Pomalost, ta Kunderova kniha, na kterou česky čtoucí čtenář čekal nejdéle, tedy jednatřicet let (vyšla francouzsky v roce 1995), se „odehraje“ asi nejrychleji ze všech autorových próz. Vše se stane (i nestane) během jedné noci v „zakletém zámku“, kam z Paříže přijíždí vypravěč se svou ženou Věrou: manželka Milana Kundery se tak jmenovala. Zámek je předělaný na hotel a oni dostali chuť, jak zní první věta, strávit tam večer a noc.
Ještě než tam dojedou, naskočí hned na první stránce titulní téma, neboť jedou zřejmě pomalu, takže se je pokouší kdosi předjet. To vyvolá otázku, kterou položí Věra: „Jak to, že nemají strach, když jsou za volantem?“ Následuje „kunderovská“ úvaha o tom, jak ze světa zmizelo potěšení z pomalosti, ze zahálky a nicnedělání. A s tím i tuláci, „lenošiví hrdinové lidových písní“, ti, co „spí pod hvězdami“, „dívají se Pánubohu do oken“. Úvaha se dál rozvíjí díky netrpělivým řidičům, jimž zřejmě vadí jejich pomalé tempo. Následují řečnické otázky: Proč se řidiči – místo toho, aby se snažili Kunderovy předjet – raději nevěnují ženě vedle nich, proč jí nevypráví něco legračního, proč jí nepoloží dlaň na koleno či proč se řidiče nedotkne žena?
Inu, možná že právě během jízdy automobilem není nejšťastnější věnovat se něčemu jinému než řízení. Namítl by banálně čtenář, jenž vyžaduje racionální odpovědi i na iracionální otázky. Jenže Kunderovy knihy nejsou vhodné pro prvoplánové čtení, a už vůbec nejsou pro čtenáře, kteří mají rádi doslovnost a ve všem jasno: ideální Kunderův čtenář je tolerantní a nečíhá na každou větu, neboť nemusí být jasné, jak je míněna. Možná je takové naivní přemítání nad automobilovým provozem vlastně lest, pověstný žert. Kdo ale tady žertuje? Je to vypravěč? Je to autor, tedy Kundera? Není to paní Věra, jež možná už podřimuje a za chvíli se jí to možná bude jen všechno zdát? Nebo Milanovi?
Protože Pomalost, ten velmi krátký román, o němž lze říct všechno a nic, stejně jako že je to geniální hříčka a zároveň bohapustý blábol, lze číst jako sen, který se možná střídavě zdá oběma nocležníkům během té noci, již oba stráví na zámku. Přijedou tam, na recepci, kde je už znají, řeknou jim, že od jejich minulé návštěvy zřídili konferenční sál a bazén, obojí bude hrát za chvíli v příběhu významnou roli. Dvojice se jde před večeří projít do parku k Seině, pak „výtečné bordeaux, kachna, dezert“, po návratu na pokoj si pustí televizi, tam běží záběry z neznámé africké země zpustošené válkou a hladomorem. Nejhůře jsou na tom děti, které sotva jsou schopny odhánět mouchy. „Umírají v té zemi také staří?“ zeptá se paní Věra a za chvíli zavelí „Jdeme spát“ a vypne televizi – a začíná vlastní dění Pomalosti.
To má opravdu surrealistickou logiku snu – nebo možná halucinace před usnutím. Autorský vypravěč, asi málokdo si nebude představovat, že to je sám Milan Kundera, ještě asi úplně neusnul. Pod vlivem záběrů ze Somálska (vzpomněl si, že se tak asi ta země jmenuje) si vybaví intelektuála Bercka, jenž se angažuje vždy, když u toho mohou být kamery – a obraz hladovějících somálských dětí je ideální. Berck je představitel mediálního západního intelektuála 90. let, těchto světových mužů, kteří vždy přesně věděli, kde a s kým se vyfotit, kde zapózovat, co prohlásit. Byli nesmírně vlivní – a Kundera je nepochybně nesnášel. Berck je protivný Pontevinovi, který je v lecčems podobný Kunderovi, možná je to on sám. Ten definuje současné politiky a mediální intelektuály jako „tanečníky“, jimž už nejde ani tak o moc, jako spíš o to, předvést se, „opanovat scénu a nechat zazářit své já“. Prostředkem k tomuto úspěchu je umění „morálního juda“; tanečník hází rukavici celému světu: kdo je schopen projevit se jako morálnější (odvážnější, čestnější, upřímnější, ochotnější se obětovat) než on? Čtenář se s odstupem tří desetiletí pousměje: k jak odlišnému lidskému druhu se mezitím politika a mediální scéna posunula…
„Tanečníka“ Bercka nesnáší i vypravěčův přítel Vincent, jenž je podobně jako Kundera obdivovatel literatury a mravů 18. století, tedy století libertinů, vyznavačů slasti, což ovšem je u Kundery, alespoň literárně a ve věku pomalosti, už spojeno nikoli s požitkářstvím nebo chlípným životem, ale se skrytostí a umírněností. Pravé štěstí spočívá v odstranění utrpení; a jelikož slast přináší víc utrpení než štěstí, doporučuje Epikuros, filozof Kunderovi blízký, slast opatrnou a skromnou. Po boku spící Věry o ní může asi jen snít, ale může se přenést do děje novely Vivanta Denona (1747–1825) Není zítřku (česky vyšla ve dvou překladech), v níž se během noci odehraje galantní příběh Rytíře a Hraběnky: dalo by se říct, že jde o antipod mnohem známějších Nebezpečných známostí Choderlose de Laclos, které pochopitelně jsou zmíněny též. A zapomenout nelze ani na markýze de Sade, jehož duch vstoupí do děje právě u onoho hotelového bazénu.
Ještě předtím se ovšem scéna otevře pro kongres entomologů, který se, nevíme, jak je to možné, v hotelu právě koná. Nesmíme zapomenout, že vypravěč nejspíš usíná a plynule či ve skocích, jako ve snu, přechází z prostředí do prostředí. Nuže, ocitáme se na kongresu vědců přes hmyz (!), na němž je slavnostně vítán český vědec Čechořipský, jenž se dvacet let nesměl věnovat bádání o mouchách: kdysi objevil mušku Musca pragensis. Jde o jakýsi sarkastický doplněk disidentského tématu z Nesnesitelné lehkosti bytí: Čechořipský se vlastně disidentem stal omylem, ze strachu před svými opozičními přáteli, kteří vtrhli do jeho laboratoře a on je neuměl vyhodit. Díky tomu ovšem prožil pěkných dvacet let u manuální práce, během níž se sice nevěnoval vědě, ale posilování těla a ducha. Mezi západními vědci se cítí velmi nejistě, chová se neohrabaně, při projevu, kdy mluví o návratu do Evropy, se tak dojme sám nad sebou (viz Kunderova teorie druhé slzy), že zapomene přednést vědecký projev – ten stejně nikoho nezajímá. Intelektuál Berck je z něj také dojat, objímá se s neohrabaným Čechem, plete si Budapešť s Prahou a o Mickiewiczovi si myslí, že to byl Čech, nad vším se vznáší duch „smíchu a zapomnění“.
To však není konec: Věra, která již spala, se probudí a zděsí se snů, které se podivně splétají s Milanovou myslí. Věra pochopí, že Milan myslí na román, o němž už dlouho mluví: bude to román, kde nebude jediné slovo myšleno vážně. Možná že se právě rodí v jeho hlavě. Věra mu připomíná maminku, paní Kunderovou, jež syna kdysi varovala, že jednou se mu ty žerty vymstí. Lidé nemají rádi žertéře. Pak Věra nejspíš zase usne. Milan sní dál a pouští na scénu Vincenta, jenž je pravděpodobně také entomolog: kongres už pokročil, vědci se scházejí u baru, kde se Vincent seznámí s dívkou Julií, odchází s ní k bazénu, konverzují, on jí vypráví o markýzi de Sade a v jeho mysli vytane představa její „díry do prdele“. Ta představa je velmi obsedantní a velmi účinná, v textu se ona slova objeví snad desetkrát, objektu, tedy „díře do prdele“, je věnováno několik krátkých kapitol, patrné je, že otvor má význam nejen pro Vincenta, ale i pro vypravěče. Představa sama je sice vzrušující, ale když dojde k vlastnímu aktu, Vincent selže. Kopulují, ale jaksi naprázdno. Shodou okolností se k tomu přichomýtne český vědec Čechořipský, když si šel k bazénu zacvičit. Není sám: hysterický výstup tam ztropí zhrzená Immaculata, novinářka, jež pronásleduje na stará kolena Bercka, jenž ji ale nyní vulgárně urazí: trochu jako v Žertu. Chudák Čechořipský se ji pokouší zachránit, ale odnese to ztrátou zubu. Všechno má rysy velmi bláznivé frašky, vylomeniny a grotesky. Věra se znovu probouzí, neboť se domnívá, že Milan pustil nahlas rádio, kde se hraje Beethovenova Devátá, kterou Věra nesnáší, připadá jí vlezlá, dětinsky pompézní, naivně vulgární: manželé se chvíli hádají, Milan se brání, že přece Beethovena nepouštěl, ale Věra zavelí, že opouštějí zámek. Stejně už je ráno.
Když odjíždějí, potkají mladíka, vlastně dva mladíky: jeden je z 18. století, druhý je Vincent, který je dodatečně vzrušený. Když sedá na motorku, doufají, že nepojede moc rychle.
Je to věru zvláštní výtvor… Vstup velkého autora do francouzského jazyka, v němž jako by ztratil zábrany a kotevní lana, které pak zase obnovoval v následujících, rovněž francouzsky psaných prózách (Nevědění, Totožnost, Slavnost bezvýznamnosti), v nichž už ale nikdy nedosáhl suverenity a celistvosti románů českých. Pomalost je psaná snad až příliš narychlo, improvizovaně, bez „kunderovské“ brilance a duchaplné suverenity. Jako by to byla práce tanečního mistra, který předvede pár oblíbených piruet, ale na hudbu, která s nimi vůbec neladí. Duch, který vdechl do díla život, se už nedostavil. Zajímavé to samozřejmě je, za přečtení to stojí a Věra Kunderová může být spokojená, že u toho byla, i když spala.
Milan Kundera: Pomalost. Z francouzského originálu přeložila Anna Kareninová. Doslov Jakub Češka. Vydal Atlantis, Brno 2026. 126 stran.
00:05
