Psychoanalytik Luigi Zoja: Otevřený dopis ruským kolegům

OTEVŘENÝ DOPIS RUSKÝM KOLEGŮM

Vážení ruští kolegové a přátelé,
píšu vám u příležitosti 9. května, data, které nás spojuje. Konec fašismu znamenal zrod světa, v němž dnes žijeme: bez tohoto přechodu by ani psychoanalytická práce nebyla mezi námi tak rozšířená a sdílená.

Ještě v minulém desetiletí vedla přímá cesta ze západní Evropy zároveň do Ruska i na Ukrajinu. Bohužel byly v jeho polovině lety mezi Moskvou a Kyjevem přerušeny. Bylo nutné se rozhodnout. Pokračoval jsem s vámi ve videosezeních, ale osobně jsem vyučoval na ukrajinské asociaci, protože ta se – na rozdíl od ruské – stále ještě formovala. V roce 2016 uspořádalo italské velvyslanectví a Italský kulturní institut v Kyjevě konferenci zaměřenou na můj přínos. Jak bývá ve východní Evropě časté, publikum bylo početné a mimořádně pozorné. V amfiteátru už tehdy bylo patrné rozdělení. Nahoře, v odstupu, seděli „Rusové“. Uprostřed prázdno. Dole a pod pódiem „Ukrajinci“. Ta slova dávám do uvozovek. My psychoanalytici hovoříme o psychologických kvalitách, které jsou složitější než demografické definice. V italštině mluvíme o „nových otcích“, když označujeme otce, kteří pečují o své děti způsobem tradičně spojovaným s matkami. Když mluvíme o skutečných lidech, můžeme za „Ukrajince“ označit lidi, jejichž mateřštinou je ruština, ale kteří nechtějí být součástí Ruska. Irové jsou evropským národem nejvzdálenějším Ukrajině; přesto není náhoda, že přijali mimořádně vysoký počet jejích uprchlíků. Po staletí byli podřízeni Velké Británii. V nezávislém Irsku se dodnes mluví více anglicky než gaelsky, protože angličtina je lingua franca. To znamená, že irská identita je komplexní – nikoli že by se Irové chtěli vrátit pod autoritu Londýna. Podobně je na Ukrajině ruština nadále nejrozšířenější lingua franca, ale neznamená to touhu záviset na Moskvě.
Dnes se „válka nízké intenzity“ proměnila v plnohodnotnou válku, a navíc statickou, vedenou v zákopech. Tento aspekt není jen vojenský, ale i symbolický. Na rozdíl od druhé světové války vojáci v první světové válce umírali – stejně jako dnes – v dírách vykopaných v zemi: vedle utržených paží, vedle vlastních výkalů. Říkat pouze „Jak strašné!“ zkresluje psychologickou komplexitu. Smrt a utrpení jsou strašné; psychika se však bez nich neobejde. Musí je pojmout, aby se neztratila v hlouposti a konzumerismu.
Analytici pracují s vnitřními konflikty. Každá psychika je však zasazena do společnosti. Musíme si položit otázku, co se děje, když jsou naše společnosti – doslova – ve válce jedna proti druhé. Jeden z prvních psychoanalytických kongresů se konal roku 1918 v Budapešti: anglosaští členové se nemohli zúčastnit, protože byli ve válce s Rakousko-Uherskem. V roce 2025 se v Curychu konal Mezinárodní kongres analytické psychologie. Zúčastnili se ho ruští i ukrajinští kolegové: krok vpřed.

Války doprovázejí obrazy ukazujících prstů. Náborové plakáty křičí: „Narukuj!“ Propagandistické plakáty vyzývají: „Poraz monstrózního nepřítele!“ Naším úkolem jako analytiků je však pravý opak. Obracíme směr ukazujícího prstu a ptáme se: „Do jaké míry se na zlu podílím já sám?“ Víme, že sídlí v hlubinách každé mysli. Na YouTube zpívá sbor ruských dětí, snad kolem deseti let, že šťastně zemřou, pokud si to strýček Putin bude přát. Zdá se, že video v roce 2018 sdílela poslankyně Dumy Anna Kuvyčko. Na její stránce na Wikipedii byl odkaz na sbor později odstraněn.

Dnes jej šíří ukrajinský web, který obrací jeho původní smysl a vyvolává v divákovi odpor.

Frankistická falanga převzala fašistické heslo „Ať žije smrt!“ To se však dělo před 9. květnem 1945. Lze v postfašistické éře učit lásce ke smrti, a dokonce děti? Tento sbor má psychoanalytický význam, ještě více než politický. Implikuje formu „pedo-nekrofilního“ násilí vůči nezletilým, některým dokonce před pubertou. Bylo by proto důležité, kdybyste vy, naši ruští kolegové, poskytli psychologické zhodnocení Anny Kuvyčko.

Na příštím Mezinárodním kongresu (2028) by bylo žádoucí vést debaty nikoli o současné válce, ale o paměti a kolektivním traumatu, tématu dnes mimořádně důležitém. Roku 1980 navrhla Německá společnost Berlín jako místo příštího kongresu; Izraelská společnost navrhla Jeruzalém a uspěla. Izraelský kongres se konal roku 1983. Mezi německými a židovskými kolegy tehdy probíhaly debaty, v nichž se jako nikdy předtím na kongresu prolínaly emoce, pocity, vzpomínky, reflexe i slzy. Od té doby nesčetné psychoanalytické studie zkoumají mezigenerační trauma nejen u židovských přeživších šoa, ale i v důsledcích otroctví pro afroamerickou populaci.
Vyhladovění části ukrajinské populace ve 30. letech bylo nazváno Holodomor. Dodnes se vede spor o to, zda šlo o úmyslnou genocidu: tento názor zastával Lemkin, právník, který tento pojem roku 1946 uvedl do OSN, a potvrzují jej zákony mnoha zemí (včetně EU). Liší se i odhady počtu obětí: od čtyř do deseti milionů. Naším úkolem však není o tom diskutovat, nýbrž zabývat se obrovským kolektivním traumatem. Na rozdíl od Rusů si většina dnešních Ukrajinců dokáže vybavit příbuzné mezi oběťmi. Je pravda, že po kolektivizaci následoval hlad v několika sovětských regionech. Na Ukrajině však nabyl apokalyptických rozměrů a byl doprovázen ničením národních forem kultury a jejich představitelů. Pokusme se o analogii, nikoli srovnání. Až do 30. let pokračovala sekularizace a asimilace Židů do evropských společností. Poté holocaust (šoa) obrátil vývoj opačným směrem. Posílení etnické a náboženské příslušnosti k judaismu – dokonce i u sekulárního Freuda – zaplnilo knihovny a formovalo geopolitiku způsobem, který je dodnes výrazně patrný na Blízkém východě. Ani miliony mrtvých Holodomoru prostě nezmizí. „Národní otázky“, dříve sotva patrné, se staly ústředními. Izrael, Palestina, ale také Arménie a Ukrajina. Pro naši profesi by však tato témata měli diskutovat jednotlivci, nikoli skupiny či masy, a už vůbec ne národy. Jung v rozhovoru, který jej nejvíce proslavil (H. R. Knickerbocker, 1938, v Jung Speaks), řekl: „Žádný národ nedodrží své slovo. Národ je velký slepý červ následující co? Snad osud. Národ nemá čest […] není ani lidský […] jeho státníci nemohou mít vyšší morálku než zvířecí masová morálka národa. […] Je to monstrum… hrozná věc […] Jsem pro malé národy. Malé národy znamenají malé katastrofy. Velké národy znamenají velké katastrofy.“

Napoleon říkal, že geografie je osud. Budoucnost patří Rusku a Americe, předpověděl později Nietzsche – učitel Freuda i Junga. Kontinentální rozměr předurčil Rusko a Ameriku stát se impérii, nikoli demokraciemi vznikajícími na malých územích, kde se všichni znají, jako tomu bylo ve starořeckých městských státech či italských svobodných komunách. Velikost ruské kultury, bez níž je modernita nemyslitelná, spolu s geografickou a demografickou masou přisuzuje Rusku zvláštní odpovědnost. V textu Pokání a sebeodříkání jako kategorie života národa (Raskajanie i samograníčenie kak kategorii nacional'noj žizni, napsaném roku 1974 před exilem) Solženicyn říká, že nestačí individuálně litovat spáchaného zla. Činit pokání musí také národy a kultury. Musíme „odčinit hříchy svých otců… neseme kolektivní odpovědnost za vojenská dobrodružství… za to, co zpívají naši mladí lidé […]. V minulosti bylo Rusko tak bohaté na projevy kajícnosti, že tvořily jeden z charakteristických rysů ruského národa“ (kap. 3). Solženicyn uznává, že Německo nastoupilo cestu pokání. „Neexistují národy věčně velké ani věčně ušlechtilé […] My [Rusové] se bezcílně potulujeme po poli popela našich morálních porážek“ (kap. 4).

Ve svém antikomunistickém zápalu Solženicyn někdy popírá sovětskou komplexitu. Chruščovův projev na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (únor 1956) obsahuje kolektivní pokání a sebekritiku, byť nepřímou. Polovina tohoto přelomového textu byla věnována odsouzení kultu osobnosti: stát byl jiný než dnešní Rusko, ale místem byla Moskva a jazykem ruština. Jakou důstojnost si zachovává země, která toto ve 21. století obnovuje?

Citovat Solženicyna je samozřejmě delikátní. Idealizuje minulost a v jistém smyslu odmítá celé 20. století. Představuje velkoruský ideál a obchází mnohé národní otázky vyostřené sovětskou zkušeností. Tvrdí, že Ukrajina a Rusko spolu koexistovaly a měly by se o to snažit i nadále. Jako každý velký autor je však i velkým psychologem: je tedy komplexní a zápasí se svým vlastním nitrem. Jasně vyjadřuje, co by si přál. Zároveň však ukazuje, co pokládá za správné, i když by si přál opak. „Musíme dokázat, že jsme velký národ nikoli svou rozlehlostí […], ale velikostí svých činů. S Ukrajinou to dopadne nesmírně bolestně. Musíme však pochopit míru napětí, které cítí. Jestliže po staletí nebylo možné tento problém vyřešit, je nyní na nás projevit zdravý rozum. Musíme jim ponechat odpovědnost za rozhodnutí“ (Souostroví Gulag, část 5, kapitola 2). O možnosti rusko-ukrajinské války je ještě explicitnější: „Odmítl bych bojovat a odmítl bych dovolit, aby odvedli mé syny“ (Ugodilo sernyško promeš dwuch šernowow. Očerki izganija I, kapitola 3, 2004). Prezident Putin Solženicyna poctil, protože představuje velikost ruské literatury. Ale kromě veřejné chvály před novináři – jsme si jisti, že jej skutečně četl?

I od ruských přátel osobně postižených se dozvídáme, že Kreml zveřejňuje jména těch, které označuje za „zahraniční agenty“. Jak může někdo z naší profese přijmout tuto antipsychologickou segregaci? Jde o vnější nálepku vnucenou autoritou. Na rozdíl od nespravedlivého rozsudku jsou dotčení vyloučeni dokonce i z procesu, který k této definici vede: podobně jako ve fašistických režimech při označení za „nepříslušníka árijské rasy“. Definuje to apriorní stav, který člověk nemůže ovlivnit.

Od ruských kolegů, kterých si vážím, jsem slyšel: „Současná válka by se neměla odehrávat. Ale když už probíhá a naši lidé umírají na frontě, musíme s nimi projevit solidaritu. Možná jim poskytneme oblečení místo zbraní: v každém případě solidaritu.“ Před rokem 1945 odpůrci fašismu a nacismu tvrdili, že invaze do Sovětského svazu je zločinem nejen proti Rusům – kteří Německu ani Itálii nic neudělali –, ale také proti italským a německým vojákům, posílaným na smrt pouze kvůli ješitnosti svých vůdců. V Itálii statisíce vojáků odhodily uniformy a vrátily se domů nebo se přidaly k partyzánům bojujícím proti oběma diktaturám. Konečné vítězství roku 1945 nebylo způsobeno jen masami tanků, ale také těmito individuálními akty odporu.

Války jsou formálně reakcí na nějakou nespravedlnost. Samy však vytvářejí nespravedlnosti nové. Žádný psychologický rys, natož nenávist, nevzniká ve vzduchoprázdnu. Mezi národy spojenými geografií vždy existuje precedent před precedentem. Dokonce i Hitler při rozpoutání druhé světové války tvrdil, že byl napaden Polskem. Přivezl pět mrtvol převlečených za polské vojáky k německé rozhlasové stanici a tvrdil, že překročili hranici. K pochopení však stačil zdravý rozum. Hitler nebyl důvěryhodný, protože bylo nemyslitelné, že by Polsko chtělo pohltit celé Německo; opačná možnost však myslitelná byla. V únoru 2022 jsme si všichni mysleli, že se děje něco strašného. Ale kdo si myslel, že Ukrajina je „nacistické“ impérium usilující pohltit slabší Rusko?

Psychoanalýza považuje mýty a pohádky za paradigmatické vzorce lidského chování. Bajka o vlku a jehněti pochází ze Středomoří; možná je ve východní Evropě málo známá. Obě zvířata se přou o vodu k pití. Na konci sporu vlk jehně sežere. Kdo měl pravdu? Nemá smysl hledat odpověď. Byl to vlk, kdo měl na hádce největší zájem. Opačná představa – že by jehně plánovalo sežrat vlka – není ani myslitelná.

Luigi Zoja
bývalý prezident Mezinárodní asociace analytické psychologie
Milán, květen 2026

Luigi Zoja, přední italský psychoanalytik, bývalý prezident Mezinárodní asociace analytické psychologie, zveřejňuje u příležitosti 9. května otevřený dopis adresovaný ruským kolegům, psychoanalytikům. Text vychází v několika evropských jazycích včetně angličtiny, italštiny, ruštiny, ukrajinštiny či němčiny. Přinášíme jeho český překlad.