Co si počít po implozi středu?

EDITORIAL

Co si počít po implozi středu?
Na obou stranách spektra v různých zemích sílí hnutí, jež mají k politickému středu o dost dál než tradiční strany, píše Ondřej Štindl. (Ilustrační snímek je z demonstrace mezinárodního radikálního sociálně-politického hnutí Extinction Rebellion v Londýně.) Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Nevěřit ničemu

EDITORIAL

Ve filmu Vrtěti psem z roku 1997 poradci amerického prezidenta zahájí fiktivní válku, aby odvrátili pozornost od jeho sexuálního skandálu. Shodou náhod po ...

00:07

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

„Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, / chaos a zmatek zaplavily svět, (...) Ty nejlepší už víra opouští, / ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní…“ Báseň Williama Butlera Yeatse Druhý příchod (v překladu Martina Hilského) byla podle statistik nejčastěji citovaným literárním dílem v anglosaské politické publicistice. Nijak překvapivě, v dnešních poměrech působí prorocky.

Důsledkem digitální revoluce a invaze on-line světa do různých sfér reality se skutečně zdá být jakási imploze středu, jejíž následky mohou být destruktivní. Ve všech oblastech, jež jakž takž sleduji (média, film, hudba), k tomu procesu dochází, poslední dobou ho můžeme pozorovat i v politice.

 

Na obou stranách spektra v různých zemích sílí hnutí, jež mají k politickému středu o dost dál než tradiční strany. Jeden příklad tohoto trendu zmiňuje v tomto vydání kolega Adam Růžička: doplňovací volby v britském obvodě Gorton and Denton, v nichž byli konzervativci i labouristé prakticky vymazáni na úkor Farageovy Reform UK a vítězných zelených. Podobný – byť třeba ne tolik vyhraněný – posun se odehrává i jinde, třeba ve Francii je nejsilnější pravicovou formací Národní sdružení (posunulo se ovšem výrazně k širší přijatelnosti), nalevo zas Nová lidová fronta, jejímž těžištěm je Mélenchonova Nepoddajná Francie, nejsilnější německou stranou napravo se může stát AfD, tradiční sociální demokraty v součtu zastíní Zelení a Levice atd.

Jistě je možné a do jisté míry oprávněné vysvětlovat to jako výraz zklamání voličů s v širším slova smyslu kulturním establishmentem západních zemí, konglomerátem politiky, médií a vzdělávacích institucí (dalo by se vyjmenovat mnoho důvodů, proč ten establishment neobstál), a nezdravých tendencí, které se v jeho prostředí s narůstajícím pocitem ohrožení rozmáhají. Navíc střed je možné vnímat také jako etalon nudy, záruku toho, že věci se nikdy zas až tolik nezmění – jeho dominance zaručí, že vybírat si bude možné jen z mírně odlišných variant „mírného pokroku v mezích zákona“. Pokud se ale nacházíme v přechodném období, během nějž se ustavuje nová norma, stává se naléhavější otázka, jak bude systém založený na pluralitě a střídání se u moci v jejích podmínkách fungovat. Může být vůbec udržitelný, pokud bude mít namísto středu těžiště v prázdnu?

Stoupenci radikálních partají většinou nevidí o moc dál než k horizontu svého případného volebního vítězství. Připisují mu atributy revoluce, dělo se tak po druhé výhře Donalda Trumpa, podobná očekávání následovala i po vítězství dřívější opozice v českých volbách do sněmovny. Jenomže demokratický systém úspěšnou revoluci neumožňuje, protože nijak nebrání tomu, aby po akci přišla reakce, aby se kyvadlo politiky dál pohybovalo v podobném rytmu jako dřív.

Trump se jistě může tvářit a chovat, jako kdyby před jeho stranou už žádné další volby nestály, věřit, že „mlčící většina“ je na jeho straně, bez ohledu na to, co ukazují průzkumy. Ale jeho „revoluce“ trvalá nebude, jednou – a dost možná brzo – se k moci dostanou jeho dnešní konkurenti. A podobná perspektiva čeká i další představitele radikálních stran, které dnes nedočkavě vyhlížejí moment, kdy hlavním vchodem vstoupí do mocenských center.

Není snadné představit si udržení stability a funkčnosti demokratického systému, pokud by se v jeho rámci měly u moci střídat jen de facto revoluční strany. Volby by pak každé čtyři roky nebo osm let přinášely totální obrat prakticky ve všech směrech politiky a šlo by v nich „o všechno“ nejenom v řeči volebních hesel, ale i v srdcích mnoha voličů. Periodicky se opakující „revoluci“ systém nemusí přežít.

Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, dalo by se namítnout. Až se dnešní radikálové stanou establishmentem, promění je to a uhladí, v politice se to stalo už mnohokrát. Otázka ale je, jestli by se s tím smířili voliči, které dynamika sociálních sítí udržuje ve stavu permanentní vytočenosti, jestli by neupínali své naděje k dalším a dalším věrozvěstům revoluce. Alternativou ale je, že by si jedna z konkurenčních part revolucionářů jednoho krásného dne přišla dost silná na to, aby volby označila za přežitek minulosti – a prostě je zrušila.

×

Podobné články