Tento týden se v Bukurešti sešly hlavy států východního křídla NATO. Ve vypjaté atmosféře, která převládá na linii Washington – západní Evropa, byl nabídnut konstruktivní pohled vpřed. K tomu se ovšem sám region musí smířit s tím, že už není jen chráněncem té či oné velmoci, ale je schopen hrát samostatnou, „dospělou“ roli.
Píše se rok 1919. Halford Mackinder, dnes považovaný za otce vědy známé jako geopolitika, patří mezi experty, kteří výrazně ovlivnili uspořádání Evropy po 1. světové válce. Jeho čerstvě vydaná kniha Demokratické ideály a realita má své dopady na výsledky mírové konference v Paříži. Mackinderovou klíčovou koncepcí je nutnost zabránit tomu, aby jedna mocnost (nebo spojenectví mocností) získala dominanci v prostoru Eurasie. K tomu by mělo napomáhat „střední pásmo“ nezávislých států, které vyplní vakuum vzniklé rozpadem impérií Habsburků, Hohenzollernů a Romanovců. A také oddělí dva potenciální kandidáty k takové dominanci: Německo a Rusko.
Jak to dopadlo v meziválečném období, víme. „Střední pásmo států“ – řečeno diplomaticky a bez zabíhání do podrobností – svoji geopolitickou úlohu neuneslo, částečně vzhledem k vnitřní slabosti a zaostalosti jednotlivých států, částečně vlivem rozbrojů mezi nimi.
Pro většinu střední a východní Evropy „mezi Německem a Ruskem“ je totiž tradičně nejsnazším způsobem pro přežití přimknout se k některé z okolních mocností. Tento model vazalského vztahu, který zajistí bezpečnost, si některé národy regionu vyzkoušely k třetí říši a všechny – k Sovětskému svazu. I po roce 1989 byla pro část elit a veřejnosti integrace do západních struktur spíše útěkem před nejistotou samostatnosti do náruče dalšího hegemona.
Tento týden se uskutečnil summit Bukurešťské devítky (B9), tedy platformy sdružující státy NATO podél východní hranice Aliance (jedinými, které nemají přímo hranici s územím bývalého Sovětského svazu, jsou Bulharsko a Česko). Konal se opět v místě svého zrodu, tedy hlavním městě Rumunska, stejně jako v roce 2015 jeho hlavními hostiteli byli prezidenti Rumunska a Polska, vojensky nejsilnějších států oblasti.
B9 je tady už více než dekádu. Vznikla přesně v okamžiku, kdy většině politických lídrů v regionu došlo, že dosavadní přístup středo-východní „nové Evropy“ k „jádru Aliance“, tedy přístup poslušné periferie, spokojené s tím, že nás vůbec do elitního klubu vzali, musí skončit, protože překáží v dosažení cíle – bezpečnosti. Řada zemí si totiž v nové bezpečnostní situaci – po anexi Krymu a první válce na Donbasu – uvědomila, že jsou sice už delší dobu členy nejsilnější aliance světa, nicméně zatím je z vojenského hlediska chrání jen „papírový závazek“ a důvěra ke spojencům – tedy článek číslo 5 smlouvy o Severoatlantické alianci. Naopak reálná přítomnost vojenské infrastruktury a spojeneckých vojáků v nových členských státech se limitně blíží nule. Důvodem jsou mentální bariéry západních států, které nás sice do NATO přijaly, ale zároveň u toho velmi dbaly o to, aby „příliš nedráždily Rusko“.
Vznik B9 byl tehdy signálem revoluční změny – východní křídlo NATO pocítilo potřebu hovořit jedním hlasem, aby bylo více slyšet v centrále Aliance, a konečně změnilo svůj status na „plnohodnotné členství“, v němž budou tyto státy chráněny nejen slovy, ale i činy spojenců. Výsledkem bylo například postupné zřizování stálých základen s mnohonárodnostními nebo americkými posádkami v jednotlivých zemích podél hranic Aliance.
Vše, co se stalo po 24. února 2022, tedy po ruské agresi na Ukrajinu, potvrdilo racionalitu takových úvah. Tvrdá vojenská infrastruktura, ale i infrastruktura civilní – přístavy, silnice, železnice, energetické sítě zemí na východním křídle – a jejich vzájemná propojenost se staly naprosto klíčovými aktivy pro celé NATO, které muselo vyztužit svoji obranu tváří v tvář novým okolnostem.
Aktuální summit B9 potvrzuje, že region zůstává i nadále v centru pozornosti. Zúčastnili se ho generální tajemník Aliance Mark Rutte, americká delegace v čele s náměstkem šéfa Pentagonu Hegsethem. Především se však k setkání připojily všechny skandinávské státy a Ukrajina, reprezentována prezidentem Zelenským.
B9 vznikla, když (prozatím trvale) padla na západě víra v možnost zahrnout Rusko do nové bezpečnostní architektury Evropy, či alespoň vypracovat vzájemně prospěšný model spolupráce. Význam regionu posiluje návrat „studenoválečné“ koncepce hrozby, která přichází z východu. Spolu se vstupem Finska a Švédska do NATO v posledních letech se „východní křídlo“ rozšířilo směrem na sever. Právě v severovýchodní oblasti baltských států a Finska je společná hranice Aliance a Ruska nejdelší a z Baltského moře se stalo klíčové „území kontaktu“ mezi NATO a zemí opět považovanou za hlavní bezpečnostní hrozbu. Podpora ukrajinské obrany před agresí zase udělala z oblasti od Rumunska po Pobaltí klíčové logistické zázemí fronty. Zkrátka, jak to vyjádřil polský prezident Karol Nawrocki během zasedání „Náš region už není periferií NATO. Je strategickým těžištěm Aliance“.
Nelze si ovšem nevšimnout, že optimismus, který vládl na setkání v Bukurešti, byl ve značném kontrastu s chmurnými diskusemi o rozpadu Aliance vlivem transatlantické roztržky. V tomto ohledu se region nachází v obtížné situaci. Na jedné straně byla po desetiletí bezpečnostní strategie východního křídla budována s důrazem na přímou vazbu s Washingtonem a nenahraditelný význam americké přítomnosti. I proto jsou tyto země nejvíce opatrné, co se týče rétorických výpadů proti Trumpově administrativě, ze kterých si někteří lídři v západní Evropě udělali způsob, jak zachránit slábnoucí přízeň voličů. „Není NATO bez Spojených států“ – vyznělo velmi zřetelně v rumunské metropoli.
Na setkání v Bukurešti připomněl polský prezident, že tradiční prioritou ruské zahraniční politiky je „usilovat o vytlačení USA z Evropy“. Problém ovšem spočívá v tom, že zmírňování napětí mezi USA a evropskou částí NATO obsahuje nutnost aktivně podpořit vizi „NATO 3.0“, kterou razí americká administrativa a Mark Rutte. Východní křídlo se o svůj díl zodpovědnosti aktivně hlásí, země jako Finsko a Polsko jsou oproti západní Evropě exemplárními ukázkami budování vojenských schopností. NATO 3.0 ovšem předpokládá pravý opak dosavadních dogmat našeho regionu. Namísto posilování americké přítomnosti v Evropě jde o její omezování, které mají nahradit vlastní kapacity evropských států.
Problém, jak srozumitelně vysvětlit veřejnosti tuto evoluci, navíc posiluje už tradiční komunikační chaos provázející Trumpovu administrativu. Jen dva dny po summitu B9 explodovala v médiích zpráva o tom, že Pentagon rozhodl o zastavení rotace 2. obrněné brigády 1. divize kavalerie, která se po roce 2022, v rámci posilování východního křídla, objevila na území Polska. Znamená to, že amerických vojáků bude v Polsku méně? ptají se od té doby polská média. Politici nervózně opakují, že mají garance od nejvyšších amerických představitelů, včetně Donalda Trumpa, že se počet amerických vojáků v Polsku zmenšovat nebude. Viditelně je ovšem poslední rozhodnutí zaskočilo a americká strana zatím neudělala nic, aby obavy rozptýlila, kromě poukazu na to, že jde o součást „vícevrstvého procesu restrukturalizace“ vojenské přítomnosti v Evropě. Trvá proto debata, zda se počet vojáků v Polsku reálně trvale sníží, bude se měnit jejich charakter, nebo půjde o přesuny v rámci celé evropské části NATO, které naopak východní křídlo v posledku posílí (např. díky avizovanému přesunu části jednotek z Německa).
Tyto „interpretační potíže“ nemá samozřejmě ta část veřejné debaty, která NATO už nyní považuje za mrtvé. A vzhledem k protitrumpovskému naladění evropských médií má okamžitě přichystané i vysvětlení, které (už tradičně) obsahuje s americkým rozhodnutím spokojeného Putina a volání po „evropské armádě“. Pro každého, kdo má nějakou historickou paměť, jde samozřejmě o úsměvný vývoj, vzhledem k tomu, že převážně jde o stejné lidi a média, kteří před rokem 2022 patřili mezi příznivce „konstruktivního vztahu s Ruskem“, projekty jako plynovod Nord Stream považovali za „čistě obchodní záležitost“ a americkou přítomnost v Evropě za přežitek z dob studené války.
Jaké ponaučení z toho může střední a východní Evropa vyvodit? Zřejmě i to, že bylo bezvýhradné spoléhání se na vazby s Washingtonem jako na všelék v oblasti bezpečnosti také součástí určité dětské „periferní mentality“, i když určitě realističtější než víra v „konec dějin“ a liberální ráj. Přechod k „strategické“ dospělosti, stejně jako v lidském životě, musí obsahovat i nutnost oslabit „rodičovský dohled“. Jak v životě, tak v aliančních vztazích je však nutné najít (na obou stranách) dostatek nadhledu nad bouřícími hormony, aby se osamostatňování neproměnilo ve zpřetrhání vazeb. Situace, ve které se region středovýchodní Evropy nachází, je teď podstatně příznivější, než byla v roce 1919, kdy o jeho geopolitickém významu poprvé napsal Mackinder.
00:07
