudrované paruky a doby mušketýrů s chocholy na přilbách až po Euklida, Archimeda a Brahmaguptu – učence, kteří ještě neznali brýle a nevěděli, co je to „Amerika“, ale ty úsečky, přímky a kuželosečky je zajímaly stejně jako vás a dokázali o nich jako první něco smysluplného říci.

Až dosud šlo o čistě lidskou činnost, ale v posledních měsících vtrhla do matematiky umělá inteligence s pořádně ostrou sekerou a v háji složitých problémů a domněnek začala kácet jeden posvátný dub za druhým. Ještě jich zbývá dost, ale les už vůčihledně řídne. Před dvěma týdny padla takzvaná jakobiánská domněnka a před pár dny prokázala umělá inteligence existenci takzvané nesofické grupy. Oboje jsou velmi abstraktní poznatky, kvůli kterým chleba nezlevní ani nezdraží; ale je patrné, že éra lidské dominance v matematice končí.

Mladé matematiky potkávám na různých školách a seminářích tak třikrát čtyřikrát do roka. Ještě loni to byli ti samí lidé jako vždycky. Letos mezi nimi dominuje ta samá otázka, která dříve trápila ty méně talentované jedince: „K čemu to dělám? Bude mi to, co jsem se naučil, vůbec k něčemu?“

Těžká otázka. Předpovídat je obtížné, zejména pak budoucnost (jak prý kdysi prohlásil Niels Bohr). Zvykneme si na to, jako jsme si zvykli na všechno. Ale snad poprvé ve svém životě jsem rád, že mi znovu není dvaadvacet let. I když ten věk je prý také jenom číslo…

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.

×

Podobné články