Po sečtení téměř poloviny odevzdaných hlasů vede v maďarských parlamentních volbách vyzyvatel Viktora Orbána Péter Magyar. Jeho opoziční strana Tisza by ve 199č ...
Tato oblíbená zkratka, označující vypozorovanou tendenci Donalda Trumpa polekat se následků svých nejradikálnějších kroků a couvnout, byla ve vzduchu od počátku íránské války. Teď tu máme čtrnáctidenní příměří a otázka, zdali to je TACO, je nasnadě. Jediná poctivá odpověď je, že v tuto chvíli prostě nevíme.
Proč obě strany souhlasily s příměřím, vzhledem k tomu, že se ani vzdáleně neshodují na jeho podmínkách, celkem spěšně?
Írán je asi opravdu bombardováním hodně zdecimovaný. Proč? Protože v jednom ohledu se pro něj válka zatím vyvíjela velmi příznivě, a to v tom, že uzavření Hormuzského průlivu se ukázalo být velmi účinnou zbraní.
Jak to velmi přesně formuloval hlavní reportér pro energetiku agentury Bloomberg Javier Blas: Před válkou „Írán předpokládal, že Hormuzský průliv mu poskytuje páku k vyjednávání. Její účinnost však nebyla prokázána a Írán netušil, jak na to zareagují Spojené státy a ropné trhy. Teď to už ví“.
Ovšem každou trumfovou kartu musíte jednou odehrát, a pokud nevede ke konci hry, stane se jen to, že jste ji odehráli a už ji nemáte. Páka funguje krátkodobě a střednědobě. Ale blízkovýchodní producenti ropy nebudou nečinně přihlížet. Saúdská Arábie jistě posílí svůj ropovod k Rudému moři a Emiráty postaví ropovod obcházející Hormuzskou úžinu. Tyto státy jsou schopné jednat rychle. I politicky dysfunkční a íránským vlivem ochromený Irák se možná odhodlá k dlouho navrhované stavbě ropovodu do jordánského přístavu Akaba, aby nebyl odkázaný na exportní terminál v Basře. Nutnost obejít Hormuz je každému jasná.
Írán teď přiškrtil celý svět, ale taky si celý svět znepřátelil. Nejvíc ze všeho své sousedy. Západ má opakovaně a dlouhodobě, prakticky půlstoletí, tendenci nechat si vnutit optiku mimoevropské země versus Západ a podceňovat význam vzájemných vztahů mezi těmito zeměmi samotnými. V této souvislosti není nezajímavá statistika, že Írán v této válce vypálil víc raket na Emiráty než na Izrael. A íránský zcela bezprecedentní požadavek, aby v Hormuzském průlivu vybíral spolu s Ománem mýtné? Omán už oznámil, že s ničím takovým nepočítá.
Trump na příměří přistoupil den poté, co pohrozil zánikem íránské civilizace. Na příměří, jež ve verzi, kterou zveřejnil Írán doma ve farsí, jeho klíčové požadavky vůbec neobsahuje. Od samého začátku války Trump jen vypouštěl rétorickou mlhu, z níž naprosto nebylo možné vyčíst, o co mu jde, s čím počítá a co předpokládá. V jeho pojetí to byla válka, která mohla v libovolný den sotva začínat, anebo být skoro u konce, změna režimu nebyla cílem války, ale zároveň k ní vlastně už došlo. Amerika nepotřebuje ničí pomoc, ale Evropané si to zavařili tím, že nechtějí přijít Američanům na pomoc otevřít Hormuz. Vyberte si.
Deník New York Times v úterý zveřejnil dlouhou reportáž o tom, jak se Trump a jeho lidé rozhodovali k válce. Trumpem bude jistě označen za fake news, ale tyhle reportáže jasně vymezené na to, co kdo říkal v místnosti, umí New York Times zpravidla docela dobře. Z textu mimo jiné vystupuje, že:
Izraelský premiér Netanjahu předvedl 11. února Trumpovi a úzkému okruhu nejdůležitějších činitelů prezentaci, v níž se změna režimu v Íránu jevila jako snadno dosažitelný cíl. „Režim by byl natolik oslaben, že by nedokázal zablokovat Hormuzský průliv, a pravděpodobnost, že by Írán zasadil rány zájmům USA v sousedních zemích, byla vyhodnocena jako minimální,“ čteme mimo jiné. Čteme taky, že prakticky všichni rozhodující činitelé a taky formální vyhodnocení, které prezentoval ředitel CIA Ratcliffe, maximalistickým vizím Netanjahua nedůvěřovali. Ano, je v naší moci zlikvidovat íránský raketový program, říkali. Ale to další je hodně nadsazené (zde si taky můžeme vybavit dřívější zpravodajství New York Times o tom, že šéf Mosadu David Barnea rozpracoval plány na vyvolání lidového povstání v Íránu, které jeho předchůdce v čele agentury považoval za nereálné).
Finální rozhodnutí pak bylo uspíšeno rozvědnou informací, kde bude „k dispozici“ na veřejnosti celé nejvyšší vedení země včetně ajatolláha Chameneího. Trump požádal spolupracovníky o jejich názor. Viceprezident Vance řekl, že celou operaci považuje za špatný nápad (to by souznělo s tím, že Vance se už nějaký ten den snaží evidentně koordinovanými úniky do médií zajistit, aby se vědělo, že on byl proti).
Ministr zahraničí Rubio prý řekl Trumpovi zhruba toto: Pokud je naším cílem změna režimu nebo povstání, neměli bychom do toho jít. Pokud je ale cílem zničit íránský raketový program, je to cíl, kterého můžeme dosáhnout.
Nazítří vydal Trump rozkaz k útoku.
Zdá se, že to, co Trump a Netanjahu nedocenili, je to, že když eliminujete jedním vojenským úderem celé vedení země včetně jejího nejvyššího představitele, zatlačíte tím režim ke zdi a bude ochotný ke krokům, které by si jinak rozmyslel. Takže tím jste fakticky zahájili kampaň za změnu režimu, ať už si myslíte, co chcete. Tomu režimu jde o všechno a nemá důvod s vámi uzavřít, tím méně dodržet, jakoukoli dohodu. Nepochybně se bude snažit znovuvybudovat výrobní kapacity raket, tak jako po úderech loni v létě. Může se utěšovat tím, že jeho struktura je natolik pevná, že ani eliminace mnoha vysokých šarží mocenského aparátu ji neochromila. Žádné známky povstání nejsou na obzoru. To je pro režim klíčové; ruiny jsou zřejmě cena, kterou je ochoten platit. Potěšit je musí i pohled za oceán, kde je prezident Trump se svou válkou historicky nepopulární a na budoucnost americko-izraelské aliance by si dnes málokdo vsadil.
V příštích čtrnácti dnech se samozřejmě může ukázat leccos, co dnes nevíme. Třeba je opravdu destrukce íránské průmyslové základny kvalitativně jiná než dřív. Třeba jsou lidé, kteří se posunuli do nejvyšších funkcí, křehčí a paranoidnější, než se zdálo. Ale v zásadě se zdá, že Írán má víc času.
AKTUALIZUJEME
00:06
