Války začínáme, kdy chceme, ale nekončíme, kdy chceme. Tento postřeh si před pár stoletími zapsal Niccolò Machivaelli a nejspíš je škoda, že si jej politici před dobrodružstvími v Afghánistánu, Íránu nebo na Ukrajině nečtou častěji. Blízký a Střední východ jsou v ideálním stavu, pokud se tam zrovna nic neděje, ale to je posledních asi pět tisíc let výjimečné. Je to oblast, kterou je lepší nedráždit.
K vůbec nejhorším situacím dochází, když zde vyhrajete válku. To bývá důvod k těm nejvážnějším obavám, protože nepřítel nenávistnou touhu po odplatě zakódovanou do emocí, nikoli do historické paměti, bude živit celá desetiletí, ne-li staletí.
V létě roku 1956 oznámil egyptský prezident Násir zestátnění Suezského průplavu. Británie s Francií stále ještě žily v odlesku bývalých impérií, obávaly se o obchod i o zisky z dopravy. Plán byl následující. Izrael obsadí Sinajský poloostrov. Pak obě evropské velmoci pod záminkou volného obchodu obsadí okolí kanálu. Předem se počítalo s tím, že Egypt tuto opakovanou okupaci odmítne. Britové provedli výsadek u Port Saidu a během krátké doby zničili egyptské letectvo. Bylo to jasné vojenské vítězství. Násir však nechal vyhodit mosty a v průplavu potopil asi padesát vraků, takže lodní provoz se na několik měsíců zastavil. V západní Evropě musel být na několik měsíců zaveden příděl pohonných hmot.
Rusové začali vyhrožovat západní Evropě a Američané měli pocit, že s nimi útok nikdo nekonzultoval. Rozhodli se ekonomicky zasáhnout proti Británii, které hrozil státní bankrot. Britové se i přes nesporné vojenské vítězství museli stáhnout a rok 1956 je dnes považován za konec britského impéria. Násir začal být oslavován jako hrdina arabského světa. Ale také se už tehdy projevila americká mocenská žárlivost na Evropu. Suezská krize uspíšila vývoj supertankerů, které Afriku obeplouvaly a mířily například do Rotterdamu. Do té doby vůdčí středomořské přístavy jako Terst nebo Marseille začaly ztrácet na významu.
O deset let později se během šestidenní války situace opakovala, ale tentokrát byl kanál zavřený na několik let. Dopady na ceny ropy nebyly veliké, protože mezitím došlo k masovému rozvoji supertankerů a i delší cesta kolem Afriky byla ekonomicky přijatelná. Zdražilo však všechno ostatní, například průmyslové zboží přepravované na klasických lodích. Egypt přišel o obrovské příjmy z poplatků a začal se ekonomicky propadat. Už nikdy se pak nestal vůdčí politickou silou arabského světa. Samotný Suez, který byl dřív považován za hlavní evropský „ropovod“, se stal „kontejnerovou dálnicí“.
Válka tankerů
Přenesme se o dalších deset let dál a tentokrát do Hormuzu, kde se právě v letech 1987–88 odehrává v rámci íránsko-irácké války „válka tankerů“. Američané tehdy válčili na irácké straně proti Íránu. V Suezu se lodě jen zastavily, v Hormuzu riskovaly potopení a navíc Hormuzský průliv se dá obejít, jen když postavíte dlouhé a nákladné produktovody. Od samého začátku mělo americké námořnictvo jednostrannou převahu a rychle dokázalo zničit íránské pozorovací plošiny a velké vojenské fregaty. Jednalo se o další rychlé vojenské vítězství, ale Írán podle očekávání zaminoval průplav. Kuvajtské lodě se sice snažily plout pod americkou vlajkou, ale protivník o nich věděl. Případ přejmenovaného kuvajtského tankeru Bridgeton, který sice najel na minu, ale udržel se na hladině, byl zvláště potupný. Tanker vplul do bezpečného přístavu a v závěsu za ním se opatrně držely vojenské lodě. Írán se tehdy podobně jako dnes snažil napadat ty lodě arabských států, které podporovaly Irák.
Není to tak dávno. V arabských zemích si všichni na válku tankerů dobře pamatují. Saúdové proto dávno před íránsko-americkým konfliktem upozorňovali na rizika plynoucí z uzavření Hormuzského průlivu. I americké zpravodajské služby zaměstnávají tisíce analytiků, kteří si byli vědomi rizik energetické blokády, ale nejspíš je nikdo neposlouchal. Navíc pokrok nelze zastavit, takže dnešní miny jsou personalizované. Možná máte v mobilu aplikaci, pomocí níž poznáte, jaký pták zrovna zpívá. Podobně i současná íránská mina rozeznává zvuky motorů jednotlivých lodí a podle toho se jen tak klidně vznáší na hladině, nebo exploduje.
Írán od té doby začal budovat dvě odlišné armády. V té první, konvenční uvidíte lodě a další velké zbraně, které můžete ukazovat na přehlídkách, ale předem počítáte s tím, že mohou být zničeny. To se skutečně Američanům v této válce během několika dní podařilo. Mezitím se ale aktivuje druhá, asymetrická armáda složená z tisíců dronů, raket a rychlých člunů, které plují těsně nad hladinou, a dají se proto obtížně detekovat radary. Íránské drony Šáhid 136/238 donedávna patřily mezi nejlepší na světě a není to náhoda, ale poučení z irácké války.
Další strategie je založená na několika předpokladech. Vojáci jsou trénovaní na úplné popření prohry. Írán může přijít o všechna letadla, je to nepříjemné, ale není to konec. Dokud se žije, tak se neprohrává. Dalším krokem je mozaiková obrana. Sestává z tisíců malých partyzánských buněk, které nepotřebují centrální vedení. Víte, že vrchní velitelé budou likvidováni, ale to na situaci moc nemění. Válku v Íránu můžete vyhrát, jen když zabijete statisíce vojáků, a to vás ve válce trvající několik let bude stát tisíce vlastních obětí. Třetí důležitou složkou íránské strategie je trefit se alespoň občas. Můžete sestřelit deset íránských raket, ale s tím se od samého začátku počítá. Důležité je, že nepřítele zneklidníte, občas prorazíte obranu, necháte mu zhořknout jeho vlastní vítězství a hlavně máte víc času než protivník, jenž pro uklidnění domácí situace potřebuje rychlé vítězství. Je málo horších osudů než zvítězit v blízkovýchodní válce.
Jaké suroviny putují Hormuzským kanálem?
Každý má plná ústa ropy, ale co když třeba na podzim nebudou některé léky, protože indické farmaceutické továrny omezí svoji produkci? Co když se v evropských nemocnicích zastaví analytické metody včetně magnetické rezonance, protože ve světě bude scházet helium?
Ale začněme u nás doma. Na Šumavě několik staletí fungovaly sklárny, i když bylo někdy nutné přivážet křemen zdaleka. Ale dřeva, a tedy energie na výrobu skla zde bylo dost. Podobně kousek pod Karlovým mostem stojí na břehu Vltavy cihelna. I ta musela dovážet cihlářskou hlínu, ale její výhoda byla v energetickém zázemí, kterou poskytovalo palivové dříví dovážené na vorech. Podobně uvnitř Hormuzského průlivu nalézáme hutě na hliník či zařízení na výrobu superfosfátu. Přitom hliník se těží třeba v Austrálii či ve Vietnamu, ale vozí se do průlivu ke zdroji energie, kde fungují jedny z největších metalurgických komplexů světa. Například na automobilové plechy zpracovávají asi devět procent světové výroby a dnes většinou stojí.
Ještě napjatější je situace u umělých hnojiv. Díky nim získáváme asi polovinu vyrobených potravin, a kdybychom se podívali na složení vlastního těla, tak asi polovina dusíku, z nějž sestáváme, prošla horkými autoklávy Haber-Boschova procesu. Jedná se o nejdůležitější chemickou reakci celého 20. století. Jejím základem je syntéza dusíku získaného destilací kapalného vzduchu a vodíku, který se vyrábí ze zemního plynu. Při tomto procesu vzniká amoniak, ze kterého se dál vyrábí dusičnan amonný, močovina a další hnojiva. Vlastně jsme nepředpokládali, že co se týče umělých hnojiv s dopady na produkci potravin na celém světě, je oblast Hormuzu nejdůležitější produkční oblastí světa. Už nyní jsou hnojiva dražší až o 60 procent, zemědělci jimi budou šetřit a to zřejmě omezí úrodu o očekávaných asi 10 procent, tedy o jídlo pro necelou miliardu lidí. Energetické náklady na Haber-Boschovu reakci dosahují asi 1,5 procenta světové spotřeby energie.
Celý region dodává skoro polovinu světové produkce síry. Ta se získává odsířením surové ropy, která běžně obsahuje jedno až tři procenta síry. I zde se reakce účastní kromě horké ropy i vodík získaný ze zemního plynu. Při odsíření vzniká sirovodík, ten se spaluje za vzniku oxidu siřičitého, z něhož se dá vyrábět například kyselina sírová. Ta reaguje s přírodními fosfáty a tím vznikají hnojiva typu dobře rozpustného a tím pro rostliny dobře dostupného superfosfátu. Fosfáty se do oblasti dováží železnicí ze severu Saudské Arábie, anebo lodí z Maroka. Na místě je díky zdroji energie, vodíku a čpavku možné vyrábět zásadní zemědělská hnojiva, která obsahují kromě dusičnanového základu i fosfátovou a sírovou složku. Možná vás ta trocha zde uvedené chemické technologie nudí, ale bez ní není možné porozumět dopadům konfliktu.
Hormuzský průliv není jen nějaké překladiště ropy na tankery, ale dobře nastavený chemický stroj, který pracuje s celými surovinovými cykly. Mnoho technologických linek jemně vyladěných na místní suroviny je stejně unikátní jako umělecké objekty. Když íránská raketa v Kataru zasáhla zařízení na zkapalňování plynu, tak zničila nejenom necelou pětinu tamější produkce, ale hlavně to bude trvat tři až pět let, než bude postavena a vyladěna nová linka.
Globální zátěžový test
Další významná produkce, jež v průlivu probíhá, se týká látek pro výrobu umělých hmot, leteckého benzinu a maziv. Maziva jsou další přehlížené výrobky, na kterých stojí svět. Bez nich nevyjedou zemědělské stroje orat půdu a zasívat obilí. Íránské rakety rovněž důmyslně mířily na jednoho z monopolních výrobců maziv, na závod firmy Shell, kde u tří hlavních látek používaných v mazných směsích odstavily 40 až 60 procent světové produkce. Podobně jako u zemědělských surovin, i na trhu s mazivy zavládla dobře skrývaná panika. Novináři se této problematice téměř nevěnují – snad z toho důvodu, že vystudovali politologii, ne chemickou technologii.
V současné době se firmy všude na světě snaží vyrobit poněkud jednodušší analogie maziv i dalších látek používaných například na obaly. Dochází k masivnímu zdražování mnoha chemických polotovarů. V nejzranitelnější situaci jsou chudší země, třeba Indie, protože zde lidé vaří na plynu dováženém v bombách. Tyto státy nemají větší skladovací kapacity, země nejsou plynofikovány evropským potrubním způsobem, a když dojde plyn, tak se zavírají restaurace, pekárny, ale třeba jako v Bangladéši i textilní továrny.
Můžeme donekonečna sledovat, co třeba říká Donald Trump, a chytit jej u mnoha omylů, nepřesností a možná cílených lží, ale to nám nepomůže, protože skutečně důležité jsou toky energií a výrobků, přerušené dodavatelské řetězce, chybějící kapacity tankerů či rostoucí ceny pojištění, protože nepojištěnou loď přístav nepřijme.
Řadu těchto problémů s mazivy, hliníkem či hnojivy pravděpodobně zvládneme, ale bude to stát hodně úsilí a asi i peněz. I kdyby se situace zázračně zlepšila, ale k tomu není vzhledem k asymetrické íránské protahovací strategii žádný dobrý důvod, tak náprava bude trvat nejméně do konce roku. Pravděpodobnější je však scénář dalších, postupně „dozrávajících“ surovinových šoků. Můžeme se s nimi vyrovnávat i několik let, ale situace chronických dodavatelských krizí by snad jednou mohla vést k jinému modelu mezinárodní bezpečnosti založenému na míru a vzájemné domluvě. To je ideální stav, k němuž není zatím blízko.
00:01
