Ještě ani neopadla euforie z hokejového zlata a byl zahájen diskurz. K čemu je vítězství na hokejovém šampionátu vlastně dobré? Vytěží vláda něco z dobré nálady? Jak velká byla uhlíková stopa celé akce? A není projevovaná národní hrdost vlastně zpátečnická až nebezpečná?
Dělat si legraci z levice je občas těžké. Člověk se pokusí o satiru, jen aby záhy její reálné kroky tyto vtípky překonaly. Stává se to americkému satirickému webu Babylon Bee a nyní se to stalo videohernímu vývojáři Danielu Vávrovi. „Přátelé, to je moc hezký, že jsme vyhráli, ale každý správný progresivec a ekolog se musí ptát,“ napsal ironicky na svůj Facebook a pokračuje otázkami jako „Jaký má význam radovat se, že vyhráli Češi, když národ je jen sociální konstrukt? Však jsme Evropané!“ nebo „Víte, kolik energie je potřeba a kolik CO2 se uvolní při mražení ledové plochy teď na jaře, kdy jsou kvůli globální změně spalující vedra jako na Sahaře?“...
Den poté ale na Seznam Zprávách vyšel komentář s titulkem: Přepišme Palackého. Byli jsme před hokejem, budeme i po něm! V něm si redaktor Michal Komárek vážně pokládá v podstatě stejné otázky, ze kterých si Vávra utahoval. „Aréna, náměstí, fanzóna. Kdo neskáče, není Čech. A tak tam vedle sebe skáčou voliči Rajchla, Okamury, Pirátů, ODS… Násilníci, podvodníci… a samozřejmě většina slušných milujících normálních lidí. Chtějí spolu skákat? Dává to nějaký smysl? Samozřejmě že nikoli. Je to jednoduchá davová psychóza, která nemá s národem nebo hodnotami nic společného,“ píše Komárek. „Komentátoři jsou u vytržení. Mluví o tmelu národa, usmíření rozhádané společnosti. A mimo jiné mluví o hymně jako o nejkrásnější písni. Opravdu? Opravdu to někdo myslí vážně? Máme zapotřebí tyhle nacionalistické symboly z 19. století? Hymny a vlajky? A vážně si někdo myslí, že všichni lidé v aréně tu písničku považují za nejkrásnější? A proč by měli? Raději země česká než Evropská unie nebo NATO? Až nás napadne Putin, půjdeme na barikády, budeme mávat vlajkou a zpívat hymnu?“ pokračuje.
Dojde samozřejmě i na globální oteplování. „Uhlíková stopa NHL je ohromující, ostudná.“ Na jiném místě se zase pohoršuje, že na finále se přišli podívat premiér Petr Fiala s ministrem vnitra Vítem Rakušanem. Mají pracovat, a ne „exhibovat před kamerou v aréně. Jestli je to zajímá, mohou se dívat doma na televizi, ne sbírat trapné bonusové body před eurovolbami. O přestávkách mohou studovat rozpočet a přemýšlet, jak přidat školství“.
„Není důvod si nalhávat, že to je nějaká velká národní dějinná událost. A není nejmenší důvod pobrukovat si českou hymnu. Spíš by bylo dobré se zamyslet nad tou uhlíkovou stopou a tou horou populistických žvástů, které sport provázejí,“ končí svou myšlenku Komárek.
Beduínské přísloví praví: „Já proti svým bratrům. Já a moji bratři proti mým bratrancům. Já a moji bratři a moji bratranci proti světu.“ Vyjadřuje prostou pravdu, že v těžkých časech se nejspíše spolehnete na své blízké. Pokud by nás nedejbože napadl Putin, budeme bojovat jako národ a spíše mávat českými vlajkami a zpívat Kde domov můj? než těmi evropskými a Ódu na radost. Protože půjde o naši zemi. Jistě by nám naši spojenci přišli na pomoc, ale země, kterou poznamenala Mnichovská dohoda musí mít vždy na paměti, jak moc je to nejisté.
Jenže tento pocit národní sounáležitosti se musí vytrvale budovat. Skrze výuku dějin, rituál voleb a ano – i skrze sportovní události, kdy člověk může zapomenout, zda ten vedle něj třeba nevolil Okamuru.
Ano, šampionát nejspíše vyprodukoval mnoho tun CO2. Ale také je to dobrý příklad, proč současná klimapolitika je scestná. Směřuje totiž k omezení všech těch drobných radostí v životě, které ho činí příjemným a radostným, s cílem zachránit planetu, aniž by přesně definovala, co to znamená. Tím je předem odsouzena k nezdaru, jelikož to lidé v dlouhodobém horizontu nebudou akceptovat. Východiskem je adaptace a technologické řešení, které zachová pohodlný způsob života a zároveň sníží uhlíkovou stopu.
Co se týče politiků na tribunách, buďme rádi, že tam byli. Většinou jsou to autoritáři, diktátoři a tyrani, kteří se snaží budovat image věčně pro dobro lidu pracujících nedostupných mašin. Ludvík XIV. byl odtažitým Králem slunce, Stalin a Mao řídili své experimenty ze svých paláců, obklopeni kultem osobnosti. Mussolini údajně nechával ve své kanceláři svítit přes noc, aby si lidé mysleli, že neúnavně koná pro jejich blaho.
Politici mezi fanoušky mohou působit legračně nebo i falešně, ale alespoň se snaží udržet si nějaký kontakt s obyčejnými lidmi. To bychom po nich měli chtít. A navíc je to zlidšťuje, což je vždy sympatické. V zahraničí je to naprosto běžné. Koneckonců na zápasy národního týmu běžně chodila i Angela Merkelová, velká fanynka fotbalu (bez ironie).
Nakonec se pozastavme u otázky, zda jde o dějinnou událost. Minimálně v Británii věří, že sport může mít volební důsledky. Jeden z důvodů, proč Rishi Sunak vyhlásil předčasné volby na červenec, je zřejmě i ten, že chce využít nadšení z výsledků Anglie na fotbalovém Euru. I když vzhledem k tendenci Angličanů na velkých turnajích spektakulárně vyhořet, tento kalkul se může obrátit proti němu. Premiér Harold Wilson věřil, že jeho volební prohra v roce 1970 byla způsobená i tragickou formou národního fotbalového týmu, který vypadl ve čtvrtfinále světového poháru se Západním Německem.
O vlivu hokeje na české dějiny se dobře rozepsal kolega Bohumil Pečinka v nejnovějším vydání Týdeníku Echo.
Častěji ale velká sportovní událost může posloužit jako symbolický historický moment a destilace éry do jednoho okamžiku. Angličané tak považují své vítězství v roce 1966 na světovém šampionátu, který se navíc konal u nich doma, za vrchol optimismu šedesátých let. A ten v roce 1970 za jeho symbolický konec. Podobně vítězství v kriketovém turnaji The Ashes v roce 1981 se stalo symbolem obnoveného růstu za Margaret Thatcherové. V Jižní Africe je vítězství na světovém šampionátu v ragby v roce 1995 považováno za důkaz sjednocení národa po apartheidu. Kdyby se vládě začalo dařit a nejrůznější ukazatele by začaly stoupat, jednou může být vítězství v hokeji v roce 2024 bráno jako počátek zlaté éry.
00:01
