„Klidně si před panem prezidentem kleknu a řeknu: Prosím nejezděte, nechte to být, neoslabujte vyjednávací pozici naší země!“ Zní vám to povědomě? Ne, není to vyjádření některého z českých koaličních politiků k prezidentu Petru Pavlovi a jeho účasti na summitu NATO v Ankaře. Tato slova pronesl polský ministr zahraničí Radek Sikorski na podzim roku 2008, kdy šlo o záměr prezidenta Lecha Kaczyńského zúčastnit se Rady EU v Bruselu.
„Prezident se prostě chce ukázat v médiích. Neskrývá svou roli lídra opozice a takto se chce prezentovat v Bruselu,“ komentoval to tehdy jeden z polských vládních politiků. Opět, podobná slova by se dala dnes bez problémů najít v mnoha českých médiích. Naopak prezident argumentoval, že vzhledem k tomu, že měl summit řešit otázky nové (Lisabonské) základní smlouvy, která zásadně ovlivní suverenitu země, je přítomnost hlavy státu nutná.
Součástí sporu byly také nám dobře známé šarvátky o akreditaci na neformální večeři a „boj o letadlo“ a dodnes platí v polské veřejné debatě jako symbol, kam až může spor mezi jednotlivými ústavními činiteli zajít. Vláda (premiérem byl stejně jako dnes Donald Tusk) prezidentovi tehdy odepřela možnost použít vládní speciál, nejprve s výmluvou, že jeden z pilotů vládní letky je nemocný. Potom už ústy šéfa Úřadu vlády otevřeně prohlásila, že „jde o soukromou cestu prezidenta a na soukromé cesty se vládní speciál nepůjčuje“. Kaczyński nakonec cestoval do Bruselu charterovým letem na náklady prezidentské kanceláře.
Co z toho plyne, krom stoického „nic nového pod sluncem“? Může být polský příběh nějakým způsobem poučný pro aktuální českou situaci?
Staré zvyky v nové době
Pohled do české a polské historie napovídá, že obě země mají poměrně odlišně nastavené systémy. Zatímco československý (posléze český) politický systém byl po roce 1989 tvarován s jasnou představou převahy parlamentu (a ze sněmovny vzešlé vlády), v Polsku vývoj silně ovlivnily politické okolnosti a mocenské hry mezi jednotlivými lídry. Funkce prezidenta, kterou socialistické Polsko nemělo, byla ustavena až na základě dohody u kulatého stolu mezi Solidaritou a režimem – a měla být pro komunisty pojistkou, jakýmsi „tlačítkem poslední záchrany“ před příliš překotnými změnami. Prezidentem se totiž podle dohody stal komunistický předák Wojciech Jaruzelski. Právě z tohoto období pochází například mocné právo veta, kterým polský prezident, pokud chce, dokáže vládě velmi zkomplikovat fungování.
Druhým klíčovým momentem pro vývoj problematického vztahu mezi vládou a prezidentským úřadem byl rok 1990. Rychlý rozklad sovětského bloku vytvořil obrovský tlak na symbolické odříznutí od období komunismu – tím se mělo stát zvolení nového prezidenta ve všeobecném lidovém hlasování. O tuto funkci se navíc důrazně hlásil člověk-legenda, předák Solidarity Lech Wałęsa. Jeho neochvějná víra ve vlastní mandát lídra revoluce, který stojí nad stranickou parlamentní politikou, pak byla další součástí této třaskavé směsi.
I když nová ústava, schválená konečně v roce 1997, potvrdila, že Polsko je (stejně jako Česká republika) parlamentní demokracií, ponechala si zvláštnost v podobě prezidentského úřadu, který je silný nejen svým mandátem odvozeným ze všeobecných voleb. Podobně to koneckonců je i na Slovensku, ale tam je prezident v konfrontaci se stabilní vládní většinou naprosto bezmocný – jak se přesvědčila například Zuzana Čaputová. V Polsku spojuje hlava státu přímý mandát s reálnou možností kroky vlády blokovat (skrze zmíněné prezidentské veto, které lze zvrátit jen třípětinovou většinou) a také nové zákony iniciovat. Vše pak záleží na osobnosti prezidenta a na schopnosti vlády si s ním vyjednat udržitelný modus vivendi.
Podobně jako v červnu letošního roku v Praze, i v polském případě skončil spor o reprezentaci státu na summitu (tentokrát EU) před Ústavním soudem. Ten na jaře 2009 přišel s poněkud šalamounským rozhodnutím, o němž se údajně hovořilo i během zasedání českého Ústavního soudu k žalobě prezidenta Pavla. Polský tribunál uznal, že prezident jakožto hlava státu, jež reprezentuje stát navenek, se může zúčastnit jakékoli zahraniční vládní delegace, kterou uzná za podstatnou. Na straně druhé zdůraznil, že je to vláda, kdo zodpovídá za zahraničněpolitické směřování země a formuluje politiku, již musí i prezident uskutečňovat.
V rámci rozsudku Ústavní soud zdůraznil princip součinnosti nebo spolupráce jednotlivých ústavních orgánů jakožto základu fungování exekutivy. Podtrhl ovšem, že to není vztah symetrický: hlavní roli v definování politiky státu má (stejně jako v českém systému) vláda. Zároveň zmínil, že „ústava neurčuje dopodrobna zásady a způsoby této spolupráce a ponechává je politické praxi“.
Zdá se, že v podmínkách sílící politické i společenské polarizace a „války kmenů“ je právě tato obecnost a „nadhled“ ústavy, tento prostor ponechaný politickým procesům v celé jejich nevyzpytatelnosti a proměnlivosti, evidentně stále problematičtější.
Daň za kohabitaci
„Jsem částí Národa, který mě zvolil… Hovořím hlasem Polek a Poláků a střežím jejich zájmy. Jsem věrný jen Polsku. Proto mám povinnost prosazovat vůli Národa … i vůči těm, kteří se uzavřeli ve světě politických her, průzkumů a kmenových válek a takto ztratili kontakt s očekáváními občanů,“ napsal před několika dny na sociálních sítích polský prezident Karol Nawrocki. Jeho soužití s liberální vládou Donalda Tuska se dá použít jako velmi dobrý příklad, jak taková vyhrocená kohabitace vypadá v praxi.
Od volebního vítězství Nawrockého nedávno uplynul rok. Úřadu se ujal v nesmírně vypjaté atmosféře – volební klání poznamenaly brutální osobní útoky vedené proti němu na sociálních sítích, financované často z nejasných zdrojů. Hned po volbách se část vládního tábora pokoušela prosadit absurdní příběh o „volbách zfalšovaných ve prospěch kandidáta opozice“, volala po jejich opakování a tlačila na předsedu Sejmu, aby nesvolával slavnostní zasedání, kde měl nový prezident skládat slib. Koaliční politici odmítali vítězi pogratulovat a uznat výsledek. Dodnes se o něm vyjadřují způsobem, jenž má k respektu k hlavě státu dost daleko.
Nawrocki nezůstal svým soupeřům nic dlužen a reagoval stejně otevřeným vyhlášením války vládě. A ukázal se velmi tvrdým protivníkem: během necelého roku vrátil parlamentu celkem 39 zákonů – víc než kterýkoli jeho předchůdce stihl za celé prezidentské období. Činil tak vždy s vysvětlením, proč považuje daný návrh za škodlivý. Velmi často pak také přicházel s vlastními návrhy legislativních změn. Rozhodl se, že bude každý krok vlády recenzovat, ukazovat slabá místa a navrhovat vlastní řešení. I přes tuto konfrontační taktiku si přitom ale udržel pozici nejrespektovanějšího politika v zemi. Pokud někteří čeští komentátoři hovoří o Petru Pavlovi jako o „lídrovi opozice“, zatímco on sám se této nálepce brání, Karol Nawrocki tuto roli přijal zcela přirozeně a dobrovolně od prvního dne ve funkci.
Cena takové vyhrocené kohabitace je ovšem vysoká. Polský prezidentský palác si opakovaně stěžuje, že mu vláda systematicky omezuje přístup k nezbytným informacím. Polská diplomacie zase musí fungovat, přestože nejsou obsazeny posty velvyslanců ve většině zemí: Tuskova vláda je odvolala bez konzultace s prezidentem, který odpověděl zablokováním nových kandidátů. Celou řadu změn se vláda pokouší uskutečňovat pomocí různých vyhlášek a nařízení, aby se vyhnula běžnému legislativnímu procesu – a nutnosti s prezidentem vyjednávat.
V době překotných změn na geopolitické scéně je taková nejednotnost exekutivy pro fungování státu přímo nebezpečná. V polském případě se to opakovaně promítá do klíčového vztahu s USA, kde se Nawrocki a jeho tým snaží o pojištění americké vojenské přítomnosti v zemi navzdory plánům Trumpovy administrativy o redukci amerických sil v Evropě. Naopak Tusk svými vyjádřeními už několikrát polsko-americké spojenectví zpochybnil. Polskou nejednotnost směrem navenek se také opakovaně snaží využívat další hráči: dříve maďarský premiér Orbán, nyní německý kancléř Merz, který veřejně deklaroval, že z Nawrockého vítězství „není nadšen“, či ukrajinský prezident Zelenskyj, jenž se v současné polsko-ukrajinské krizi pokouší brnkat na vnitřní rozpory mezi polskými představiteli.
Na druhou stranu dodejme, že určitá pravidla, zpochybňovaná českými prezidenty, v polském případě i nadále platí. Například pokud jde o jmenování ministrů – většina ústavních právníků se shodne, že polská ústava (velmi podobná české) vylučuje možnost, aby prezident odmítl oficiálně premiérem předložené jméno. Nikdy dosud také nebyla zpochybněna zvyklostní pravomoc prezidenta vést národní delegaci na summitu NATO. Ať už proto, že ho vždy doprovází ministři obrany a zahraničí, kteří zastupují vládu, nebo i proto, že v polském pojetí je NATO součástí prioritního vztahu se Spojenými státy. A ten je tradičně doménou prezidenta.
Ústavní reset?
Polský příklad ukazuje, jak velkým problémem začíná být udržování politického systému založeného na vyvažování jednotlivých institucí a složek moci v situaci, kdy se strany vnitropolitického boje začnou považovat nikoli za soupeře, nýbrž za nepřátele, které je potřeba zastavit za každou cenu. Nejde jen o ztrátu schopnosti komunikovat, ale i snahu druhou stranu zcela delegitimizovat, vytlačit za okraj politického života.
Jako lákavé řešení se pak nabízí zbavit systém části „pojistek“: v polském případě tedy jednou provždy rozhodnout, kdo je hlavním šéfem – buď oslabit prezidenta a posílit premiéra (německý kancléřský model), nebo naopak (americký prezidentský model). Sám Nawrocki ostatně takovou diskusi o „ústavním resetu“ navrhl ve svém inauguračním projevu. Nepochybně by to pomohlo funkčnosti systému a jeho transparentnosti: mělo by být jasné, kdo rozhoduje a kdo nese odpovědnost. I nemalá část veřejnosti je, po éře politiků-úředníků, kteří řeší jen administrativní a formální záležitosti, stále více nakloněná představě charismatických vůdců, kteří rozhodují rázně, rychle a efektivně. Jestli ale lze takto docílit snížení společenského napětí, už tak jisté není – záběry z dnešní Ameriky jsou v tomto smyslu docela výmluvné.
Co jisté je, že polský ústavní klinč nemůže rozetnout Ústavní soud. Ten se už v předchozích bitvách války mezi konzervativci a liberály stal jen jednou z mnoha institucí, které jsou nuceny zaujmout pozici na jedné nebo druhé straně barikády. Ve výsledku dnes Tuskova vláda může rozhodnutí stávajícího tribunálu okázale ignorovat a vybrat si, zda soudcům jen zmrazí platy, nebo i vypne elektřinu. Ví totiž, že její příznivce takový postup nijak šokovat nebude. Možná i pro české ústavní soudce by to mohlo být varování, kam přílišná nezdrženlivost v zapojování se do politických bojů vede.
00:13
