Lze odhadovat, že naprosté většině lidí po celém světě se nestýská po dr. Anthonym Faucim. Jeho dědictví je značně kontroverzní, ale to myslím není ten hlavní důvod. Ten je prostý – nikdo netouží vidět hlavní tvář reakce amerického a tím do značné míry globálního zdravotnického establishmentu na covidovou pandemii, protože nikdo netouží si připomínat covidovou pandemii. Stalo se to, co se stalo po epidemii španělské chřipky po první světové válce. Na epidemii, jež zabila víc lidí než válka, tehdy lidé rychle přestali myslet. Nepřipomínali si ji, nemoralizovala se, nepsalo se o ní, nevztyčovaly se kvůli ní morové sloupy. Protože lidé byli rádi, že něco hrozného, co dopadalo na lidské osudy náhodně a nevyhnutelně, je pryč.
Do úlevně zapomínající většiny nepatří americký senátor Rand Paul, který tento týden předvolal Fauciho na slyšení v Senátu a krátce předtím zveřejnil přes tisíc stran z Fauciho deníku (dostal se k němu tak, že Fauci k vedení deníku používal svou vládní e-mailovou adresu). V krátkém čase se zatím Paul i novináři a komentátoři soustředili na rychlé vyhledání těch největších „špeků“ z deníku, kterých je tam požehnaně. Přičemž je ovšem příliš brzy říct, zda jen akcentují známé kontroverze, anebo přinášejí něco zgruntu nového.
Některé se vztahují k jednomu z klíčových bodů covidové kontroverze, původu viru. Objevují se zmínky o vzniku článku známého jako „Proximal origin“ v časopise Nature, jež potvrzují, že Fauci i jeho autoři si byli hypotézou o zoonotickém původu viru (ne tedy manipulací v laboratoři) mnohem méně jistí, než bylo v článku postaveno. Perzekvování vědců tento názor zpochybňujících, cenzurování veřejné diskuse o něm na sociálních sítích – to je skutečně hanebná kapitola. Zatím k ní v denících přibyla věta „Takže už víme, že mokrý trh nebylo ohnisko, ale zesilovač“ – což bylo v drzém rozporu s jeho tehdejšími veřejnými výroky, nicméně samotnou otázku původu to neřeší.
Fauci rovněž na stránkách svého deníku vyznívá jako velmi marnivá postava, jíž pozornost médií a významných osobností a celebrit nebyla vůbec lhostejná. Je rozmrzelý, když mu komunikační aparát administrativy neumožňuje vystupovat v prime time tak často, jak by chtěl. Libuje si, že se mu jednou podařilo vystoupit ve všech pěti nedělních diskusních pořadech hlavních amerických televizí v jediný den, a tento výkon, jemuž se dosud v americké politice říkalo podle právníka Moniky Lewinsky „full Ginsburg“, soukromě překřtí na „Fauciho pětku“. Zjevně mu dělá velice dobře, že se díky pandemii mohl seznámit s herečkou Julií Roberts.
Fauci chtěl být milován a uctíván, chtěl mít moc, ale zároveň nechtěl být s nejtvrdšími pandemickými opatřeními spojován. Takže najdeme v deníku výslovné zmínky o tom, jak se mu osobně podařilo přesvědčit guvernéry dvou amerických států, aby zavřeli školy – a jeho veřejná vystoupení z téže doby, v nichž skromně zdůrazňuje, že on žádná zavření škol nedoporučuje, že to je pravomoc jiných orgánů.
Člověk se diví – tedy kromě jiného –, proč si vůbec takový deník psal. Ale pak si vzpomene na deník někdejšího ředitele Nemocnice Na Homolce a později trestance Vladimíra Dbalého. Kriminální úmysly jsou samozřejmě něco naprosto jiného, nicméně lékařská profese zjevně občas přitahuje narcistní osobnosti, jejichž přesvědčení o tom, že jsou chytřejší než všichni kolem, je vede k iracionálnímu chování.
Fauci v Senátu odmítl vypovídat s odvoláním na pátý dodatek ústavy, tedy aby se neuvedl v nebezpečí trestního stíhání. Což je komplikované tím, že Fauci dostal od odcházejícího prezidenta Bidena preventivní milost, takže není úplně jasné, jak by vlastně jeho odvolání se na pátý dodatek mělo fungovat. Jisté je, že se to nějaký čas bude řešit a Fauciho dokumenty teď sesadí Epsteinovy dokumenty z trůnu pozornosti mezi lidmi posedlými politikou.
Zveřejnění Fauciho deníků a navazující dění by ale mělo připomínat důležitější věc. Dnes vůbec není jisté, že bychom opakování pandemie zvládli lépe než tehdy – ani kdybychom se s pomocí stroje času mohli vrátit do roku 2020, anebo ani kdyby se objevil nějaký nový nakažlivý virus s podobnými vlastnosti jako SARS-Cov-2, což se může stát.
V době, kdy je věda na vrcholu svých znalostí, je totiž systém produkující vědecká doporučení pro jednání v reálném světě naprosto porouchaný. Důvěra v něj ve veřejnosti v dostatečném množství neexistuje. Lze snést dostatečné množství dokladů pro to, že to je vina toho establishmentu, a zároveň stejně velké množství dokladů pro to, že je to vina na straně veřejnosti, nebo možná spíš na tom, jak v dnešní společnosti funguje utváření názorů a postojů.
Z tohoto důvodu, plus z té zmíněné chuti co nejrychleji zapomenout, taky nemáme po ruce žádné autoritativní „zúčtování s covidem“. Nebo by možná nějaký vědec namítl, že ho máme. Ale není rozšířené do podoby všeobecně přijímané znalosti ani rozpitvávané v duchu nálady „všichni jsme teď virologové“.
Namátkou: Proč je vlastně rozřešení původu covidu tak důležité, když je nejpravděpodobnější, že by se po jeho odhalení nic nestalo? Řekněme, že by se objevily přesvědčivé důkazy o tom, že covid vznikl manipulací v laboratoři. Myslíte, že by z toho svět vyvodil nějaké důsledky pro Čínu? Je jasné, jak by to skončilo – Čína by sáhla po zákazu vývozu kritických nerostů nebo něčem podobném. Nanejvýš by se v USA řešila spoluodpovědnost amerických vědců a administrátorů, kteří se na výzkumu ve Wu-chanu podíleli. Ale je jasné, že to je sice důležité, ale zároveň co do míry odpovědnosti druhořadé.
Víme, zda byly k něčemu lockdowny? A chceme to vědět? Například: Známý americký statistik Nate Silver svého času analyzoval dopady lockdownů a podobných „režimových opatření“ na šíření viru v USA (které k tomu poskytují ideální materiál vzhledem k tomu, že politiky v jednotlivých státech Unie se lišily). A vyšlo mu, že byly plus minus na nic. Ale stejnými metodami analyzoval i účinky očkování, jež se rovněž v jednotlivých státech lišilo, a tady mu vyšlo, že to pozitivní účinky mělo. Takže se nezavděčil ani jedné straně politického spektra.
Podobně není nijak jednoznačně traktováno či zakotveno ve veřejném mínění, že Švédsko volilo od počátku mnohem méně restriktivní strategii a nemělo důvod litovat.
Na stejné zhodnocení čeká i očkování. V ideálním světě bychom teď měli být schopni říct: Tvůrcům vakcín a prosazovatelům očkování se nedostává uznání, jež by si zasloužili, protože se dopustili několika důležitých chyb. Nemluvili jasně o specifických rizicích vakcín, koncentrovaných do určitých věkových skupin. A mlžili či lhali o o tom, zda očkování poskytuje i ochranu před šířením viru. Což bylo ovšem dost závažné, neboť na tom stál celý režim covid pasů a podobných opatření trestajících neočkované.
Racionalita v tomto byla nemožná, protože lidé, kteří rozhodovali, projevovali značný apetit pro co nejrestriktivnější opatření – možná vedený pouhou snahou „něco dělat“, v každém případě prozrazující nechutnou ochotu omezovat životy svých spoluobčanů.
Společnost, nebo její význačná část, se pak rozdělila na dva tábory, pro něž se covid stal součástí politického boje. Byl to jakýsi kadlub, v němž se ukula kanonická verze toho, jak dnes v politice fungují „narativy“. Jedna část dávala najevo, jak bojuje proti covidu izolací doma či ostentativním nošením roušek, když je někdo může vidět (z Fauciho deníků se dovídáme, že moderátor CNN Jake Tapper v téže době, kdy inzeroval na obrazovce, že nosí roušku, i když je sám v místnosti, obědval s Faucim, pochopitelně bez roušek). Dodržování lockdownů se stalo prostředkem „signalizování ctnosti“, podobně jako jimi jsou různé kampaně na ochranu životního prostředí typu zákazu umělohmotných brček či neodtrhnutelných víček od PET lahví. A to necháváme stranou, protože se nás netýká, kolektivní prohlášení amerických zdravotních expertů, že masová shromáždění nepřispívají k šíření pandemie, pokud jsou za Black Lives Matter. Kult Fauciho se stal symbolem tohoto přístupu. K diskreditaci expertní vrstvy přispěl stejně jako vyhlašování, že vyslovování hypotézy o laboratorním původu viru je „rasistické“. Votivní svíce s jeho portrétem či amatérské muzikálové písně na jeho počest lze ještě dnes nalézt na internetu k věčnému ztrapnění jejich původců.
Druhé křídlo, protože nebylo u moci (navzdory tomu, že prezidentem byl Donald Trump), bylo zaseklé v klinči vzdoru, ochotné uvěřit nejbizarnějším bludům, polykat cokoli, pokud to bylo nedoporučované establishmentem, a chovat se zcela sebevražedně (ale i vražedně – šéfredaktor konzervativního časopisu First Things mluvil vzdorně o „svobodě nakazit“). Jejich odpor k očkování se napájel už dřívější, existující nedůvěrou k očkování obecně, jakési pravicově populistické obdoby feministického hesla „my body, my choice“.
Příznačné je, že pokud je někdo zapomenut, jsou to oběti covidu. Oběma stranami. Lidé, již se navzájem obviňovali z masového vraždění, na oběti málokdy vzpomínají.
Pokud by si někdo myslel, že je to americké divadlo, které se nás netýká, je třeba říct, že potřeba zapomenout a nevyvozovat důsledky je u nás neméně silná. Voliči vrátili k moci vládu Andreje Babiše, jehož řízení v době pandemie se vyznačovalo – a byl to myslím tehdy opravdu všeobecný dojem – mimořádnou chaotičností. Vyhlášky ministerstva zdravotnictví se mohly pochlubit neslavným primátem, že se člověk mohl spolehnout na to, že je soudy rychle shledají nezákonnými. Školy jsme měli zavřené nejdéle v Evropě. Ministři předsedající příslušným resortům jsou zpět (i když tedy Adam Vojtěch na to nebyl sám), a nejen to, oni jsou i v opozičních kruzích považování za jakési utajené liberály v řadách ANO a jako takoví bráni na milost. Covid je dokonale zapomenut.
00:01
