Zítra vstoupí mezi stoleté Ludvík Vaculík. Z tohoto světa odešel před jedenácti lety. Zdání, že se postupně (a dost rychle) vytrácejí originální a zajímaví lidé, by Vaculíkova absence potvrdila dokonale. V české společnosti s ním nikdo jen trochu srovnatelný není. Vaculík byl zcela jedinečný úkaz, naprosto původní a samorostlý, až na výjimky (napadá mě jen Jirous) bez konkurence a nápodoby. Kdo se ocitl v jeho blízkosti, hned viděl a cítil, že mu nemůže konkurovat, že on si určuje pravidla, on vede řeč a téma, ale to ne nějakým nátlakem, ne nějakou výstředností či arogancí, ale prostě tím, jak je výš a jinde než ostatní. Názory a postoje si vždycky vytvářel sám ze svého pohledu a postoje. Byl tvrdý, neoblomný, někdy nespravedlivý, ale naprosto přímý, jasný, pronikavý. Přitom také citlivý a něžný. A jedinečně vtipný. Humor byl snad v každé jeho větě; ať řekl nebo napsal cokoli, byl tam. Jen ho tam musel člověk slyšet.
Ludvík Vaculík byl především spisovatel, umělec jazyka a básník moravské češtiny. Nebyl to vypravěč příběhů a konstruktér fabulí, a přesto psal tak, že mu vše ožívalo pod rukama. Nebyl to autor intelektuální či elitní literatury, ale tam, kde jiní horko těžko dají dohromady myšlenku, jeho texty žily bohatstvím významů a přesností vyjádření. Čtenář s nimi vstupoval do originálního světa, který byl plný rozporů a protikladů, a přitom byl vždy jaksi „vaculíkovsky“ jednotný. Lze se obávat, že takových čtenářů ubylo a bude dál ubývat, ale není to vina Vaculíka ani jeho díla. To je napsané, hotové a celistvé. Je k dispozici pro ty, kteří do něj už nahlédli a poznali, jaký může mít i pro ně význam, i pro ty, kteří ho s údivem začnou poznávat. Čtěte Vaculíka, dovíte se mnoho i o sobě!
Trochu jiné je to s jeho hlasem takzvaně veřejným. Lze totiž říct, že jeho názorové postoje, zkušenosti a víra v jakýsi řád a hodnotovou hierarchii by ho při komentování dnešního světa přiváděly do permanentního konfliktu a nejspíš by mu přinášely cejch zpátečníka, reakcionáře, ne-li něčeho horšího. Z toho by si naoko asi nic nedělal, ale ve skutečnosti by se tím trápil a jistě by se ho to dotýkalo. Vaculík byl člověk, který se nikdy nebál jít proti proudu. Psal proti spoustě věcí: nesnášel mobily, televizi, tetování, vadil mu úpadek zdvořilosti, ceremoniality, zpěvnosti a mravů, dotkl se žen, že nenosí sukně, a homosexuálů, že chtějí víc, než mohou mít, nesnášel reklamu a nepochybně by ostře narazil u pokrokové inteligence se svou představou, že národy se mají snažit zlepšovat poměry tam, kde jsou a kde je jejich tradiční místo, a nevydávat se je zhoršovat tam, kde ještě jakžtakž ujdou. Vaculík zemřel právě v okamžiku, kdy mohutná vlna masové migrace nabírala na síle, takže lze říci, že v tomto mu byla smrt milostivá.
Vaculík ale nebyl v pravém slova smyslu konzervativec. Konzervativismus se spojuje s přijetím jisté loajality k poměrům, se smířením, že věci jsou správné, když je chce a přijímá většina lidí. Tohle mu bylo vždy spíš lhostejné. Vaculíkovo „staromilství“ bylo naopak v něčem revoluční a progresivní – a antidemokratické. Bylo to jeho soukromé zbojnictví a vzpoura paličáka proti poměrům, spíš antimodernistický nonkonformismus, vycházející z přesvědčení nebo představy – často ale evidentní –, že nové často ničí staré hodnoty, které je nutno nekonformně a provokativně hájit, třeba i za cenu, že budu „mezi svými“ nepochopen, ba považován za směšného. Byť byl autorem dvou z nejdůležitějších demokratických textů v české historii (projev na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 a manifest Dva tisíce slov v roce následujícím), demokratem ve smyslu „lidovlády“ či „vlády většiny“ Vaculík určitě nebyl. Své výhrady k principu všeobecného rovného spravování věcí veřejných vyjádřil mnohokrát. Třeba v roce 1988 (v samizdatu) takto: „... já se zabývám dávnou úvahou, že lidé si nejsou rovni, nemají stejná práva a že Evropa by si to měla přiznat a vyvodit z toho důsledek. Evropský duch slábne vinou takzvaně normálních a průměrných, jakých je většina.“
S tímto nesentimentálním pohledem na „lid“ souvisel jeho vztah ke komunistickému režimu, který v mládí chvíli podporoval, i když po svém. Vaculík opakoval, že komunismus nebylo nějaké nezaviněné dopuštění z cizí vůle, nýbrž že vlastně většině vyhovoval; když se pak poměry pokazily natolik, že se režimu nedařilo dávat to, na co od něho byla většina zvyklá, zhroutil se. Lidé jej však mohli povalit dřív, kdyby chtěli. A oni moc nechtěli. Něco takového měl Vaculík nejspíš v úmyslu říct milionu nových demokratů v listopadu 1989 na Letenské pláni, ale protože to organizátoři nejspíš tušili, nepustili ho k mikrofonu.
Když před jedenácti lety v domě v Dobřichovicích umřel, byla sobota, právě začínala letní vedra. Ten dům se zahradou patří do vaculíkovského světa, stejně jako rodiště v Brumově, kde byl pohřben na hřbitově, který je, jak napsal, „velice pohodlný, třebaže neveliký“. Nebo jako činžák ve Veletržní ulici v Praze-Holešovicích, kde většinu života prožil se svými syny a svou jedinečnou ženou Marií a odkud vycházel na své pochůzky, z nichž se někdy vracel, někdy se z nich vrátit na několik let zapomněl. A do toho světa patří i cesta, kterou podnikl před šedesáti lety, v srpnu 1966, kdy se se svým přítelem, koňařem Josefem Zemanem, a několika chlapci a děvčaty vydal na voze taženém koni ze středních Čech na Praděd. Popis této pozoruhodné cesty obsahuje Vaculíkova možná nejméně doceněná kniha Cesta na Praděd, kterou osobně považuju za jeden z nejkrásnějších cestopisů české literatury. Dopisoval ho až v devadesátých letech, kdy už byl Josef Zeman po smrti. Vaculík se ho zeptá, co Bůh? Josef mu odpovídá: „Bůh působí na zemi. Tady už nemá co. To je zemská pověra, že život je po smrti, je na zemi. Země je ráj.“
Co na to dneska Vaculík?
00:07
