Pokud nesnáší Západ, tak nesnáší Izrael. S Idem Netanjahuem o jeho bratrovi
ROZHOVOR
Dne 27. června 1976 skupina palestinských teroristů a německých levicových radikálů unesla letadlo Air France a zamířila s ním do ugandského Entebbe. Po propuštění všech nežidovských pasažérů posádka odmítla ty zbývající propustit, zůstalo 106 rukojmích. Teroristé požadovali pět milionů dolarů a propuštění 53 vězňů. Místo toho těsně před půlnocí 3. července na místě přistály izraelské speciální síly, především elitní komando Sajeret Matkal, kterému se podařilo zabít všechny teroristy a osvobodit rukojmí s výjimkou čtyř. Tři zahynuli při operaci, čtvrtá se tou dobou nenacházela na letišti a byla později zavražděna ugandskou vládou. Jediným mrtvým mezi izraelskými vojáky byl velitel Sajeret Matkal Jonathan „Joni“ Netanjahu. V roce 1991 jeho bratr Ido Netanjahu napsal knihu Joniho poslední bitva, jež se slavnou operací zabývá. Při příležitosti padesátého výročí kniha vychází i v českém překladu v nakladatelství Zeď. Třetím z bratrů Netanjahuových je Benjamin, izraelský premiér.
Operace v Entebbe je jednou z nejznámějších akcí izraelských speciálních sil. Knih, a dokonce i filmů je o ní celá řada. Proč jste se rozhodl napsat tu svoji?
Během let, zvláště nějakých deset let po událostech, se začala objevovat tvrzení o samotné operaci i o roli mého bratra Joniho v ní, o kterých jsem věděl, že jsou nepřesná. To mě znepokojilo. Řekl jsem si, vlastně to začal můj otec, je třeba posbírat fakta. Začal jsem tak dělat rozhovory se členy jednotky, kteří se účastnili útoku. A věřte tomu, nebo ne, ale bylo to poprvé, kdy mluvili na záznam, poprvé, kdy je někdo zpovídal. Armáda je nezpovídala, i když se to může zdát překvapivé. A zjistil jsem, že je to neuvěřitelný příběh, který je třeba vyprávět. Nejenom aby se pravdivá fakta dostala na veřejnost, ale také protože jde o pozoruhodnou operaci, o které lidé nic moc nevědí. Takže po pár letech jsem se rozhodl to sepsat. Nejdříve jsem to tedy sbíral, jen abych měl nějakou dokumentaci pro budoucnost. Ale časem jsem se rozhodl, že musím napsat knihu.
A jaké jsou ony mylné představy o té operaci?
Je jich mnoho. Například jak to bylo naplánováno. Prý plánování trvalo týden. Letadlo bylo uneseno v neděli a operace proběhla v sobotu v noci. Plán byl prý připravený do čtvrtečního rána. Ale pravda je, že tou dobou nemohl existovat žádný plán, jelikož nebyly žádné zpravodajské informace. Vědělo se, že rukojmí jsou někde v obří budově starého terminálu. Nikdo nevěděl, kde přesně tam jsou. Nikdo nevěděl, kolik je tam teroristů. Nikdo nevěděl, jak je hlídají. Nebo jestli ugandská armáda spolupracuje s teroristy, ukázalo se, že ano. Toto všechno jsme se dozvěděli až ve čtvrtek. Většina rukojmích byla propuštěna ve středu odpoledne a odletěla do Paříže. Rukojmí, kteří zůstali, byli Izraelci, ortodoxní Židé bez izraelského občanství a posádka Air France. Ale většina rukojmích odletěla, a v tu chvíli jsme mohli získat informace. Důstojník izraelské armády odletěl do Paříže a ve čtvrtek večer začal zpovídat propuštěná rukojmí a posílat informace zpět do Izraele. Před čtvrtkem nemohl existovat žádný plán, bylo to nemožné. Proto ve čtvrtek odpoledne izraelská vláda, tehdy jí předsedal Jicchak Rabin, rozhodla, že vyhoví požadavkům teroristů a propustí vězně výměnou za životy izraelských rukojmích. To nebyl žádný trik, ale opravdu to chtěli udělat, protože na stole nebyla žádná jiná možnost. Najednou ale armáda zjistila, že je tu příležitost vytvořit plán. Ten začal vznikat ve čtvrtek v deset večer. Většinu doby můj bratr byl sám v kanceláři a upravoval ho podle informací, které dostával z Paříže. Kniha obsahuje i jeho poznámky ohledně těchto informací. Takže plán v podstatě sepsal v noci ze čtvrtka na pátek. V pátek ráno ho představil mužům své jednotky. Jedna z mylných představ tedy je, že prostě plán dostal připravený. Nemohl ho dostat, žádný neexistoval.
Přece jenom ale píšete o svém bratrovi. Jste objektivní?
Čtyřicet let po válce se muži z jeho jednotky rozhodli vydat vlastní knihu. Každý v ní v první osobě popisuje fakta té akce. Kdo si ji přečte, pozná, že potvrzuje to, co jsem napsal já. Píší v ní o falzifikacích mnohem ostřeji, než to nyní podávám já. Já jsem chtěl zdokumentovat, co se tam vlastně stalo. Bylo to celé mnohem pozoruhodnější a více strhující, než se běžně tvrdí. A celé to málem skončilo katastrofou, ale dobře to dopadlo díky tomu, že muži jednotky a můj bratr dokázali vyřešit nastalé chyby.
Váš bratr byl hlavním plánovačem celé operace?
Byl hlavním plánovačem té části, jež se týkala jeho jednotky. Letectvo mělo vlastní plány. Také existoval celkový plán popisující, co mají dělat jiné jednotky, které měly obsadit nový terminál. Ale srdcem operace bylo obsazení budovy starého terminálu a svedení bitvy s teroristy a ugandskou armádou. To vše musel provést Sajeret Matkal. A plán pro to byl vytvořen důstojníky jednotky, kterým velel můj bratr.
Říkal jste, že plán málem nevyšel. Jaké byly ty chyby?
Plán byl přijet k terminálu v konvoji, který by mohl působit tak, že ugandský diktátor přijel navštívit rukojmí. Měli civilní mercedes, protože se vešel do nákladního letadla Hercules a s vlaječkami vypadal jako prezidentská limuzína. Za ním jely dva Land Rovery. Přijeli ke kordonu stráží 200 metrů před terminálem. Stráže nevěděly, co se děje, ale požadovaly, aby konvoj zastavil a identifikoval se. Stráže zastřelili a plnou rychlostí dojeli k terminálu a v naprosté tichosti vystoupili. Na rozdíl od toho, co se můžete dočíst jinde, se nestřílelo, jen těch 200 metrů předtím. Teroristé ani Uganďané si zřejmě neuvědomili, co se děje, takže nikdo nic nedělal. Pak ale člověk, který byl na špici, začal střílet, nikdo neví proč. Místo toho, aby běžel ke vchodům, se zastavil a začal střílet. Každá sekunda se počítá, protože jestli teroristé zjistí, že se něco děje, mohou během vteřin pozabíjet tucty rukojmích. On se ale zastavil na rohu budovy a střílel před sebe, takže ho nikdo nemohl obejít. Joni byl po jeho boku a křičel, aby šel vpřed, ale on tam zůstal. Všichni ostatní se choulili za ním a nevěděli, co se děje. Ve chvíli, kdy přestal střílet – nevíme, jak dlouho tato pauza v útoku trvala, možná patnáct vteřin, možná minutu –, Joni vyrazil vpřed a útok pokračoval. Takto překonali málem osudnou pauzu v útoku.
A dál?
Muži vnikli do haly. Mimochodem stejný muž, jenž střílel, nevstoupil. Měl jít prvními dveřmi, ale ostatní se dostali dovnitř druhými dveřmi a zabili tři teroristy v hale. Během přestřelky zemřeli tři rukojmí. Ostatní vojáci šli do dalších částí budovy a zabili tři další teroristy. Ale hlavní bylo zabránit teroristům, aby pozabíjeli rukojmí, což se podařilo během sekund. Na to dohlížel sám Joni, ale byl zastřelen asi vteřinu nebo dvě předtím, než první muž vnikl do haly.
Vrátil bych se k momentu, kdy izraelská vláda nejdříve hlasovala pro vyhovění podmínkám teroristů. Hrál váš bratr roli při přesvědčování politiků, že operace má proběhnout?
Měl schůzky v Tel Avivu s vysoce postavenými představiteli armády. Během pátku měl setkání jeden na jednoho s ministrem obrany Šimonem Peresem. To je v izraelské armádě v podstatě nevídané. Nevím o žádném jiném případu, kdy by se podplukovník setkal s ministrem obrany bez přítomnosti nadřízených. Náčelník generálního štábu tím byl velmi překvapený. Peres chtěl znát jeho upřímný názor na to, jestli má operace šanci na úspěch. Jednali asi půl hodiny a Joni mu řekl, že uspěje a uspěje s minimálními ztrátami mezi rukojmími. Peres řekl, že to rozhodně upevnilo jeho názor, že akci mají schválit. V pátek večer proběhl nácvik operace, který pozoroval náčelník generálního štábu. Ten byl proti operaci, ale když nácvik viděl, prohlásil, že doporučí schválení operace. Na místě mluvil s Jonim a dalšími důstojníky a všichni byli pro.
Joniho smrt – byla to prostě smůla?
Vojenská operace je riziková. Dostal dávku z kalašnikovu do hrudi a paže. Víme, že to byl kalašnikov, protože jedna z kulek zůstala v jeho vestě. Kalašnikovy měli teroristé a Sajeret Matkal. Takže ho zasáhla buď střelba teroristů, nebo nešťastná palba z vlastních řad. Říká se, že ho zasáhl Uganďan střílející z řídicí věže. Ale víme, že to není pravda, ugandská jednotka na místě neměla kalašnikovy. Takže ho zabil někdo z vlastních, nebo z teroristů. Nebyla to smůla. To je operace, tyto věci se dějí. Je to válka.
Mezi teroristy v Entebbe byli také němečtí levicoví radikálové. Dnes extrémní levice podporuje Hamás a podobné skupiny. Máte nějaký vhled do toho, proč se tyto dva extrémy spojují proti Izraeli?
Je jasné, že tehdy jako dnes je to především protizápadní postoj. Pro extremisty, skupinu Baader-Meinhof, komunisty je existence Západu anathemou, nesnáší Západ. A pokud nesnáší Západ, tak nesnáší Izrael. Stejné je to s arabskými teroristy. Muslimští teroristé, a Hamás rozhodně, nesnáší Západ. Řekl bych, že nesnáší Izrael, protože nesnáší Západ, ne naopak. Pro ně je Izrael implantátem Západu uprostřed toho, co by mělo být muslimské území, a to nemohou tolerovat. Vždycky ho odmítali. Odmítli ho v roce 1937, když britská Peelova komise navrhla miniaturní izraelský stát na pobřeží. Rozhodně odmítli plán OSN na rozdělení v roce 1947. To je to, co pohání Araby, a světová levice považuje Izrael za západní koloniální mocnost. Prý jsme kolonizátoři, i když Židé jsou původní obyvatelé země Izraele. Takže nenávist k Západu je lepidlo, jež spojuje radikální levici a radikální islám.
Na jedné straně Izrael dokáže tyto spektakulární akce jako osvobození rukojmích v Entebbe nebo útok pomocí pagerů proti Hizballáhu, abych jmenoval něco z nedávné doby. Na druhé straně jsou tu i obří bezpečnostní pochybení jako náhlý egyptský útok během jomkipurské války v roce 1973 nebo teroristické řádění 7. října. Jak je toto možné?
Útok ze 7. října souvisí s předpojatými názory izraelských bezpečnostních složek, ať jde o armádu, nebo kontrarozvědku, že arabští radikálové, Hamás, mají dlouhodobý zájem starat se o obyvatelstvo a chtějí ekonomicky prosperovat. Jakmile má člověk předem vytvořenou představu, je velmi těžké tu představu zlomit, opravdu těžké. A právě to vedlo k této katastrofě. A totéž se stalo v roce 1973. Víte, v roce 1967 jsme dosáhli velkého vítězství. Myšlenka, že by se arabské armády odvážily zaútočit na nás, na Izrael, po tom, co se nám podařilo v roce 1967, byla nepředstavitelná. A tak i když existovalo mnoho náznaků, že Egypťané a Syřané zaútočí, šéf zpravodajské služby izraelské armády přesvědčil velitele armády, že je to jen hra, že se nic nestane. Takové podcenění hrozby není výjimečné. Sovětský svaz byl překvapený, když ho přepadlo Německo. USA zažily Pearl Harbor. Ale co bylo na 7. říjnu úžasné, byli mladí vojáci, záložníci, kteří byli doma a doslechli se o útocích na izraelské vesnice. Oblékli si uniformu, nebo dokonce ani to nestihli, a ihned vyrazili do té oblasti a začali sami bojovat. Takhle je zadržovali, dokud se armáda nevzchopila. A někteří z nich říkali, že byli ovlivněni právě Joniho dopisy. Je tak vidět, že Joniho odkaz a to, co napsal, má mezi mladými Izraelci velkou váhu.
