Co by Javier Milei řekl Apoleně Rychlíkové

KOMENTÁŘ

Co by Javier Milei řekl Apoleně Rychlíkové
Prahou nedávno prošel další ročník Pochodu pro život. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Tereza Viry
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Mileiův blok, někdy také Mileiova porucha, hovorově milei (jako parkinson nebo alzheimer) je odborný psychiatrický termín, který zavedl Javier Milei, aniž o tom tedy věděl. Javier Milei si totiž všiml následujícího jevu: „Levičáci nenávidí čísla. Socialismus nikdy nikde nefungoval. Empirická evidence je tak zdrcující, že ti lidé musí mít nějakou mentální poruchu, psychický blok, který jim brání to vidět. A protože nemají argumenty, rychle sahají k agresi. Levice je příšerně agresivní.“

 

Prahou nedávno prošel další ročník Pochodu pro život. Je organizován na podporu nečekaně těhotným ženám, má přinést naději, že narozením život nekončí. Zastavit se ho již tradičně pokusili ultralevičáci, feministky a další pozitivně naladění, na budoucnost orientovaní, společensky prospěšní, morálně pevně ukotvení, psychicky stabilní a čistě a vkusně oblečení převážně mladí lidé, podle kterých by tuto naději nečekaně těhotným ženám naopak nikdo dávat neměl. Už jen ta představa je rozpaluje doběla. Když loni přišlo Hnutí pro život s nápadem dát na těhotenské testy odkaz, který by ženy podpořil v tom, dítě donosit, okamžitě se strhla panika. Co kdyby si to někdo rozmyslel! Škoda každého potratu, který padne vedle. Zvlášť když porodnost padá jako kámen. Je pozoruhodné, že o interrupcích v téhle souvislosti nikdy nepadne ani slovo.

Protože pražský městský soud nedávno vydal naprosto otřesné rozhodnutí, že je policie vlastně nemusí ochránit (jak by asi rozhodl v případě agresi proti Pride?), byli pořadatelé nuceni naředit průvod do malých skupin, aby je zástupci duhového a tolerantního tábora nezablokovali jako loni v Kaprovce. Policie se navzdory rozsudku relativně pochlapila, ale na útoky došlo. Tolerantní účastnictvo totiž trpí mileiem.

Jedině nezaléčený milei totiž dokáže z hesla „Nesoudíme, pomáháme“ číst úsilí o plošný zákaz potratů. Jedině kvůli ošklivě rozběhnutém mileiovi se „feministické kolektivy“ katapultují do stavu kolektivní nepříčetnosti, jakmile uvidí transparent „Nejlepší je prostě pomoct“. Nebo jaký jiný psychiatrický defekt nutí tyhle lidi zblízka nadávat malým dětem do fašistů? Jedině diagnostikovaný milei. Milei je vlastně něco jako alzheimer, brání probíhat myšlenkovým pochodům tam, kde se to ideologicky nehodí.

Možná by Apolena Rychlíková místo „přemýšlení o světě, který chce ovládat ženská těla a jejich budoucnost“ mohla využít svého vlivu u kámošstva a doporučit dívkám, aby nepoužívaly potraty jako antikoncepci a věnovaly výběru partnerů alespoň stejnou péči jako výběru pizzy. Kolektivy si totiž nějak nedokážou spojit, že neplánovanému těhotenství vždycky něco předchází – že činy mají následky. Proč si to nespojí? Chytly mileie. Od kamarádek.

Liberální ženy jsou nejméně tolerantní demografickou skupinou. Jsou mnohem nesnášenlivější vůči vlastním, než jsou (i liberální) muži vůči názorovým oponentům. Z toho vychází smutná skutečnost, že liberální voličky patří k nejnebezpečnějším lidem na světě.
Že vřískajícímu soudružstvu opravdu nejde o fyzickou autonomii, se ukázalo během covidu, kdy za právo za vlastní tělo nevyšel do ulic přesně nikdo. Což platí o všech dalších štítech demokracie.

Jen milei v terminálním stadiu také umožní oddělit těhotenství od dítěte. U nás se tahle mentální gymnastika ještě tak úplně nechytila, byť na tom kolektivy usilovně pracují, ale na správné straně vyspělého zahraničí už je nenarozené dítě až do okamžiku porodu, pokud není plánované, pouhým „těhotenstvím“. Dvě akademičky z University of Chicago tuhle publikovaly článek („Spravedlnost pro dívky“ – samozřejmě), podle něhož dospělí musí hledět na těhotenství mladistvých jako na nemoc a měli by aktivně hledat cestu, jak ho ukončit. „Taková pacientka může své těhotenství interpretovat jako miminko a cítit k němu lásku a touhu stát se matkou. Může uvěřit, že interrupcí zabíjí své dítě,“ píší akademičky doslova. K potratu by podle autorek měli dospělí nezletilé – tedy i klidně skoro osmnáctileté – dívky přinutit i fyzickým násilím.

To se nám to Moje tělo, moje volba nějak zvrtlo.

×

Podobné články