Michal Prokop slaví osmdesátiny ve velkém: o víkendu na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích pokřtí nové album Live 80, na podzim vyrazí na stejnojmenné turné, které zakončí 21. prosince ve Foru Karlín. Dobrá chvíle ohlédnout se za téměř šedesáti lety na pódiu – za normalizačními kompromisy, angažmá v politice i dvěma úspěšnými návraty k hudbě, které skutečně věřil.
Začnu citátem Boba Dylana. Nedávno odpovídal na otázku, jaké to je, když je člověku osmdesát. Řekl: „Nejlepší na osmdesátce je, že přežijete všechny hodiny, které vás celý život honily. Osvobodíte se od té iluze, že jste kdy měli cokoli pod kontrolou. Už neběžíte za průvodem. Jste starý král z nějaké dávno zaniklé země. Hůř se necháváte naprogramovat. Už nikam nespěcháte, nemusíte se stávat někým jiným a nepronásledují vás věci, které jste udělali. Pronásleduje vás spíš to, jak málo z toho nakonec mělo takový význam, jaký jste tomu tehdy přikládali.“ Dalo se čekat, že Dylan řekne něco tak vznešeného, že?
Pozor, Dylan je básník a nositel Nobelovy ceny. Já texty nepíšu, jen si vybírám z toho, co dostanu nebo co ke mně připutuje. Takové úžasné věci formulovat neumím. Nejlepší na tom je, že ještě pořád můžu hrát. To je asi velká odměna, i když nevím úplně za co. V tomhle věku jsem stále schopný odehrát koncert, a navíc se mnou hrají kluci, z nichž někteří jsou skoro o dvě generace mladší. Funguje nám to, chtějí se mnou být na pódiu a lidé na nás chodí. Mám za sebou skoro šedesát let kariéry, samozřejmě se dvěma velkými pauzami, a to už je opravdu hodně. A nejhorší je, když se každé ráno probudíte, musíte vstát a nějak ten organismus dostat do života a do pohybu. Marná sláva, tělo už je zhuntované.
Iggy Pop si prý nechal do stěny hned vedle postele nainstalovat přístroj na espresso, který mu po zazvonění budíku rovnou udělá kávu. Bez toho by prý už ani nedokázal vstát.
Já nemám problém vstávat brzy, problém je dostat do pohybu kolena, v nichž mám těžkou artrózu. A pak je tu vědomí, že vás postupně opouštějí lidé, s nimiž jste pracoval a které jste měl rád. Těch, kteří zůstali, už je málo. Člověk si musí uvědomit, že se cesta krátí a že toho před ním už tolik nebude.
Dylan k osmdesátce říká ještě tohle: „Když jste mladí, myslíte si, že čas plyne dopředu. V osmdesáti už víte, že to není pravda. Čas stojí na místě. Pohybujeme se jen my.“ To si ale možná může říct člověk, kterému dějiny alespoň trochu přály. Kdo prožil sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu, asi dnes nemůže mít pocit, že čas stojí na místě – změnilo se toho příliš mnoho. Vy jste o normalizaci říkal, že vám vzala nejlepší léta: začala, když vám bylo třiadvacet, a skončila, když vám bylo třiačtyřicet. Zároveň jste během těch dvaceti let založil rodinu, vydal pět desek a natočil Kolej Yesterday. Co vám tedy skutečně vzala – možnosti, ambice, nebo především pocit, že svůj život řídíte sám?
My jsme vlastně začínali s Framus Five v roce 1967, kdy jsem začal zpívat. Od toho svou kariéru počítám. Předtím jsem tam hrál na kytaru, ale to nepočítám. Rok 1967 pro mě byl opravdu výjimečný. Všechno se otevíralo, mohli jsme hrát hudbu, kterou jsme chtěli, a měli jsme pocit, že se můžeme někam posouvat…
To období svobody a nadšení pro vás tedy bylo pěkně krátké.
No, řekněme do roku 1970 nebo 1971, kdy jsme natočili Město ER, druhé album. Jenže to už normalizace začínala. Padala na nás taková chmura a z nadšení už mnoho nezbývalo. Šlo to prostě do háje. Sedmdesátá léta považuju vůbec za nejhorší období. Když to vezmu čistě z hlediska hudby, naši vrstevníci – třeba Rolling Stones, John Mayall nebo Eric Clapton – poslouchali stejně jako my americké bluesmany a rock’n’rollové hudebníky. Jenže oni se s nimi mohli setkávat a hrát s nimi, někteří se odstěhovali do Ameriky a tu hudbu tam přímo vstřebávali. Pro nás bylo něco takového absolutně vyloučené. Nechci si stěžovat, jací jsme byli chudáci, ale neměli jsme odpovídající nástroje ani pořádný přístup k deskám. U některých hudebníků jsem například až velmi pozdě zjistil, že jsou černí. (smích) Znal jsem Fatse Domina, jednu z velkých hvězd rock’n’rollu, ale nikdy předtím jsem ho neviděl! To všechno nám ta doba vzala. Na druhou stranu mi možná právě tahle zkušenost dala něco, co by v mé hudbě jinak nebylo. Třeba bych hrál a zpíval jinak, kdybych to neprožil. To jsou ty krásný ztráty. Každá mince má rub a líc. I tahle chmura se do člověka nějak obtiskne a on potom třeba celý život dohání, o co kvůli ní přišel.
Představoval jste si někdy, jak by se Framus Five vyvíjeli, kdyby nepřišla okupace? Jaké desky jste mohli natočit a kam jste se mohli hudebně posunout?
Někdy ano. Už koncem šedesátých let, když jsme se profesionalizovali, jsme měli ambice prosadit se i v zahraničí. Začali jsme pracovat pod Státním divadelním studiem, kam patřil třeba i Semafor, a ten běžně jezdil do Západního Berlína. Vypadalo to, že bychom se tam mohli dostat také. Jenže to velmi rychle vyšumělo. Už od dubna 1969 bylo jasné, že to nepůjde. Měli jsme tehdy předběžně domluvenou spolupráci s německým výrobcem kytar Framus, podle kterého jsme se ostatně pojmenovali. I to skončilo. Takové obecné představy jsem tedy měl, ale nikdy jsem nebyl člověk, který by si plánoval kariéru a stanovoval cíle, jichž musí dosáhnout. Vždycky to vznikalo spíš intuitivně. Nějak to prostě dopadlo.
Jsem z jiné generace, takže tu dobu znám jen zprostředkovaně. Když se ale ptám lidí, kteří si ji pamatují, často si u vás vybaví začátek Framus Five a potom dlouhé období normalizačního popu. Není označení „normalizační zpěvák“ vůči vám nespravedlivé? Člověk si pod ním přece představí spíš někoho, kdo byl s režimem mnohem těsněji spojený.
Je to zbytečná nálepka. Za normalizačního zpěváka bych považoval spíš někoho, kdo se s režimem svezl a dokázal z něj profitovat. To nebyl můj případ. Já byl naopak velmi neúspěšný normalizační zpěvák. Když jsem viděl, že moje hudba je pro bolševika naprosto nepřijatelná a kapela se rozpadla, rozhodl jsem se, že se budu poctivě věnovat popu. Jenže mi to nešlo. Až po letech, zhruba po celé té dekádě, jsem pochopil, že nemůžu dělat něco, čemu nevěřím. Snažil jsem se, ale protože jsem uvnitř věděl, že jsou to sračky, nemohl jsem v tom uspět. Má-li být umění dobré, musí být uvěřitelné a v souladu s člověkem, který ho přináší publiku. U mě to tak nebylo. Každý na mně asi viděl, že mě to vlastně štve. Musel jsem dospět do bodu, kdy jsem si to dokázal přiznat a začal dělat něco pro to, abych se z toho dostal.
Říkal jste, že jste nikdy nebyl člověk, který by si kariéru plánoval. Přesto – napadlo vás někdy, že s hudbou úplně skončíte? Že budete dělat něco jiného nebo třeba emigrujete? Nebo jste si od začátku říkal, že ať se stane cokoli, muziky se nevzdáte?
Pokud jde o emigraci, s tou jsme skutečně koketovali. Na podzim 1968 jsme byli v západním Německu a vážně zvažovali, že tam zůstaneme. Nakonec jsme se ale vrátili. Asi jsme na to tehdy neměli dost odvahy ani síly, protože tady se nám zároveň začínala rozjíždět kariéra. Nikdo samozřejmě nemohl tušit, jak se tu situace vyvine. Měli jsme roztočenou první desku a v Německu nás nikdo neznal. Z kluků, které jsem znal a kteří zůstali venku, vlastně nikdo velkou kariéru neudělal. Výjimkou byl Jan Hammer, který uspěl v Americe, ale to byl úplně jiný kalibr. Emigraci jsem tedy zvažoval. Odejít z muziky a dělat třeba odečty vodoměrů už méně. Znal jsem lidi, kteří to udělali, ale já už tehdy měl rodinu a asi jsem neměl dost odvahy pustit se do něčeho takového.
Nejsou na umělce té doby kladeny přehnaně vysoké morální nároky? Jejich odvaha se zpětně posuzuje velmi přísně, zatímco u většiny společnosti se podobné otázky téměř neřeší. Lze podle vás vůbec oddělit dílo od člověka a jeho charakteru?
To je věčný spor: jestli umělec musí být zároveň morálním majákem, nebo je možné vnímat jeho tvorbu samostatně. Týká se to mnoha lidí, které známe z historie – od Karla Sabiny až třeba po Jarka Nohavicu. Dílo může být geniální nebo velmi kvalitní, zatímco jeho autor je pořád jen člověk se svými slabostmi. Já jsem vždycky zastával názor, že dílo a člověka oddělit lze. Vím ale, že jiní to mají přesně opačně: když je autor lidsky zklame, přestanou ho poslouchat nebo číst.
Ono asi nebude mnoho vašich dnešních posluchačů, kteří by si o víkendu pouštěli ony „popové šílenosti“, jak jste svou normalizační tvorbu sám několikrát označil. Spíš poslouchají staré nahrávky Framus Five nebo vaše novější desky.
Spíš asi ne. Narazil jsem ale i na fanatiky, kteří mají některé staré singly, jež nemám ani já. Obecně si myslím, že z doby, než jsem pochopil, že takovou hudbu dělat nemůžu, byla jedna věc horší než druhá. Některé nahrávky byly o něco lepší, to je pravda, ale nerad bych se v tom dnes přehraboval. Myslím, že to za to nestojí.
Přetrvala ve vás tahle nedůvěra k popu dodnes? Dnes už se hranice mezi rockem a popem nevede tak ostře jako dřív a i v popu vzniká spousta skvělých věcí.
Tohle dělení je vlastně zbytečné. Existuje spousta žánrů, některé jsou většinové, jiné oslovují spíš zasvěcenější posluchače. I ve slavných šedesátých letech, kdy byla populární hudba pro mladé lidi jedním z hlavních kulturních proudů, vznikala spousta velmi populárních sraček, po kterých za dva roky nikdo nevzdechl. Nebyli tu jen Beatles, Rolling Stones nebo Bob Dylan. U nás se hranice mezi popem a rockem vyostřila hlavně kvůli režimu. Některé žánry odsunul a jiné podporoval. Nebylo to vždycky úplně striktní. Já například nebyl nikdy vysloveně zakázaný, ale věděl jsem, že nejsem příliš žádoucí. Občas jsme třeba tři měsíce nesměli hrát v nějakém kraji, nikdo nám nevysvětlil proč, a pak to zase povolili. Tu dělicí čáru podle mě nakreslil režim a jednotlivé druhy hudby od sebe oddělil víc, než bylo zdrávo. Po listopadu se poměry obrátily, ale ta čára zůstala a zatahuje se velmi pomalu. V některých směrech nezmizela dodnes, podobně jako ve společnosti nezmizela spousta jiných věcí. Komerční hudba může být velmi kvalitní a alternativa naopak špatná. To, že něco není pro každého a nese nálepku alternativy, ještě samo o sobě neznamená, že je to dobré.
Tohle dělení mezi popem a alternativou mi připomnělo jednu nečekanou souvislost. Josef Vondruška, výrazná postava českého undergroundu poloviny sedmdesátých let, považoval vedle Pavla Zajíčka za svého nejoblíbenějšího zpěváka Karla Gotta a kvůli tomu se prý přel i s Ivanem Martinem Jirousem. Vy jste s Gottem v roce 1978 jel jako sborista na turné. Byla to jen profesní epizoda, nebo vám ta zkušenost něco dala i pro vlastní hudbu?
Zajímavé to bylo v každém případě. V první řadě samozřejmě finančně, proto jsem tu nabídku také vzal. Bylo to v dubnu 1978, pět týdnů a asi pětadvacet koncertů v západním Německu. Vydělal jsem si tehdy v podstatě na celý rok živobytí. Zároveň jsem to mohl absolvovat bez jakéhokoli ostychu, protože v Německu mě nikdo neznal. Byl jsem anonymní součástí kapely. A byla to pro mě velká škola. Poprvé jsem viděl, jak v podmínkách volného trhu funguje profesionální těleso tohoto typu. Karla jsem znal už od šedesátých let, ale teprve tehdy jsem ho viděl skutečně pracovat. Musel jsem ocenit, jak všechno šlapalo a jak byl celý provoz organizačně vystavěný. A ještě jednu věc jsem si tehdy poprvé osahal: jak se cítí muzikant vzadu.
Mistr vás prý dokonce musel hned na první zkoušce trochu usměrňovat.
Nebyl jsem zvyklý zpívat ve sboru. Karel řekl, že chce „krky“, tak jsem se do toho opřel, a on to hned zastavil. Pak jsem pochopil, že to není moje role. Měl jsem tam jiný úkol a musel jsem se ho naučit. Další angažmá jsem ale už nepřijal, takže tím moje spolupráce s Karlem Gottem skončila.
Nezviklaly vás ani ty dobré peníze?
Ne, nezviklaly. Nabízeli mi, abych pokračoval, ale už jsem věděl, že to dál dělat nemůžu. Vysvětloval jsem jim to a oni se divili proč. Jenže já už měl znovu rozjetou vlastní kapelu a chtěl jsem se vrátit k hudbě, které jsem opravdu věřil.
To už byl rok 1979, kdy jste znovu začali vystupovat jako Framus Five?
V roce 1978 jsme už natočili první nahrávku a od roku 1979 znovu hráli. To turné s Gottem jsem vlastně vzal i proto, abych si mohl dovolit celý následující rok věnovat kapele, zatímco ostatní kluci ještě dokončovali svá tehdejší angažmá. Když mi pak Láďa Štaidl nabízel, abych pokračoval, říkal jsem mu: „Já ale chci dělat svoji muziku.“ On namítal, že by mi to přece nebránilo: na jaře pět týdnů turné, v létě dva týdny po lázních, potom pár vánočních koncertů a televizních vystoupení – a jinak bych si mohl dělat, co chci. A tehdy jsem mu poprvé řekl: „Láďo, ale oni by mi to ti lidé nevěřili.“ To byl ten rozhodující moment. Věděl jsem, že bych si vydělal dobré peníze, ale zároveň že bych tím ztratil důvěryhodnost. Jiní muzikanti tu nabídku přijali – třeba Honza Spálený tam po mně několik let působil jako sborista.
Vnímáte osmdesátá léta zpětně jako svobodnější období, nebo byl režim spíš jen unavenější?
Najednou aspoň trochu šly věci, které předtím možné nebyly. Na některých rozhodujících místech vystřídali ty největší kretény lidé, kteří přece jen neměli úplně nasráno v hlavě. Bylo to cítit. Samozřejmě i tehdy přicházely zásahy jako zákaz Pražského výběru nebo zákaz vystupování pro Vláďu Mišíka. Mně už to ale připadalo jako předsmrtné křeče režimu. Ještě to trvalo dlouho a nikdo z nás netušil, že to nakonec skončí tak rychle, ale určitá změna byla znát. Ostatně Kolej Yesterday a další desky z osmdesátých let jsou důkazem, že už se dalo leccos.
Po listopadu 1989 jste vstoupil do politiky. Co vás k tomu vedlo?
Ty motivace byly vlastně dvojí. Zaprvé jsem měl pocit, že jsem tehdy dosáhl vrcholu své kariéry. Po Koleji Yesterday jsem natočil ještě dvě dobré desky, koncerty byly vyprodané a hrál jsem ve velkých sálech. Tamhle na stolku mám Zlatou notu z roku 1988, cenu časopisu Melodie. Tehdy jsem dokonce porazil i toho Karla Gotta! Dařilo se mi, ale zároveň jsem cítil, že s hudbou, kterou dělám, už se asi výš dostat nemůžu. Bylo mi třiačtyřicet a říkal jsem si, že z Ameriky už nejspíš volat nebudou. Člověk je v tomhle věku ještě schopný zkusit v životě něco jiného. A zadruhé mě politika vždycky lákala. Zajímal jsem se o historii a podobné věci, ale za komunismu vůbec nepřipadalo v úvahu, že bych do ní vstoupil. Pak jsem se zapojil do stávkových aktivit, Občanské fórum mi nabídlo kandidaturu a já ji přijal. V prvních volbách v roce 1990 mě zvolili do Federálního shromáždění. Po dvou letech v parlamentu jsem pochopil, že politika je skutečná profese. Spolu se mnou tam tehdy nastoupila řada lidí z kultury, ale naprostá většina se po dvou letech vrátila ke své původní práci.
To byl třeba případ Vladimíra Mišíka, ne?
Vladimír Mišík samozřejmě, ale těch lidí bylo mnohem víc. Byl tam Michael Kocáb, Jan Kačer a řada dalších osobností z divadla a kultury. Dlouhodoběji u politiky zůstali třeba Václav Havel, Milan Uhde, Milan Kňažko a já. Já měl pocit, že politika bude můj další život. A skoro deset let také byla. Pak jsem ale dospěl k závěru, že už dál nemůžu. V politice se velmi těžko řeší souboj dvou loajalit. Jedna je k principům, kvůli nimž jste do ní vstoupil, k tomu, co jste chtěl prosadit, byť třeba naivně. Druhá ke straně, bez níž v politice sám nic nezmůžete. Jenže strana má vlastní priority a ty často vůbec nejsou slučitelné s vašimi.
Stává se, že politici časem začnou žít v jakési bublině a ztrácejí kontakt s realitou. Nebyla politika na počátku devadesátých let přece jen živější a méně uzavřená sama do sebe?
Myslím, že to tam bylo od začátku, i když vzhledem k lidem, kteří tehdy do politiky vstupovali, to nemělo tak otřesnou podobu jako dnes. Jakmile do toho ale zapadnete, snadno získáte pocit, že nic jiného než to, co se řeší v parlamentu, už neexistuje. Propadali tomu i lidé, kteří měli za sebou opravdu tvrdou zkušenost, třeba disent a práci v kotelnách. Pavel Dostál mi kdysi vyprávěl příhodu, která to podle mě vystihuje dokonale. Jednou ho cestou ze sněmovny někdo přepadl a tehdejší ministr vnitra Jan Ruml mu přidělil ochranku. První den pro něj přijelo auto, policista mu vzal tašku, otevřel dveře a posadil ho dozadu. Dostál protestoval, ale dozvěděl se, že takové jsou předpisy. Druhý den se to opakovalo, stejně jako třetí a čtvrtý. A pátý den už prý automaticky čekal, až mu ochranka otevře dveře a vezme tašku. To je přesně ono. Když dlouho žijete s ochrankou a různými výsadami, snadno tomu propadne i jinak úplně normální a silný člověk. Úplně uniknout tomu podle mě nejde.
Vám se to také nepodařilo?
Asi úplně ne. Měl jsem ale štěstí na svou ženu. Když mi to přestávalo docházet, vždycky na mě vyjela: „Prosím tě, nenáměstkuj mi tady!“ (smích) Byla v tomhle dost razantní, ostatně je dodnes. Ale člověk stejně spoustu věcí pochopí až ve chvíli, kdy je z politiky venku.
Byl návrat k hudbě po letech v politice těžší než ten první?
Bylo to jiné. Poprvé jsem se k vlastní hudbě vrátit strašně chtěl. Toužil jsem dostat se zpátky tam, kde jsem byl předtím. Po politice to bylo naopak. Bál jsem se. Říkal jsem si: deset let jsi mimo, poměry se úplně změnily, je ti skoro šedesát – myslíš si, že na tebe ještě někdo čeká? Občas mě Vláďa Mišík pozval jako hosta na koncert, zahrál jsem si se starými spoluhráči a vždycky jsem si vyčistil hlavu. Ale pustit se znovu do něčeho vlastního jsem se dlouho neodvažoval. Ten druhý comeback proto nepřišel z nějakého velkého rozhodnutí. Spíš se prostě stal. Když jsme v roce 2006 vydali desku Poprvé naposledy a Lucerna byla plná, byl to pro mě šok. Najednou jsem zjistil, že jsem v tom znovu.
Hudební kritik Jiří Černý psal o vaší tvorbě v sedmdesátých letech velmi kriticky. Přesto vás asi zajímalo, co si o ní myslí. Dokázaly vás jeho recenze zasáhnout?
Jiří Černý byl jedním z lidí, kteří stáli u mé kariéry od samého začátku. První cenu jsem v roce 1967 na prvním československém beatovém festivalu přebíral právě z jeho rukou. Poslouchal jsem jeho rozhlasové Houpačky, byl to tehdy můj idol. Později se z něj stal můj celoživotní kamarád. Když byl uveden do Síně slávy Anděl, předával jsem mu cenu já, protože jsem ji získal o rok dřív. Bylo to symbolické: první cenu jsem kdysi dostal od něj a cenu za vstup do Síně slávy pak on ode mě. Jeho recenze jsem samozřejmě četl. Když jsem v sedmdesátých letech dělal ty sračky, vůbec mě nešetřil. Byl ale mimořádný nejen tím, že uměl psát a hudbě rozuměl. Když mě tvrdě zkritizoval, měl jsem vždycky pocit, že má pravdu a že je mu zároveň líto, že to musí napsat. U některých jiných kritiků jsem cítil spíš potřebu předvést se, jak někomu naložili.
Máte vůbec ještě nějaký nesplněný hudební sen?
Asi ne. Viděl jsem všechny své největší idoly, třeba Raye Charlese dokonce dvakrát. Lidé se mě někdy ptají, jestli bych si s někým z nich nechtěl zahrát. Vždycky říkám, že ne. Já bych jim to jen kazil. Spíš mám někdy strach, abych neviděl někoho, kdo už je za zenitem. Zažil jsem to bohužel u Johnnyho Wintera (legendární americký bluesový kytarista a zpěvák – pozn. red.), kterého jsem viděl v době, kdy už to opravdu nešlo. A vždycky si říkám: Panebože, tohle bych hrozně nerad zažil sám. Jednou ten okamžik asi přijde, ale člověk by měl poznat, kdy už je čas se na to vykašlat. Zatím to tak necítím. Jenže on to možná také necítil.
00:07
