A teď ještě ten Západ

KOMENTÁŘ

A teď ještě ten Západ
Ministr zahraničí USA Marco Rubio uprostřed Foto: Secretary Marco Rubio
1
Komentáře
Martin Weiss
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Projev amerického ministra zahraničí Marca Rubia na mnichovské bezpečnostní konferenci, můžeme se dočíst, uklidnil evropské posluchače. Zároveň mnozí postřehli, že po nich chce (mimo jiné) totéž, co mnozí jiní méně sympatičtí američtí mluvčí, s viceprezidentem Vancem a jeho loňským projevem na témže místě představujícím extrém opačného pólu. Konkrétně převzít odpovědnost za svou obranu.

 

V čem to uklidnění spočívalo? Zaprvé v tom, jak evokovalo západní jednotu v letech studené války. To byl tón téměř reaganovský (a odhlédněme teď od té ironie, že v době, kdy byl Reagan v úřadě, velkou sympatii západoevropských elit neměl a na milost byl vzat až ex post). Ne náhodou se u Marca Rubia připomíná, že je z nejvyšších Trumpových pobočníků nejméně „MAGA“, dokonce občas slyšíme, že je to skrytý „neocon“. Ovšem ta slavná minulost, kterou Rubio evokoval, spadá do éry, již jiný americký činitel přítomný v Mnichově, náměstek ministra obrany (či, jak teď říkají, války) Elbridge Colby označuje jako „NATO 1.0“. „NATO 2.0“ bylo to, co následovalo po konci studené války a co bylo špatně. Nyní začíná „NATO 3.0“, jež má být návratem k první verzi – nesentimentální, realisticky založené obraně a odstrašení, geograficky omezené a s férovým sdílením břemene, v praxi tak, že Evropa si musí sama zajišťovat svou konvenční obranu.

Důvěru v to, že strategicky bude Amerika Evropě nadále „krýt záda“, Rubio nekomunikoval pouhou explicitní deklarací, ale tím, že vykreslil, jak jsou Amerika a Evropa historicky propojené a za co všechno Amerika Evropě vděčí.

V čem ale Rubiův projev patří do dnešní éry, co je v něm takového, co by nezaznělo ani v projevu „neocona“, ani ministra hypotetické demokratické administrativy?

Jedním slovem, Západ.

Slovo „Západ“ má v jeho projevu víceméně to místo, jaké by v těch hypotetických projevech jiných ministrů měla „demokracie“ a „lidská práva“. A je to Západ, který se nehodlá omlouvat za svou existenci. Včetně své historické expanze. Západ „se v roce 1945 poprvé od Kolumba začal zmenšovat“, řekl. Žádná omluva za kolonialismus. „Po pět století, až do konce druhé světové války, Západ expandoval – jeho misionáři, poutníci, vojáci a objevitelé se hrnuli z jeho břehů, aby překonávali oceány, osídlili nové kontinenty a budovali rozsáhlé říše rozprostírající se po celém světě“ – Rubio neváhal do svého výčtu zařadit i vojáky, jako by se na amerických univerzitách žádná dekolonizační studia ani neučila.

A taky misionáře. Rubio staví do jedné řady, že polovina Evropy ležela za železnou oponou a úpadek západních impérií urychlily „bezbožné komunistické revoluce“.

Ten Západ je křesťanský.

Rubio ovšem neohlašuje nějakou reconquistu, geografickou ani věroučnou. Mluví o tom, že je třeba nově budovat, o potřebě revitalizace, o odmítnutí paralýzy, jež nás znehybní strachem „z klimatické změny, z války, z technologie“. „Chceme alianci, která se odvážně vrhá do budoucnosti. A jediné, čeho se bojíme, je hanba, že nezanecháme našim dětem hrdější, silnější a bohatší národy“ – to je to nejkonkrétnější, co k té žádoucí trajektorii Rubio řekne.

Což je od něho rozumné, protože co to přesně ten Západ (či křesťanský Západ) je, to je teď na tom Západě předmětem velké nejistoty. Když přehlédnete produkci různých dnešních internetových kmenů a heterodoxních intelektuálů, ten Západ může být všelijaký. Někteří pošilhávají po římském imperiálním světě; tento „RETVRN“ tedy nemusí nutně být křesťanský. Podle toho, že mají ve své twitterové biografii větu „Kristus je král“, zas poznáte internetové křesťanské antisemity. Někteří intelektuální podnikatelé se zabývají koncepcí „white culture“ a řeší diskriminaci bělochů. A třeba i najdou její případy přesně naplňující literu antidiskriminačních zákonů. Ale tím vlastně přistupují na institucionální rámec protivníka a na jeho hru s identitami. Nemluvě o tom, že je pochybné, zda má být kultura či civilizace definována, byť jen symbolicky, barvou kůže.

Ten Západ tedy ještě čeká na to, až ho vůdčí duchové toho, čemu můžeme z nedostatku lepšího termínu říkat postliberalismus, naplní obsahem.

 

×

Podobné články