Europoslanec Staněk: Patrioti se nerozpadají. A ETS 2? Evropa jde jako slepý kůň

Europoslanec Antonín Staněk v rozhovoru pro Echo24 ostře kritizuje systém emisních povolenek ETS 2, Green Deal i současné směřování Evropské unie, které podle něj podléhá ideologii na úkor zdravého rozumu a evropské konkurenceschopnosti. Mluví také o budoucnosti frakce Patriotů po volební porážce Viktora Orbána, o svém rozchodu s hnutím Přísaha Roberta Šlachty či o tom, proč dnes úzce spolupracuje s Motoristy sobě. V rozhovoru se dotýká i otázky sankcí vůči Rusku, energetické závislosti Evropy nebo sporů kolem ministra kultury Oty Klempíře.

Europoslanci podpořili na dubnovém plenárním zasedání několik opatření ke zmírnění dopadů nových emisních povolenek ETS 2 na domácnosti, zejména možnost delšího cenového stropu či doporučení k dočasnému vyjmutí rezidenčních budov. Samotný systém emisních povolenek pro dopravu a vytápění ale zůstává zachován. Jak vnímáte dění vy?

Česká republika pod vedením vlády premiéra Andreje Babiše má k emisním povolenkám ETS 2 velmi negativní postoj a usiluje o jejich zrušení, výraznou revizi, případně odložení. Nejinak je tomu u Patriotů, kteří na tento problém nahlížejí podobně. Takže Patrioti tedy na dubnovém zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku podpořili v hlasování daný dokument o úpravě.

Podpořili to všichni čeští europoslanci.

Přesně tak, podpořili to všichni čeští europoslanci. Myslím, že jsme tím vyslali signál, že když jde o klíčové věci pro Českou republiku, dokážou čeští europoslanci držet při sobě. Na druhou stranu to byl za mě trochu krvavý kompromis, protože pravdou je, že paní poslankyni Danuši Nerudové (STAN) se podařilo to, co prezentuje jako obrovský úspěch, dostat pouze do nezávazné části dokumentu. Evropská komise se tím tedy nemusí řídit a bude otázka, jak se k tomu nakonec postaví.

Z mého pohledu šlo tedy do značné míry o PR paní Nerudové. My jsme se nakonec rozhodli hlasovat pro hlavně proto, že návrh na vyjmutí rezidenčních budov z ETS 2 představuje alespoň malý krok ke změkčení celého systému. Celkově ale trváme na tom, že ETS 2 by měla být zrušena a měli bychom od povolenek odstoupit. Za mě se z malé věci udělala velká PR show. Jestli to bude mít skutečně efekt, o kterém se mluví, se teprve ukáže. Já se obávám, že nikoli. Už ve formulacích bylo vidět, že jsou velmi vyvážené. Tolikrát, kolikrát ustoupila frakce Zelení/Evropská svobodná aliance, evropští socialisté a Renew ve prospěch paní Nerudové, musela zase ona ustoupit jim jinde.

Co si slibujete od pozice Evropské rady v současném trialogu s Parlamentem? Může být revize zásadnější? Paní Nerudová často říkala, že teď je na tahu česká vláda a premiér Babiš, který to musí dojednat. Zároveň kritizovala jeho postoj jako nerealistický, protože většina států EU podle ní stále jasně podporuje dekarbonizaci.

Obávám se, že je to od paní poslankyně Nerudové trochu obezlička. Hází to na Radu, protože to, co dojednala, je pouze v doporučeních. A když říká, že to musí dojednat pan premiér, problém je v tom, že on se nemá úplně čeho chytit. Evropská komise může říci: ano, je to doporučení, ale není za ním dostatečně silná shoda.

Druhá věc je, že podle mě není ideální spojovat to s válkou v Íránu, Hormuzským průlivem a podobně. Dekarbonizace, diverzifikace zdrojů a Green Deal jsou vlajkovou lodí socialistů, zelených a Renew. Ti odmítají jakýkoli ústupek. Do jisté míry drží v šachu i předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou. Kdyby ji nepodporovali, tak šéfka Komise padne. Proto to vnímám spíše jako politický záměr než jako racionální ekonomické uvažování.

Premiér to nebude mít jednoduché, nicméně uvidíme, jak se k tomu postaví ostatní země. Některé státy už začínají na problém nahlížet realističtěji. Vidí, že snižování konkurenceschopnosti Evropy je způsobeno neuváženým a příliš rychlým procesem. Dekarbonizaci realizovat můžeme, ale musíme to dělat s rozumem a postupně.

Co se konkurenceschopnosti týče, vidíte světlo na konci tunelu? Přestává být Evropská unie v některých otázkách tak ideologická?

Doufám, že nakonec zvítězí zdravý selský rozum a racionální uvažování nad ideologickou politikou. Podle mého názoru je to pro EU jediná šance. Pokud Unie půjde dál ideologickou cestou, kde se bude kácet les bez ohledu na ztráty jen proto, aby se dosáhlo předem daného cíle, může to být pro její budoucí soudržnost velmi problematické. Ukazuje se ale, že i v největší frakci, tedy v evropských lidovcích (EPP), se v klíčových otázkách objevují racionálně uvažující poslanci.

Stačí se podívat na jednotlivé členské státy. Německo dnes třeba přiznává, že odchod od jádra byla chyba. Postupně se ukazuje, že diverzifikace je nesmírně důležitá. Nelze ale jít ode zdi ke zdi, tedy nejdřív být závislí na jednom dodavateli a pak se stát závislými na jiném. Když se podíváme na Evropu, ať už jde o zemědělství, automotive nebo další odvětví, stává se nebezpečně závislou na okolních státech. A to je pro Evropu velmi rizikové.

Podobně se dá mluvit třeba o odstupování od uhlí, když ho pak dovážíme z Austrálie. Ta nelogičnost je zjevná.

Ano. Dovolil bych si to přirovnat k době před rokem 1989. Měli jsme skvělé vědce a odborníky, ale aby jejich články a myšlenky mohly vyjít, museli na začátku napsat, jak jsou významné v souvislosti se sjezdem komunistické strany a jejími závěry. Dnes mi připadá, že se podobně neslyší racionální pohled. Končíme s těžbou uhlí, máme problém s novým zaměstnáváním bývalých horníků a stáváme se energeticky závislými.

Přitom jsme v minulosti měli diverzifikované zdroje: tepelné a jaderné elektrárny včetně alternativních zdrojů, tedy sluneční, vodní a větrnou energii. A najednou se stáváme závislými. Někde je chyba. A ta chyba je v tom, že ideologie vítězí nad zdravým rozumem. Ukazuje se, jak je Evropa silně navázaná na zdroje energií, ať už jde o zemní plyn, zkapalněný plyn nebo ropu. Často je dovážíme ze zemí, které nemusejí být stabilní. To v konečném důsledku vážně ohrožuje naši ekonomiku.

Myslím, že celá filozofie ETS 1, ETS 2 a Green Dealu vznikala v době, kdy byl svět úplně jiný. Od té doby se vztahy ve světě i pozice velmocí zásadně proměnily. Evropa na to ale neumí reagovat a jde dál jedním směrem jako slepý kůň. Výrazné omezování a zásahy do energetické soběstačnosti a bezpečnosti jsou nebezpečné. Všechno nám to zdražuje. Zdražuje to běžný život obyčejných lidí i průmyslovou výrobu. Stáváme se nekonkurenceschopnými.

Nejlépe je to vidět na automobilovém průmyslu. Česká republika v něm byla velmi silná. Dnes musíme bojovat o to, aby vůbec přežila Škodovka. A nejde jen o ni. Zachraňujeme obrovské množství subdodavatelů, kteří jsou na ni napojeni. To jsou stovky a stovky pracovních míst.

Slepě si říci, že všechno uděláme zelené, že budeme mít zelenou ocel, zelený hliník a všechno ostatní zelené, není řešení. Peníze na to nejsou. Do toho financujeme další věci a Evropská unie se nehorázně zadlužuje. Ptám se: jak tohle může fungovat? Východisko je návrat ke zdravému rozumu.

V Česku je teď tématem také možné odebírání surovin z Ruska. Je obnovení ekonomických vztahů s Ruskem podle vás varianta?

Řeknu to na příkladu naší zahraniční cesty do Kyrgyzstánu, kde jsem byl v delegaci Evropského parlamentu. Vedli jsme tam debatu s místními politiky o tom, jak jsou propojeni s ruskou ropou. Řekli nám: nabídněte nám něco lepšího a my se jí klidně vzdáme. A to je i odpověď na vaši otázku. My jsme pod tlakem války na Ukrajině začali ideologicky zpřetrhávat vztahy s Ruskem. Ropa z Ruska pro nás přitom byla velmi důležitá. Dnes se bijeme v prsa, že už ruskou ropu nedovážíme.

Což může být pokrytecké…

Přesně tak, ropa nemá barvu. Je to podobné, jako když vám někdo řekne, že vám bude dodávat zelenou energii. Kde máte jistotu, že ji opravdu máte? Často jde jen o deklaratorní výzvy, které ale mají fatální dopad na českou i evropskou ekonomiku. V obchodu musí být racionalita. Obecně jsem skeptický ke všem sankcím. Když se na to člověk podívá selským rozumem, musí si spočítat, že sankce se nakonec nejvíc dotýkají obyčejných lidí. Rozhodně nezasáhnou horních deset milionů nebo nějakou smetánku.

Každý takový krok by měl být uvážlivý. Rozumím tomu, že Evropská unie jde cestou jednotného postupu a snaží se, aby všechny státy držely basu. Viděli jsme ale, že Maďarsko se v určité fázi postavilo proti a Unie si ho dokázala srovnat. Nebudu teď komentovat, zda šlo o záměrné zasahování do voleb. Důvodů je tam samozřejmě víc. Podobné tlaky dnes vidíme na Slovensku. Ty země se ale chovají racionálně podle toho, co potřebují pro své občany.

Maďarský expremiér Viktor Orbán prohrál parlamentní volby a skončil v čele země. Jak velké oslabení to bylo do budoucna pro Patrioty?

Pro maďarské politiky kolem Viktora Orbána to určitě bylo velké zklamání. Ale řekněme si otevřeně, Viktor Orbán stál v čele Maďarska 16 let. To je poměrně dlouhá doba. Nemyslím si, že se do výsledku promítla jen jeho konzervativní politika vůči Evropské unii. Bylo tam víc domácích problémů.

Co se týče Patriotů, samozřejmě cítíme, že naši maďarští kolegové jsou z toho špatní. Rozhodně to ale neznamená, že by se Patrioti měli rozkládat. Ztrácí se přímá vazba na Evropskou radu, kde Viktor Orbán mohl jako premiér vyjadřovat pevné postoje Maďarska. Otázkou je, co můžeme čekat od nového premiéra.

Ten může mít v některých oblastech, třeba v migraci nebo u ETS, velmi podobné názory.

Přesně tak. Myslím, že to už naznačil některými svými postoji vůči Ukrajině. I on své postoje vyvažuje a nejsou úplně takové, jak by si představovali někteří ultraliberální politici, kteří v něm viděli osobnost své strany politické scény. Důležitější je nicméně sledovat, jak se Patriotům postupně daří prolamovat onen sanitární kordon, který kolem nich vznikl. V klíčových otázkách se ukazuje, že s námi ostatní frakce začínají jednat.

Například mnohem častěji se v důležitých otázkách ukazuje, že když jsou ostatní frakce ochotné reflektovat některé rozumné návrhy Patriotů, je možné hledat společnou finální pozici. Již během vyjednávání se totiž daří postupně prosazovat části našich priorit a debata se díky tomu posouvá konstruktivnějším směrem. To jen potvrzuje, že pozice Patriotů má v evropské debatě své místo. Nejsme proti Evropě. Jsme pro racionální Evropu postavenou na suverénních státech, které si budou samy rozhodovat o věcech, které jim patří. To, co předaly Evropě, ať řeší Evropa. Teď uvidíme, jak to bude pokračovat dál. Koncem roku se budou přepočítávat počty europoslanců v jednotlivých frakcích, protože uplynou dva a půl roku, tedy polovina mandátu. Ukáže se, jaká je reálná síla frakcí.

Patrioti jsou podle mě vnitřně jednotní. Nevidím tendenci, že by se měli rozpadat nebo že by od nich někdo odcházel. Možná silnější pozici převezme francouzská delegace, která má před prezidentskými volbami. Může jít o určité střídání lídrovství, které dříve drželi Maďaři.

Chtěl jsem se zeptat na vaši situaci se senátorem Robertem Šlachtou, šéfem hnutí Přísaha, za které jste se do Evropského parlamentu dostal, byť Přísaha tehdy šla v koalici s Motoristy sobě a vy jste se stal náhradníkem po Filipu Turkovi, nynějším českém poslanci, který byl právě za druhé uskupení. Kandidoval jste v minulosti za Přísahu i v senátních volbách v Olomouckém kraji. Pak ale došlo k rozchodu mezi Petrem Macinkou a Robertem Šlachtou a následně i ke konfliktu mezi vámi a panem Šlachtou. Můžete vysvětlit, co se stalo? A cítíte se v Evropském parlamentu nyní spíše jako zástupce Motoristů?

Je potřeba se na ten příběh podívat racionálně, bez emocí a osobních urážek. Vstoupil jsem do Přísahy, protože jsem ji vnímal jako stranu, která má tah v otázce boje proti korupci a také snahu dělat domácí politiku srozumitelněji a lépe. Přísaha se ve volbách v roce 2021 nedostala do Poslanecké sněmovny těsně, takže navazovala na poměrně dobrý volební výsledek. Když se pak v roce 2024 připravovaly volby do Evropského parlamentu, považoval jsem spojení Přísahy a Motoristů za velmi dobrý tah ze strany pana Šlachty a pana Macinky. Přísaha měla strukturu a organizace ve všech krajích. Motoristé přišli s modernějším pohledem, prací se sociálními sítěmi a podobně. Pan Šlachta tvrdí, že Filipa Turka přivedl on. On však nakonec kandidoval za Motoristy. To je potřeba si uvědomit na začátku celého příběhu.

To spojenectví jsem považoval za skvělé, protože mělo synergický efekt. Tady se možná s panem Šlachtou neshodneme, ale jsem přesvědčený, že klíčovou roli sehrál Filip Turek, sociální sítě a všechno, co se kolem něj nabalilo. Přísaha a Motoristé podepsali memorandum. To mělo pět klíčových bodů: nechceme euro, nechceme zrušení veta, nechceme Green Deal, nechceme migraci a chceme suverenitu České republiky. Na tom byla postavena kampaň, která byla vedena promyšleně. Byli tam dva lídři: Nikola Bartůšek za Přísahu a Filip Turek za Motoristy. Byl tam předseda Přísahy Robert Šlachta a předseda Motoristů Petr Macinka. Tito čtyři lidé kampaň táhli a výsledek byl velmi dobrý.

Následně pravděpodobně došlo k nějakým rozporům. Nevím přesně jakým, znám je jen zprostředkovaně od pana Šlachty, který nám líčil, co všechno Motoristé udělali špatně. Následně se ale ukázalo, že cesta Přísahy jako samostatného politického subjektu nemá šanci. Krajské volby to potvrdily. Od té doby i v Přísaze dlouhodobě zněla myšlenka: pojďme hledat koaličního partnera. Bohužel se nepodařilo navázat na úspěšnou evropskou kampaň a Přísaha šla sama.

Filip Turek ve sněmovních volbách uspěl a dostal se do českého parlamentu. O mé osobě se začaly šířit názory, že nahradím Turka, že půjdu reprezentovat Motoristy. Začalo si to žít vlastním životem. Realita byla taková, že po příchodu do Evropského parlamentu jsem převzal agendu Filipa Turka, která vycházela z volebního programu a memoranda naší koalice a k tomu jsem navíc vyvíjel vlastní aktivitu, aby se mi podařilo získat alespoň 1 výbor, který je odpovídající mému odbornému zaměření. Chtěl jsem se jako řádný člen dostat zejména do výboru pro kulturu. Už během kampaně jsem říkal, že mě zajímá vzdělávání, kultura, mládež a sport.

Po Turkovi vám zůstal výbor pro životní prostředí, proto jsem se také ptal na ty emisní povolenky.

Ano, vybojoval jsem si CULT a zůstalo mi ENVI, protože mi byl výbor obsahově bližší než výbor pro energetiku, evropský kosmický výzkum, volný trh a podobně. Zlom nastal ve chvíli, kdy byla Nikola Bartůšek vyloučena z Patriotů. Nebudu komentovat proč a jak, to je otázka na ni. My jsme byli na plénu Patriotů seznámeni s důvodem: ztráta důvěry. Tečka. Byla vyloučena.

A nastala komplikovaná situace: dva členové Přísahy, jeden mimo frakci, druhý v Patriotech. Patrioti tedy logicky položili otázku: jaká je moje pozice? Nikola začala hledat nové ukotvení, což je logické. Když jste nezařazený europoslanec, velmi obtížně hledáte prostor pro reálné prosazování svých priorit. Nemáte téměř k ničemu přístup. Začala tedy hledat místo v jiné frakci. Patrioti to samozřejmě vnímali a ptali se mě, jestli chci zůstat u nich, nebo půjdu s paní Bartůšek.

Aby členové jedné politické strany byli v různých, a navíc protichůdných frakcích, to se jim nelíbilo. Přemýšlel jsem o tom a jako rozumnou cestu jsem zvolil pozastavení členství v Přísaze. Tím jsem mohl říci: ano, pozastavil jsem členství v Přísaze, ale chci zůstat v Patriotech. Mrzí mě, že to bylo na domácí scéně interpretováno jinak, ale s tím nic nenadělám. Respektuji jiný názor. Pro mě to znamená, že jsem nyní bez politické příslušnosti, jsem členem Patriotů a u Patriotů chci zůstat. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Komunikujete v současnosti s nějakou českou stranou o tom, že byste se mohl stát jejím členem?

V rámci Patriotů samozřejmě fungujeme také jako česká národní delegace, jejíž součástí je kromě mě i hnutí ANO. Zároveň je ale přirozené udržovat úzkou komunikaci také s Motoristy, protože právě přes jejich resortní vazby existuje řada tematických průniků – v ENVI například na ministra životního prostředí pana Červeného, v oblasti kultury na ministra kultury pana Klempíře, stejně jako v tématech zdraví, sportu, mládeže či zahraniční politiky.

Pro mě je důležité znát jak postoje české vlády, které přicházejí prostřednictvím premiéra a ANO, tak i názory strany, za kterou jsem kandidoval a se kterou jsme vytvářeli program, kvůli němuž nám lidé dali svůj hlas. Nevolili jen Staňka, možná z velké části volili Filipa Turka, ale volili i program. V současnosti tedy mám tyto dva komunikační kanály, abych měl dostatek informací. Jak to dopadne, zatím nemohu předjímat.

Jako bývalý sociální demokrat byste mohl mít blíž k hnutí ANO, které převzalo část levicových voličů. Motoristé se tváří spíše jako pravicový subjekt.

Příliš bych do toho nezabředával. Jeden politik kdysi řekl, že mladý člověk je levicový revolucionář a s věkem se z něj stává pragmatičtější konzervativec. Já jsem i v sociální demokracii vždy tíhl spíše k tradiční konzervativně-sociální politice. Myslím, že Motoristé dnes přes všechny excesy, které se kolem nich objevují, mají racionální a pragmatický pohled. Sociální linka tam určitě je, byť ji nelze přetahovat. Nejsem v zásadním rozporu ani s ANO, ani s Motoristy, ani s Přísahou. Všechny tyto strany dnes do jisté míry dělají catch-all politiku, tedy snaží se oslovit co nejvíc voličů. Rozdíl je v tom, co která strana akcentuje.

Zmínil jste ministra kultury Otu Klempíře, vy jste někdejším ministrem kultury. Kdybyste mu měl předat nějakou zkušenost, co byste mu řekl? V debatě se objevuje jako jeden z ministrů, o nichž se mluví v souvislosti s případnou rekonstrukcí vlády.

Zkušenost se asi předat nedá, ale řeknu dvě věci. Situaci pana Klempíře poměrně rozumím, protože jsem byl v podobné. Ve chvíli, kdy se postavíte proti obrovské síle lidí napojených na veřejné peníze a penězovody, jimiž k nim prostředky proudí, všichni, kdo jsou na ně napojeni, se postaví proti vám. V takové chvíli je strašně důležité, aby za panem Klempířem stála jeho politická strana. Zatím vnímám, že tomu tak je.

Důležité také je, aby za ním stál premiér. Chápu ale, že tam bude stát tak dlouho, dokud to pro něj a pro vládu jako celek nebude nebezpečné. Pan Klempíř podle mě čelí velkému problému. Je to boj s těmi, kteří jsou přisáti na státní rozpočet, čerpají z něj prostředky a teď by o ně mohli přijít. Myslím, že pokud se panu Klempířovi podaří situaci ustát s pomocí jeho strany a premiéra, má šanci uspět. A že je dnes označován za neviditelného? Ministerstvo kultury nikdy nepatřilo k resortům, které by většinu veřejnosti zásadně zajímaly.