„Americká studna může vyschnout,“ varoval evropské spojence americký prezident. Také si stěžoval, že Evropané dělají ze „strýčka Sama hlupáka“. Nejde ale o slova Donalda Trumpa, nýbrž Dwighta Eisenhowera. Předtím, než se v roce 1953 stal prezidentem, sloužil jako první nejvyšší velitel spojeneckých sil v Evropě, tedy jako vojenská hlava NATO. Je tedy považován za jednoho z architektů Severoatlantické aliance. Přesto v roce 1952 tvrdil, že pokud bude NATO existovat ještě za deset let, znamená to, že selhalo, jelikož to bude signálem, že Evropa se ve své obranyschopnosti stala příliš závislá na USA.
Americké stížnosti na Evropany jako „černé pasažéry“, kteří neberou svou bezpečnost vážně a vysávají rozpočet USA, tak mají dlouhou tradici. Evropská nezodpovědnost a závislost ležela v žaludku v podstatě všem prezidentům od Eisenhowera dál. Přesto současná krize okolo budoucnosti NATO působí bezprecedentně. „Ach ano, řekl bych, že není o čem diskutovat. NATO mě nikdy nepřesvědčilo. Vždycky jsem věděl, že je jen papírovým tygrem,“ odpověděl nedávno Trump na otázku britského listu The Daily Telegraph, zda zvažuje odchod z aliance.
Spouštěčem Trumpova hněvu se stala evropská reakce na americko-izraelský útok proti Íránu. Španělsko odmítlo povolit americkým vojenským letadlům startovat z jejich základen a uzavřelo pro ně i svůj vzdušný prostor. Vzdušný prostor uzavřela i Francie a poskytnout základny odmítla také Itálie. Británie, po jistém rozmýšlení, sice povolila Američanům startovat ze svých letišť, ale ani toto váhání neušlo Trumpově pozornosti. „NATO tu nebylo, když jsme ho potřebovali, a nebude tu ani tehdy, až ho budeme potřebovat znovu,“ durdil se na sociální síti Truth Social.
Do Bílého domu přijel generální tajemník NATO Mark Rutte, známý také jako Trumpův zaříkávač, který je schopný korigovat jeho výlevy. Později, při projevu v institutu Ronalda Reagana, Rutte přiznal, že někteří spojenci „trochu váhali“, ale dodal, že „když se dnes dívám napříč Evropou, vidím spojence, kteří poskytují obrovské množství podpory“. „Téměř bez výjimky dělají vše, o co je Spojené státy žádají. Vyslyšeli požadavky prezidenta Trumpa a reagují na ně,“ tvrdil Rutte.
Samotná schůzka byla, aspoň podle informací serveru Politico, bouřlivá. „Dopadlo to na hovno,“ řekl serveru anonymně evropský představitel. Rozhovor prý „nebyl nic jiného než proud urážek“. Jiný představitel ale upozornil, že „prezidentovy příspěvky na platformě Truth Social po schůzce byly obecné a neobsahovaly žádné konkrétní hrozby zaměřené na potrestání NATO nebo jednotlivých členských států“, což vnímá jako deeskalaci a vlastně úspěch. Rutte umožnil Trumpovi vypěnit a následně vychladnout, čímž splnil svou roli hlavního transatlantického terapeuta.
Vysvětlete mu to někdo
Bezprostřední ohrožení soudržnosti aliance je tak možná zažehnáno, ale to neznamená, že příčiny těchto rozporů zmizely. Trumpovi nelze upřít zásluhy za to, že evropské spojence konečně donutil zvednout výdaje na obranu. Sice si přitom počínal jako slon v porcelánu, ale jeho konfrontační přístup zajistil, že během prvního volebního období se členové NATO opravdu začali snažit dávat slíbená dvě procenta HDP na obranu a po jeho návratu se toto zvýšilo na pět procent, podle formule 3,5 procenta přímo na zbrojení a 1,5 na vojenskou infrastrukturu.
Občas se ale zdá, že Trump tak úplně nerozumí funkci NATO. Z některých jeho prohlášení není zcela jisté, že chápe, že peníze slíbené na obranu nejdou do nějakého společného fondu, ale každý je utrácí u sebe doma. Navíc má tendenci vnímat NATO ne jako alianci formálně rovných zemí, ale jako soustavu vazalů, kteří mají v případě rozkazů z imperiálního centra dodat pomocné sbory, tak jak spojenecké kmeny dodávaly auxilia Římanům. Dokládá to právě jeho rozhořčení, že spojenci z NATO nechtějí pomoci s otevřením Hormuzské úžiny, přestože jim o akci nedal vědět předem. NATO je obranná aliance a navíc geograficky ohraničená. Podle článku 6 se vztahuje pouze na Evropu a Severní Ameriku a na žádné území pod obratníkem Raka. Toto ohraničení si vynutili Američané, jelikož se báli, že budou zataženi do evropských koloniálních válek.
K přátelským vztahům v NATO rozhodně nepřispěl Trumpův tlak na získání Grónska či vysmívání se evropským obětem v Afghánistánu, když tvrdil, že evropští vojáci „zůstali trochu vzadu, trochu stranou od frontové linie“.
Chování Francie, Španělska a Itálie ovšem upevnění transatlantických vztahů také zrovna nepomohlo. Během sporu o Grónsko Evropané tvrdili, že Trumpovo hulvátské chování je zbytečné. Nemusí požadovat anexi ostrova k posílení americké obranyschopnosti, stačí, aby se spojenců slušně zeptal, a dostane, co potřebuje, jako rozmístění dalších základen. Zákaz startování ze společných základen ve Španělsku a v Itálii ale v očích Američanů dokazuje, že přímá kontrola je vždy lepší. Nemusí se nikoho dovolovat.
Přesto oficiální stažení USA z NATO je velmi nepravděpodobné. Zaprvé je tu zákon zakazující americké stažení z aliance bez odsouhlasení dvou třetin Senátu. Americký Senát něco takového neschválí. Vtipné je, že tento zákon prosadil ještě jako senátor Marco Rubio, nyní Trumpův ministr zahraničí.
Trump se ale nemusí stáhnout z NATO právně, aby ho de facto rozpustil. Stačí například stažení amerických vojáků z Evropy a oznámení, že USA se nebudou nadále účastnit vojenských struktur aliance. Tím by NATO ztratilo smysl bez formálního odchodu USA.
Chiméra „evropského NATO“
Tomu by však měly zabránit americké zájmy. Pokud USA chtějí zůstat světovou mocností, potřebují své evropské základny. Právě válka s Íránem prokázala jejich nenahraditelnost, bez leteckých základen v Německu by zásobování amerických vojáků na Blízkém východě bylo mnohonásobně složitější, pokud vůbec možné. Bez Evropy Američané prostě nebudou schopni projektovat svou moc na Blízkém východě a v Africe. Zároveň americkou politikou od druhé světové války je zůstat „evropskou mocností“, jelikož problémy starého kontinentu mají tendenci angažovat i ten nový, ať se mu to líbí, nebo ne.
Občas, nejčastěji z Paříže, se objeví plány na vytvoření „evropského NATO“, které by bylo na Američanech nezávislé, ale poskytovalo podobnou ochranu. To ale obnáší řadu praktických i politických problémů.
Američané disponují schopnostmi, které Evropané prostě nemají, či jen v omezené míře. Jedná se třeba o síť špionážních satelitů, flotilu transportních letadel a leteckých tankerů, velkou část protiraketové obrany.
Jsou tu i otázky ohledně reálných schopností evropských armád. Největší mají Turci, nicméně o ty by se zbytek Evropy asi opírat nechtěl. Následují Polsko, Francie, Německo, Itálie a Británie. Například ale Bundeswehr čelí chronickým problémům s podfinancováním, stárnoucím vybavením i vojáky, nedostatkem munice. V prosinci 2022 zpráva generálního inspektora Bundeswehru varovala, že „z různých typů vrtulníků námořnictva bylo v polovině listopadu k dispozici nanejvýš 30 procent, stejně jako pouze třetina zastaralých stíhacích letounů Tornado a jen o něco více než polovina bojových vozidel pěchoty Marder. Pouze polovina těžkých transportních vrtulníků CH-53, rovněž zastaralých, je provozuschopná“. Od ruské invaze na Ukrajinu sice Němci lijí do armády peněz, co se dá, ale pochybnosti přetrvávají.
U Británie je to podobné. Královské námořnictvo je jen stínem své bývalé slávy. Když kvůli íránským útokům Londýn vyslal torpédoborec HMS Dragon k obraně Kypru, skandál vyvolala informace, že se tam dostane nejdříve za dva týdny, v případě vážného ohrožení neúměrně dlouhá doba. Dvě britské letadlové lodě ani nemají dostatek letadel k plné bojeschopnosti. Vyplouvají zhruba s polovinou maximálního počtu, a to si je ještě musí půjčovat od Američanů.
Pak jsou tu politické otázky. Kdo by „evropskému NATO“ velel? Hlásí se o to Francouzi. Proti tomu jsou tradičně Němci, Britové a hlavně východní křídlo NATO, které má pocit, že by je Paříž ignorovala. Alternativou je jakési kolektivní vedení, což u vojenské aliance, kde je potřeba rychlost a rozhodnost, není zrovna žádoucí. V současném systému je alespoň jasné, že velí Američané.
Všichni za jednoho…
Zájmy na obou březích Atlantiku tak velí k zachování NATO. Koneckonců aliance přežila podobně vážné krize. V roce 1966 Francie opustila vojenské integrované struktury NATO. Aliance se musela přestěhovat z Paříže do Bruselu a Američané opustili veškeré své základny ve Francii. Tehdejší ministr zahraničí Dean Rusk se zeptal prezidenta Charlese de Gaulla, zda to „zahrnuje i mrtvé Američany na vojenských hřbitovech“. Francouzský prezident byl údajně tak v rozpacích, že vstal a bez jediného slova odešel. Paříž se plně vrátila do NATO v roce 2009.
V roce 1974 po sobě stříleli řečtí a turečtí vojáci během turecké invaze Kypru, přestože oba státy jsou členy NATO. Mimochodem Řecko má devátou největší armádu v alianci, ale není velkým tajemstvím, že je určena hlavně na obranu proti Ankaře.
A roku 1986 Američané bombardovali libyjský režim Muammara Kaddáfího v odplatě za teroristický útok proti americkým vojákům v Německu. Tehdy, také k velkému rozezlení Američanů, Francie, Španělsko a Itálie odmítly průlet letadel.
Největší ohrožení NATO tak nepředstavuje jeho nějaké formální rozpuštění, ale zpochybnění článku 5, který stanovuje, že útok na jednoho je útokem na všechny. Právě toto ustanovení činí z NATO tak mocnou alianci. Ve chvíli, kdy přestane být automatické, NATO ztratí smysl. Opakované Trumpovy úvahy o užitečnosti aliance posílení článku 5 rozhodně nepomáhají. Ale i třeba oznámení Španělska, že nedostojí závazku zvýšit výdaje na obranu, naznačuje, že nebere obranu spojenců úplně vážně. Podobný signál vysílá Andrej Babiš snižováním obranného rozpočtu, i když na rozdíl od Pedra Sáncheze alespoň neuzavřel vzdušný prostor Američanům.
Rozhodnutí nepřijít na pomoc přitom sice nejde proti liteře článku 5, jenž pouze zavazuje členské státy udělat „takové kroky, které považují za nutné“, rozhodně jde ale proti jeho duchu. NATO tak může existovat ještě dlouho, ale pokud se promění v jakousi další OSN, kde se na agresi proti členským státům reaguje jen ostrými prohlášeními, stane se úplně zbytečným.
00:09
