Když byla česká spisovatelka Simona Monyová v létě roku 2011 zavražděna svým manželem, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Působilo to bohužel jako poměrně logické vyústění jejího života, o němž jsme tehdy měli detailní informace i my, kdo jsme nikdy nevzali do ruky jedinou její knihu. O jejích vztahových peripetiích si bulvár ani nemusel nic vymýšlet, všechny detailní informace mu naservírovala sama.
Monyovou bychom vlastně mohli označit za průkopnici autofikce, literárního žánru, který se před pár lety stal trendem v zahraniční literatuře a s klasickým zpožděním nedávno s plnou parádou dorazil i k nám. Vyčítána mu bývá právě ona autorská sebestřednost, zoufalá snaha vytěžit svůj vlastní život i všechny své blízké. Ne každý život totiž stojí za tak důsledné literární zaznamenání, vlastně za něj nestojí asi většina životů. Taková autorka ženských románů, která žije ve spokojeném, poklidném rodinném svazku, by tedy s autofikcí zřejmě velkou díru do světa neudělala. Štěstí druhých nás prostě příliš nezajímá. To naštěstí pro její čtenářky nebyl případ Simony Monyové. Autorka, jež nazvala jeden ze svých románů Deník citového vyděrače, navíc po celou svou literární kariéru působila, jako by si svých vztahových peripetií vážila, hýčkala si je a v lecčem jim šla i naproti. Možná nakonec propadla představě, že partnerský život, v němž se nic moc neděje, je to nejhorší, co by se jí jako spisovatelce mohlo stát. Jejím věrným čtenářkám je zpětně samozřejmě vše jasné, citaci pro pořádek nechávám v původním znění: „Jeji posledni knizka srdce boly byla az mrazici jak chudera volala o pomoc a myslim, ze sebemilenec uz prvopocatek.“
Cynické mínění, že si za to oběť domácího násilí svým způsobem mohla sama, je samozřejmě nemístné. Pro ty, kdo si ničím takovým nikdy neprošli, může být asi skutečně nemožné pochopit, proč si hned po první ráně nesbalí věci a neodejde. Na druhou stranu říct, že seriál Monyová není příliš povedený, a dokonce ani nedělá současným obětem násilí nijak skvělou službu – právě tím, jak jsou v něm mechanismy takového toxického vztahu zobrazeny (jako souboj dvou nesvéprávných lidí) –, může i recenzent, který v životě dostal od žen jen pár zasloužených facek.
K ději šestihodinového díla z produkce Oneplay (na Nově se seriál bude vysílat koncem roku) se sluší říct následující: touha po dobrodružství přiměje naši hrdinku k odchodu od nudného manžela. Není bez zajímavosti, že kdykoli je potřeba ukázat nějakého hodného, ale zoufale obyčejného chlapa bez špetky originality, hraje ho Kryštof Hádek (smutný úděl). Seriálová Simona Monyová, jíž se navzdory jalovému scénáři pokouší dodat kýžené emoce Tereza Ramba, si pod příslibem animálního sexu přivádí domů nového chlapa. Idylka trvá asi deset minut seriálu (přerod skvělého milence v alkoholického násilníka je vskutku bryskní), byť i během nich bude asi nejeden divák nesouhlasně kroutit hlavou.
Když se váš nový partner bez ohlášení objeví na matějské pouti, začne vám zběsile osahávat zadek a halekat na vaše dvě malé děti, které do té doby nikdy neviděl, možná by i láskou zaslepená žena, jež si před pár dny poprvé pořádně zasouložila v autě, mohla trochu zpozornět. Ale nic takového se nestane a nic zajímavého se neděje ani dalších několik ukrutně dlouhých hodin. Jen se všichni zúčastnění chovají jako čím dál větší idioti. Člověk ale musí být nakonec šťastný především sám se sebou. A toho není jediná postava z příběhu Simony Monyové schopná, všechny se živí emocemi a uznáním ostatních.
V jeden moment z úst spisovatelčiny kamarádky zazní hloupoučká rada na téma, kterak si i taková charakterní žena může s klidnou hlavou dovolit mít milence, stačí, když na to nudný manžel nepřijde. Všechny zúčastněné se tomu z plna hrdla zasmějí, bohužel pro Simonu Monyovou její milenecký vztah plný vášnivého sexu nezůstane utajen. To proklamované hledání lásky je tu jen matně naznačeno, možná je to další z chyb zoufale nenápaditého scénáře, možná byla skutečná Monyová událostmi svého života spíš vláčena, než aby o nich sama rozhodovala.
Snad nechybělo mnoho a mohla si „užívat“ podobně jako modelka Emily Ratajkowski. Ta ve svém nedávném „odvážném“ eseji popisuje, jak se po rozvodu rozhodla zahodit identitu „hodné holky“ a stát se někým úplně jiným. „Chtěla jsem zničit Madonu, tu výjimečnou dívku, kterou jsem se tak usilovně snažila být, než mi porod téměř čtyřkilového dítěte roztrhl vaginu vejpůl, a nahradit ji děvkou,“ píše se vší sugestivností začínající spisovatelky. Monyovou a Ratajkowski od sebe dělí dvě dekády, jiná společenská třída i jiný druh literárních ambicí, obě však nakonec prodávají pozoruhodně podobný produkt: vlastní milostné neúspěchy povýšené na obecnou výpověď o vztazích mezi muži a ženami.
Její esej je vlastně jen současnou, emancipovanější verzí téhož příběhu, který Monyová nabízela svým čtenářkám. „Nikdy jsem se nevyspala s někým v den, kdy jsem ho poznala. Vlastně jsem spala jen s osmi lidmi. Čtyři z nich byli muži, se kterými jsem žila, a jeden z nich byl můj nejlepší kamarád ze střední školy. Vyspali jsme se spolu jednou a on se roztřásl a udělal se prakticky ve chvíli, kdy do mě pronikl,“ pokračuje v popisu své vztahové odysey Emily Ratajkowski a člověk může být hned klidnější: takovéto ženské psaní nikdy nevymře. Nutno dodat, že právě pasáže, v nichž zaznívají autentické úryvky z knih Simony Monyové, patří vůbec k nejděsivějším okamžikům celého seriálu.
V dnešní době se velká část již dospělých žen z generace mileniálů zpětně zlobí na všechny ty dívčí magazíny, které jim během dospívání zamotaly hlavu všelijakými pochybnými radami o tom, kterak být „dobrou partnerkou“. Monyová ve svých knihách jako by pokračovala v této klišovité verzi vztahových peripetií, jen se teenagerská pohádka přizpůsobuje životu jejích odrostlejších, životem obouchanějších čtenářek. Těch, které vědí, že „všichni muži jsou stejní“, a rády se utvrdí v tom, že ve svém marném boji o trochu lásky a pozornosti nejsou samy. V tom je její autofikční psaní poctivé: naráží na něco univerzálního, co je určitému typu žen společné, na jakousi tichou rezignaci, falešné smíření s tím, že „takhle to v životě prostě chodí“. Monyová svým čtenářkám nikdy nenabízela útěchu ani řešení. Nabízela jim především společnost. Její čtenářky zřejmě ani nehledaly cestu ven, ale potvrzení, že ve svých vlastních vztahových katastrofách nejsou samy. Právě tento vztah mezi jejím dílem a osobním životem však seriál takřka vůbec nereflektuje. Naopak působí od reality zvláštně odtrženě, jako kdyby ho o svém životě napsala sama Monyová. Vykreslení oné nemožnosti z toxického vztahu odejít možná fungovalo na papíře, byť i o tom lze pochybovat.
Problém totiž rozhodně není na straně herců. Zvlášť Igor Orozovič ztvárnil postavu věčně ukřivděného a manipulativního zoufalce tak skvěle, že máte při každé scéně chuť mu jednu napálit. Mrzuté ovšem je, že u něho ani u téměř žádné z dalších postav nejsou nijak patrné jejich motivace, spokojit se můžete leda s vysvětlením, že se tak už narodili. Některá díla, v nichž jsou všechny postavy nesympatickými idioty, fungují. V seriálu o naivní ženě, která je na konci ubodána, je však absence jakéhokoli pohnutí přece jen povážlivá. Z posledních dvou dílů jsem navíc měl tak silný pocit trapnosti, jaký jsem při sledování české televizní tvorby dlouho nezažil, dokonce jsem si říkal, že by seriálu bývalo prospělo, kdyby ho točil čtyřiaosmdesátiletý Vít Olmer. Za pochvalu stojí snad jen způsob, jakým je samotná vražda s ohledem na pozůstalé nakonec zpracována (mimo obraz).
„Násilí je často velmi inteligentní,“ říká jedna z tvůrkyň seriálu o Simoně Monyové. Škoda jen, že stejně inteligentní není i scénář. Chápu, že natáhnout tak jalový příběh na stopáž šesti hodin je prakticky nemožné, ale pokud si zhruba od třetího dílu přejete, aby hlavní postavu už konečně zavraždili a byl konec, něco je zjevně špatně. Když si k tomu připočteme naprosto tuctovou kameru – seriál vypadá, jako by ho Nova natočila v roce 2006, obzvlášť zoufalé jsou všechny ty rádoby „snové“ filtry – a jeden z nejotravnějších hudebních motivů posledních let (co jiného se dalo čekat od křečovitě urputné české kapely Kill The Dandies!), je to malér i na poměry českých seriálů. Divák si nevyhnutelně klade otázku, zda je současný trend točit o každém slavném mordu skutečně tak spásný. Argument, že ztvárnění takového vztahu pomůže ženám, které něčím podobným právě procházejí, je zoufale domýšlivý. Ostatně i titulkový kontakt na organizaci ROSA, jež se věnuje pomoci obětem domácího násilí, zůstane na obrazovce jen asi tři vteřiny.
Možná je to kvůli tomu, že pro někoho může s domácím násilím hraničit třeba už to, když ho partner nutí k sledování téhle hrůzy.
00:01
