Pravda mě nezajímá. Britský hudebník Baxter Dury o politice, upřímnosti a toxické maskulinitě

„Legenda, loser, Londýňan.“ Těmito slovy popisuje sám sebe Baxter Dury. Syn punkové ikony Iana Duryho, britský muzikant a antihrdina vlastních příběhů, si nikdy nehrál na spasitele ani morální policii. V rozhovoru pro Echo mluví třeba o tom, proč se odmítá stavět do role politického komentátora, proč nevěří na upřímnost, ale i o třídních rozdílech, toxické maskulinitě, Instagramu či o tom, co s námi dělá svět, kde každý může zobchodovat své trauma. S Baxterem jsme spolu nemluvili poprvé, proto si tykáme.

Tvrdíš, že chystaná deska Allbarone, kterou už představuješ na koncertech, patří k tomu nejlepšímu, co jsi kdy udělal. Jeden můj známý viděl letos tvůj koncert v Manchesteru a napsal mi, že je vlastně docela vtipné, jak dneska přichází zajímavá hudba hlavně od padesátníků. Vidíš to stejně? Přichází dnes z Británie ta nejradikálnější hudba právě od stárnoucích pánů, jako jsi ty nebo třeba Sleaford Mods?

​Nad tím moc nepřemýšlím – nebo aspoň doufám. A vlastně si ani nemyslím, že je to pravda. Mám pocit, že mladí lidi jsou pořád ti, kdo přicházejí s něčím novým. Když jsi starší a pořád dokola děláš to samé, začne to být únavné a hrozně nudné. Ani by mě to nebavilo a už by to nefungovalo. Takže jsem spíš hledal cestu, jak s tím trochu zatřást. Vůbec mi nevadilo nechat minulost za sebou. Důležitější pro mě bylo udělat něco, co se nebude pořád jen opakovat. Protože když je ti přes padesát a držíš se svých starých, vyčpělých schémat, je to spíš smutné.

Novou desku jsem už slyšel a je skvělá. Mnohem temnější, nepředvídatelnější, s asi nejhutnějším a nejagresivnějším zvukem, jaký jsi kdy měl. Dost fanoušků tím asi překvapíš. Ze skladby Hapsburg je cítit šílenství, nebezpečí, iracionalita. Na druhou stranu – kromě eponymního singlu na ní posluchač moc hitů nenajde. Kdo čeká další Miami nebo Palm Trees, asi bude zklamaný.

Abych mohl zkusit něco nového, byl jsem ochoten obětovat i věci, na kterých jsem předtím dlouho pracoval. V jednu chvíli jsem prostě dosáhl mistrovství v žánru „břitký britský seladon s obřím orchestrem v zádech a ženskými backvokály“ – a nemělo smysl v tom pokračovat. Když jsem v něčem až moc dobrý, nemá cenu to dělat. Je to pak až moc snadné. Vím, že svět si možná ani nevšiml, že jsem v něčem dosáhl vrcholu. Ale já to vím. A to stačí. Takže jsem to musel trochu překopat – proto na nové desce zním jinak.

Tvůj otec Ian Dury byl osobnost, jaká se jen tak nevidí. Tvoje dětství ale bylo dost divoké. Pít a brát drogy jsi začal už ve čtrnácti, často jsi trávil víc času na turné s otcem než ve škole. Dneska by asi leckdo řekl, že jsi vyrůstal v domácnosti ovládané takzvanou toxickou maskulinitou. Máš ten pocit taky? Nebo je to spíš pojem, který se nadužívá?

Nevím, jestli se nadužívá, ale určitě má něco do sebe. Jo, možná to tak bylo. Ale zároveň se nemůžeš snažit přesně opakovat, co se tehdy dělo – je to prostě generační záležitost. A taky by ses neměl k minulosti pořád vracet jen proto, aby sis stěžoval. Spíš ji přijmout jako něco, co k té době patřilo. A je to v pořádku. Já z toho nakonec vyšel celkem dobře. Jsem možná trochu nervózní typ, ale to je všechno. Nepsal jsem svou knihu Chaise Longue (2021) proto, abych to kritizoval. Ale taky nikomu neradím, aby si to zkusil zopakovat. Toxická maskulinita skutečně existuje. Ale jestli se dá zpětně takhle jednoduše aplikovat na minulost, tím si jist nejsem. Každý přece žije v jiné době a přemýšlí jinak. Myslím, že se vyvíjíme, modernizujeme a podle toho si nastavujeme, jak chceme svět vnímat dnes. Ale to neplatí automaticky i pro minulost. Navíc jsem vlastně rád, že jsem tím vším prošel.

Asi zrovna netrpíš nostalgií po britských osmdesátkách, i když jsi v nich vyrůstal.

Ne. Možná je to tím, že mně tehdy bylo čtrnáct, nebo kolik, byl jsem prostě ztracený kluk. Myslím, že jsme na tom dnes vlastně líp. Některé věci byly fajn, ale osmdesátky mi přijdou spíš jako dost ponurá doba. Nevím, jestli to tehdy bylo tak skvělé. Všechno vypadá líp, když se na to díváš s odstupem. Možná byl tehdy život jednodušší. Ale abych pravdu řekl, já na tyhle věci vlastně nijak zvlášť nemyslím. Necítím nostalgii po minulosti. Spíš mám rád budoucnost.

Právě jste dočetli ukázku rozhovoru, jehož plnou verzi najdete ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten si můžete objednat ZDE. Najdete v něm mimo jiné rozhovory s americkým profesorem Jonathanem Turleym, spisovatelem Chrisem De Stoopem, filozofem Konradem Liessmannem nebo vědcem Ondřejem Bajgarem.