Slabí učitelé, zoufalí žáci. O krizi autority v digitálním světě

ŠKOLSTVÍ

Slabí učitelé, zoufalí žáci. O krizi autority v digitálním světě
I odpor může mít podobu konformismu: všichni odmítají totéž, stejným způsobem a se stejnou samozřejmostí. Ke svobodě patří také schopnost poslouchat, zpočátku třeba i někoho, koho si nevážíme. Nakonec bez poslušnosti – třeba vůči vlastním cílům – není ani revoluce. (Foto z demonstrace studentů v italském Turíně 16. října 2026). Foto: Profimedia.cz
1
Týdeník
Tereza Matějčková

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Když francouzští politici vzkazovali demonstrujícím žákům, že přidělí tři tisíce nových učitelů do zvláště problematických lyceí, děti neuvěřily. Namítaly to, k čemu se připojili i mnozí učitelé: lidí, kteří by chtěli učit, ubývá. Političtí komentáři přizvukovali: práce ve školství se stává pro mnohé neúnosnou. Odcházejí. Ale proč je zaměstnání, které by mohlo být tím nejkrásnějším, tak obtížné? V debatách se poukazuje zvláště na tři faktory: učitelé mají ve srovnání s jinými vysokoškoláky nízké platy, digitální technologie podrývají učitelskou autoritu a vedou k otázce, co vlastně učit. A školy napříč západním světem navíc hlásí nárůst násilí, právě i vůči učitelům.

Výchozí situace protestů je pozoruhodná zvláště i tehdy, vezmeme-li vážně srovnání, jež ve veřejném prostoru zaznívají. Nestáváme se tu svědky nového osmašedesátého, jen s tím rozdílem, že tehdy protestovali studenti a nyní žáci? Jenže v podstatných ohledech to srovnání nesedí. Osmašedesátníci bojovali proti autoritě; hnutí kritizovala nejen školy, univerzity, ale i rodiny s jejich patriarchální strukturou, která se promítala do zbytku společnosti. Dnes volají středoškoláci po návratu učitelů – nevíme, jestli proto, že se autority dožadují, byť se jí úplně podřídit třeba nemíní, ale zjevně na všechno sami být také nechtějí. A jestliže kritizují stát, tak nikoli proto, že by příliš zasahoval do jejich životů, ale proto, že do životů zasahuje naopak příliš málo.

 

Jenže chápat osmašedesátníky jako kritiky autority a současné protesty jako jejich vzývatele by také bylo zkratkovité. V každém případě je na protestujících žácích patrné, že ostrý protiklad „méně autority, více svobody“ neplatí. A také se ukazuje, že otcové i učitelé mohou ustoupit do pozadí, ať už proto, že cítí, že jejich autorita není žádaná, nebo proto, že sami nejsou schopni plnit svou roli. Což však neznamená, že jsme potřebu otců a učitelů překonali. „Slabí otcové ničí své syny,“ napsal německý spisovatel a dramatik Botho Strauß. Platí také, že slabé školy ničí mladé lidi?

Svoboda nezačíná neposlušností

Jak příznačné, že prezident Macron před ohlášenými demonstracemi vyzval policisty k empatii. Zdá se, že v současné atmosféře se tímto slovem nedá nic zkazit, a tak se užívá bez ohledu na kontext. Je přitom banální, že od policie bychom měli očekávat zásah spíše přiměřený než empatický, už proto, že empatie k demonstrujícímu může být tvrdostí vůči člověku, kterému bylo zrovna vypáleno živobytí. Jasné je i to, že neexistuje společnost, jakkoli rozvinutá, která by se obešla bez autority. Přesto máme sklon stavět autoritu do – mimořádně prvoplánového – protikladu ke svobodě. Jenže bořit autoritu lze se stejně otrockým nastavením jako se jí podvolovat. O svobodě člověka nerozhoduje to, zda autoritu přijímá, nebo proti ní bojuje. Svobodný člověk není ten, kdo nikoho neposlouchá, ale ten, kdo dokáže rozlišit, kdy je namístě poslechnout a kdy se vzepřít.

Proto je také autorita vůči dětem tak snadno kritizovatelná. Falešné autority, které zneužívají to, co označujeme jako mocenskou nerovnováhu, mohou napáchat škody, ať už v rodině, nebo ve škole. I proto šla modernizace ruku v ruce s postupným zpochybňováním tradičních hierarchií. Již v době Francouzské revoluce padaly hlavy nejen králů, ale obrazně i otců. Jean-Jacques Rousseau ostatně ještě před revolucí formuloval v pedagogickém bestselleru Emil čili o výchově své alternativní pojetí výchovy, jež kladlo důraz na přirozený a spontánní vývoj dítěte. Filozof – a pro mnohé i intelektuální otec Francouzské revoluce – sice uznával, že dítě se bez vedení neobejde, ale také kladl důraz na to, že přímé příkazy bývají chybou.

To je přitom otázka. Dítě se musí samostatnosti učit – a k tomu patří i to, že poslušnost vůči učiteli lze jednoduše požadovat. Ostatně řeči o tom, že autoritu si učitel musí zasloužit, jsou nepřípadné a vedou k podbízivosti. Autoritu propůjčila instituce, která učitele pověřila vzděláváním, a tím mu svěřila odpovědnost. S tím ostatně souvisí původ slova autorita odvozeného od latinského augere – zvětšovat či posilovat: ale člověk s autoritou není „větší“ proto, že by z něj na každém kroku vyzařovalo charisma nebo mimořádné znalosti. Je silnější proto, že jeho postavení přesahuje vlastní osobu: zastupuje něco, co není jen jeho. Nezastupuje však jen instituci. Již koncem padesátých let upozornila Hannah Arendtová v eseji o krizi výchovy, že vychovatel před dítětem zastupuje svět. Ve výchově totiž nikdy nejde jen o rozvíjení dítěte, ale také o jeho uvádění do světa, jenž neodpovídá jeho přáním. Jinými slovy, učitel dítě seznamuje s věcmi, které existují nezávisle na jeho vůli, a učí je tuto skutečnost přijímat. Autorita tak může být jedním ze způsobů, jak se dítě učí, že svět není pouhým prodloužením vlastní vůle.

Do rodičovské autority navíc promlouvá biologické pouto, a proto bývá od počátku spjata s láskou a starostlivostí, s nimiž rodiče předávají potomkům jazyk, základní návyky a zvyky. Přirozená nerovnost mezi dítětem a rodičem, zvláště otcem v patriarchálních strukturách, se však stala terčem dlouhodobé kritiky mnoha intelektuálů a sociálních myslitelů. Znovu, ne že by neměla své dobré důvody: nerovnost může být zneužívána a láska se může stát zástěrkou nadvlády. Ale protože se důraz položil jen na tuto stranu hierarchie, stala se rodina jedním z těch míst, která byla systematicky „odzbrojována“. Jako by se lidé už nemuseli svobodnými teprve stávat, ale stačilo uznat, že svobodnými bytostmi jsou od narození. Jenže kojenec svobodný není, malé dítě také ne. I svobodě se musíme učit.

Namísto hierarchie byly stavěny vztahy vzájemnosti a rovnocennosti, v nichž dítě spolurozhoduje o stále více oblastech rodinného života. Přitom se však ztrácelo ze zřetele, že hierarchie má i funkci ochrannou: kryje dítě před nároky světa dospělých, dokud samo nedospěje a nezíská kognitivní, psychickou, ale i materiální samostatnost, bez níž bývají projevy svobody jen výrazem bezmoci. Kritici rodinných hierarchií tak ve snaze osvobodit dítě od autority přehlížejí, že autorita bývá podmínkou jeho budoucí svobody.

Autorita v době digitálního bezdomovectví

Kdo není chráněn autoritou, díky níž má čas dospívat, nemusí se stát nezávislejším, spíše hrozí, že snáze podlehne autoritě vrstevníků, ideologií či aktuálních mód. Na učitele, který by v takové situaci mohl pomoci a někdy i vyvažovat nedostatky rodinného prostředí, přitom také padl stín patriarchálního otce. Jako by již přirozená asymetrie mezi dospělým a dítětem byla sama o sobě podezřelá. V aktuálních debatách o francouzském školství navíc zaznívá, že zatímco dříve se rodiče při konfliktech ve škole zpravidla stavěli na stranu učitele, dnes se mnohdy přiklánějí na stranu dítěte. Učitel se tak ocitá pod dvojím tlakem: zpochybňují jej žáci, ale stále častěji i ti, kteří by učitelské postavení měli pomáhat udržovat.

Autorita tím nemizí, hledáme ji přirozeně, a proto jen mění své nositele. Nově tak povstává autorita umělé inteligence, s níž lze učitele poměřovat přímo během výuky a před celou třídou jej konfrontovat s neznalostí. Dalším nástupcem, zdánlivě tradičním, je víra, která je však také stále častěji zprostředkovaná digitálními platformami. Krátce před francouzskými protesty na to upozornil syrsko-francouzský spisovatel a oceňovaný básník, který šest let vedl literární dílny na školách, Omar Youssef Souleimane. V knize Les héritiers de la haine (Dědicové nenávisti, 2026), která vychází z desítek svědectví učitelů a průzkumů mezi žáky, popisuje tu část nastupující generace, jež odmítá sekulární instituce a svou identitu odvozuje od příslušnosti k islámu. Právě v souvislosti se školstvím pak autor hovoří o „esprit de Munich“, mnichovském duchu: na mysli má ústupky, k nimž učitele vede strach z obvinění z diskriminace a které podkopávají principy sekulárního vzdělávání.

Nápadné přitom je, že tyto děti často nevnímají Francii jako svůj domov, přestože v zemi původu svých rodičů buď nikdy nebyly, případně tam pouze tráví prázdniny. Jejich náboženskou identitu významně spoluutváří digitálně zprostředkovaná podoba islámu, která nezřídka nabývá fundamentalistických rysů právě proto, že je vytržena z konkrétních kulturních a životních souvislostí. To, co třeba i francouzský islamolog Olivier Roy nazývá „digitálním náboženstvím“, se vyznačuje svou deteritorializací: i toto náboženství ztratilo svůj živý domov. Taková digitalizovaná víra, již Roy nazývá provokativně „svatou prostotou“, je souborem několika základních, nekompromisně prosazovaných principů, které díky této redukci snadno překračují hranice a šíří se napříč světem: aby taková víra mohla být doma v digitálním světě, nesmí být nikde skutečně.

Podnětné je promyslet i tuto nezakořeněnost s Hannah Arendtovou. Je-li učitel autoritou právě proto, že před dětmi zastupuje určitý svět a přebírá za něj odpovědnost, nespočívá současný problém také v tom, že vykořenění nejsou jen mnozí žáci, ale i sami učitelé? Že ani oni už nevědí, za jaký svět se mají postavit, případně nejsou ochotni jej před dětmi hájit? V tomto smyslu by pak skutečně autoritami být nemohli. A možná se ani není čemu divit. Bezradnost nad tím, co v době umělé inteligence děti učit, je větší než kdy dřív. Jenže k tomu je třeba dodat, že učitel nemusí vědět, jak bude svět za dvacet let vypadat – to ostatně nemohl vědět ani dříve –, a svět nemusí ani slepě obhajovat. Musí však být přesvědčen, že jej stojí za to poznávat a že děti mají právo se s ním seznámit dříve, než jej začnou měnit.

A ještě jednu lekci si lze odnést ze života Hannah Arendtové. Mimo jiné byla pověstná svou ostrostí a neústupností. Za myslitelku, jež by stavěla empatii nade vše, bychom ji stěží označili. Její postoj může být inspirací zvláště dnes, kdy se někdy se zoufalstvím zachází jako s žolíkem trumfujícím každý argument. I v případě zoufalství se totiž ukazuje, jak moc na výchově záleží. Ve výchově se nehraje jen o znalosti a poslušnost, ale také o umění snést vlastní bezmoc, aniž bychom ji proměnili v násilí, ať už vůči sobě, nebo druhým. I to je součástí výchovy, disciplíny, a tedy také dřiny: učit se nepodléhat ani štěstí, ani neštěstí. Zoufalství nemůže být poslední odpovědí na výzvy života, už proto, že bývá vysloveně nepraktické. V nadsázce řečeno, existuje povinnost usilovat o naději. I té je možné se učit.

×

Podobné články