„EU se musí vzpamatovat a otevřít doly a zpracovávat suroviny.“ Čínský drak nás vydírá, říká geolog

Evropa i Česká republika se zbavila vlastních dolů, omezila průzkum surovin a vsadila na levný dovoz. Dnes za to podle Jaromíra Starého z České geologické služby platí vysokou cenu – v případě některých nerostných surovin, především kovů, se stala strategicky závislou na Číně a dalších zemích. Proč se v Jeseníkách netěží zlato, co brání otevření Cínovce a proč mohlo být uzavření dolu ČSM spíše chybou? „Čínský drak nás drží zkrátka, výrazně ovlivňuje ceny a využívá své postavení k ekonomickému i politickému nátlaku. Evropa by se měla vzpamatovat a obnovit těžbu a zpracování surovin,“ říká geolog Starý v rozhovoru s deníkem Echo24.

Kde se v Česku nachází největší ložiska zlata, které v posledních týdnech atakuje své maximální hodnoty?

V Jeseníkách jsou zásoby zlata jen velmi malé, řádově několik tun. To je z celkového pohledu na česká ložiska zanedbatelné množství. Významnější zásoby jsou jinde – například na Šumavě v okolí Kašperských Hor nebo ve středních Čechách v oblasti Mokrska a Čeliny. Jeseníky zkrátka nejsou region, kde by těžba zlata a dalších kovů měla v současnosti větší ekonomický význam.

Nevyplatilo by se přesto těžbu obnovit?

V tuto chvíli to není reálné. Už od 90. let platí vládní nařízení, které zakazuje nejen těžbu, ale i průzkum zlata. To dosud nebylo zrušeno. Výjimkou byl pouze projekt Diama v oblasti, kde se ještě do roku 1994 těžilo – šlo spíše o snahu vytěžit zbylé zásoby.

Obecně je dnes průzkumů nerostných surovin hrazených ze státního rozpočtu minimálně, naprostá většina je financována ze soukromé sféry. To potvrzují například průzkumy ložisek lithia pod Cínovcem v Krušných horách, nebo manganu na odkalištích ve Chvaleticích. Na Cínovci a také v Horním Slavkově se zkoumalo lithium i v odkalištích. Nejen tyto, ale převážná většina dalších současných průzkumů, jsou v režii soukromých firem. Stát na tuto oblast v podstatě rezignoval – zatímco v 90. letech investoval do geologického průzkumu stamiliony korun ročně, dnes už téměř nic.

Proč už se na hornickou činnost rezignovalo?

Po roce 1989 se Evropa obecně rozhodla, že si nebude „špinit“ životní prostředí těžbou a zpracováním surovin. Vsadila na dovoz levných surovin převážně z tehdejších rozvojových zemí. Dnes se ukazuje, že to byla strategická chyba.

Evropa prakticky netěží ani nezpracovává klíčové, zejména kritické suroviny a stala se závislou na jejich dovozu, především na Číně. Ta dnes omezuje dodávky některých nerostných surovin nejen do Spojených států, ale i do Evropy a Japonska. To má globální dopady. V Česku se sice průmyslově nevyužíváme všechny kovy ve velkém, ale i tak nás to zasahuje. Rostou ceny, hrozí omezení dodávek. Evropané těží a vyrábí jen malou část nerostných surovin, a navíc jen v omezeném množství, takže čínský drak nás skrze nerostné suroviny drží nakrátko.

Co by se muselo změnit, aby se situace zlepšila?

Pokud jde o zlato, tam si zásadní změnu k postoji k jeho domácí těžbě příliš představit nedokážu. Navíc je tu historický kontext – v roce 1996 Česká národní banka (ČNB) za zvláštních okolností prodala většinu zlatých rezerv v době, kdy byly ceny velmi nízké. Jediné Česko se tehdy těžko pochopitelně zbavilo svého „zlatého pokladu“ právě před dlouhodobým (očekávaným) růstem ceny. V Jeseníkách je zlata málo a jde o starý hornický revír. Vytěžit zbytky zásob by možné bylo, ale otevírat velké nové doly jinde, by znamenalo nejen obrovské investice, ale především výrazné zásahy do krajiny.

Bylo by to tedy především otázkou nákladů a dopadu na životní prostředí?

Ano, bylo by to velmi nákladné. A těžba nerostných surovin sama o sobě nedává smysl, pokud na ni nenavazuje jejich následné zpracování. Pokud nerostnou surovinu vytěžíte a vyvezete bez přidané hodnoty, chováte se jako rozvojová země. Smysl to má jen tehdy, když ji dokážete doma i zpracovat, zušlechťovat a využít v navazujících výrobách.

Problém je, že u nás prakticky neexistují zpracovatelské kapacity. Ty byly v minulosti zrušeny nebo nikdy nevznikly. Například když se těžily cín-wolframové rudy na Cínovci a v Krásně u Horního Slavkova, jejich koncentrát se vozil ke zpracování do Německa. Měď ze Zlatých Hor i jiných revírů se také zpracovávala na Slovensku, nebo v zahraničí. Zinkové koncentráty se rovněž vyvážely, a pouze olověné se zpracovávaly doma, nezískávaly se však z nich kritické a vzácné kovy, které často obsahovaly. Smysl tedy dává, že se vytěžená surovina zároveň zpracuje, rafinuje a dále zpracuje. Nutno dodat, že vybudování celého řetězce – hutí, rafinerií, navazujících provozů – by stálo řádově víc než samotné otevření dolu.

Teď se mluví o těžbě na Cínovci. Je to reálné?

Studie proveditelnosti už existuje, ale o samotné těžbě zatím v současné době podle mě nelze vážně mluvit. Ceny lithia jsou dnes příliš nízké, aby se projekt ekonomicky vyplatil. Jde sice o strategickou surovinu a Evropská unie může projekt podpořit, ale i tak by šlo o investice v řádu miliard a realizace by trvala roky, než se všechno povolí, postaví a začne těžit.

Hovoří se o zpracovatelském závodu v Prunéřově a o napojení na gigafactory. To jsou však obrovské investice. Navíc Čína jako dominantní hráč na trhu a centrálně řízený režim, dokáže ceny ovlivňovat ve svůj prospěch. To je velké ekonomické i politické riziko.

Přesto si myslím, že dříve nebo později si to EU uvědomí a procitne. Evropa jednou bude muset, stejně jako Spojené státy, obnovit těžební a především zpracovatelský průmysl. Bez vlastních hutí, rafinerií a navazujících výrob není možné dlouhodobě fungovat. Cílem není úplná soběstačnost, ta není realistická. Ale závislost nemůže být stoprocentní, jinak nás bude Čína neustále držet pod krkem.

Jak v tomto kontextu vnímáte uzavření dolu ČSM ve Stonavě?

Je to smutné. Šlo o poslední černouhelný důl v Česku a po Polsku jeden z posledních v Evropě, který těžil koksovatelné uhlí – klíčovou surovinu pro výrobu železa a oceli. Dnes budeme tuto surovinu dovážet z Polska, ale i USA, Kolumbie, Indonésie nebo Jižní Afriky. To je zároveň neekologické i neekonomické. Evropa často reaguje pomalu a drží se plánů nastavených před deseti lety, například v rámci Green Dealu, aniž by je pružně přizpůsobovala změněné geopolitické situaci.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Konec po 250 letech. Zavírá se důl ČSM na Karvinsku, poslední černouhelný důl v zemi

Uzavřením dolů v OKD se zásoby koksovatelného uhlí v ČR de facto znehodnotily. I kdyby dnes těžba nemusela být vždy zisková, z hlediska strategické bezpečnosti by mělo smysl určitou domácí produkci udržet. Nikdy nebudeme ve všech surovinách plně soběstační, ale závislost by měla být snížena na přijatelnou úroveň. Jde o to, aby Evropa byla schopna alespoň po omezenou dobu fungovat bez dodávek z Číny a mít prostor pro vyjednávání. Stoprocentní závislost je vždy slabinou.