Těžko si vzpomenout, kdy existoval takový rozdíl mezi prožíváním summitu NATO u nás a v ostatních členských zemích a ve světě. Souboj, který poslední týdny saturoval naši politickou scénu, se sice nominálně týká zahraniční politiky, ale v zahraničí nikoho nezajímá a je zaznamenáván pouze jako kuriozita. Skoro by se pozorovatel mohl ptát, jak to ti Češi dělají. Nejenže nejsme jediná země, která má (převážně) ceremoniální hlavu státu a výkonného předsedu vlády. Nejsme dokonce ani jediná země, kde mezi nimi panují rozpory. Dokonce skutečně zahraničněpolitické. Janez Janša, veterán slovinské politiky, se v červnu stal už počtvrté premiérem a zastává tvrdě proizraelský kurz; prezidentka Nataša Pirc Musar, zvolená v přímých volbách v roce 2022, bojuje proti „genocidě v Gaze“. Kupodivu se nerozhodli exportovat svou neshodu a v Ankaře prostě reprezentuje Slovinsko jen Janša.
„Kohabitace“ z pekla, již předseda Motoristů Macinka slíbil prezidentovi a od té doby ji doručuje, je ryze domácí problém. Je sice logické, že se na něj média soustřeďují, ale pomáhá tomu jistě i to, že naše prezentace na summitu nepasuje do snadného vládně-opozičního narativu. Této vládě se zvyšovat výdaje na obranu nechce, minulá to nedokázala. Ostudy je dost pro oba tábory (za námi je v obranných výdajích naštěstí ještě to Slovinsko a terčem Trumpova hněvu je teď beztak Španělsko). A tak se pozornost soustřeďuje na otázky, z nichž se vykřeše skandál, i kdyby na chleba nebylo. Poletí premiér a prezident každý zvlášť? Hanba, takové plýtvání kvůli tomu, že Babiš nesnese Pavlovu přítomnost! Poletí premiér a prezident společně? Hanba, Babiš nechce prezidentovi schválit letadlo, a přitom je ve světě běžný úzus, že premiér a prezident z bezpečnostních důvodů nemají létat v jednom letadle!
A když už se učiní pokus podívat se přímo na zahraniční politiku, dopadne pokus ukázat, jak ji vláda mrzačí, divně. Server Novinky se rozhodl na základě „neveřejných dokumentů“, s nimiž je seznámil „zdroj blízký české delegaci“, udělat titulek z toho, že mandát pro delegaci na summitu neobsahuje nic o hrozbě Číny. Kdežto mandát na minulý summit, když ještě delegaci vedl prezident Pavel, zmiňoval mezi bezpečnostními hrozbami vedle Ruska i Čínu. A taky BIS a taky bezpečnostní experti.
Čína bezpochyby nějakou formu hrozby představuje, ale o tom je důležité dokázat konverzovat, pokud vás pozvou do Davosu nebo na mnichovskou bezpečnostní konferenci. Nebo na nějaká fóra či úřady, které se jednotlivými aspekty takové hrozby zabývají podrobněji a akčněji. NATO je Severoatlantická aliance. Ať už sázíte na bezpečnostní osamostatnění Evropy, anebo na udržení transatlantického spojenectví, Čína je mimo akční rádius.
Posloucháte-li Američany – ty Američany, kteří NATO ještě neodepsali –, jejich relevantní pohled je obsažen ve sloganu „NATO 3.0“. To znamená návrat k pojetí, jež učinilo z NATO historicky mimořádně úspěšnou alianci, kdy se soustředila na teritoriální obranu a odstrašení. Minulou éru po konci studené války, kdy si NATO vsugerovalo, že před ním stojí dilema „out of area or out of business“ (Buď budeme schopni zasahovat mimo svou dosavadní zónu, nebo končíme) a jeho činnost se rozplizla do budování států a občanských společností, považují Američané za uzavřenou.
Pokud berete vážně, že Evropa má pracovat na zajištění své obrany bez Američanů, pak před sebou máte dlouhou frontu úkolů, než dospějete k Číně. Evropa by měla být schopná projektovat moc a vliv, podporovaný schopností nasadit sílu, v oblastech mnohem bližších. Nedokázala moderovat vztah Ázerbájdžánu a Arménie, to dokázali až Američané.
Pro Evropu má eminentní význam doprava Suezským průplavem, vzdát se ho znamená vrátit se do 19. století a plavit se kolem mysu Dobré naděje. Ale provoz v Suezu je stále pod předcovidovými hodnotami a jemenští Húsíové ho mohou kdykoli uzavřít. Dalším faktorem je obnovená aktivita somálských pirátů, kteří už zase obsazují a unášejí obchodní lodě, stejnými metodami jako před 15 lety. Je to trochu, jako by se vrátila nějaká dávno vymýcená infekční choroba. To jsou všechno výzvy, které kdysi byly schopny řešit evropské mocnosti. A v normálním světě by je měly být schopné řešit, protože kdo jiný by to měl být schopen dělat? Egypt?
Evropu taky nepochybně strategicky ohrožuje sílící aktivita al-Káidy v oblasti severoafrického Sahelu a kolaps tamních států.
Začne-li Evropan přemýšlet o těchto problémech, okamžitě narazí na palčivé vědomí, že je řešit nedokáže, nebo neví jak. Přemýšlení o Číně je naproti tomu snadné – stačí stát na té správné straně.
Babiš s Macinkou dost možná zamýšleli vyřazení zmínky o Číně jako zhacení politické agendy předsedy Senátu Vystrčila, který si navykl jezdit na Tchaj-wan. Už mu i odepřeli vládní letadlo. Což zkritizoval i předseda Svazu průmyslu, a dal tak najevo, že výlety na Tchaj-wan nejsou jen prázdné žvanění, ale i byznys, přesně jak to od diplomacie chce Babiš.
Nicméně otázku bezpečnosti Tchaj-wanu, jakkoli nám může být drahá, nevyřešíme. Naše diplomatická podpora mu nepomůže, neboť si z ní Čína nic nedělá, a bezpečnostní podpora je vtip. Není to v našich rukách a není důvod, abychom téma Číny nastolovali na summitu NATO.
00:01
