Stříbrná ještěrka v Banské Štiavnici

GENIUS LOCI

Stříbrná ještěrka v Banské Štiavnici
Po celý středověk až vlastně do poloviny 19. století patřily zdejší doly k nejbohatším v Evropě, bez nich by Uhry nebyly evropskou velmocí, jinak by vypadala i habsburská monarchie, čehož si dobře byla vědoma jak Marie Terezie, která tady v roce 1762 založila Báňskou akademii. Foto: Jiří Peňás
4
Homepage
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Není nad dobře natočenou vraždu

PODCAST MUŽI ZA PULTEM

Muži za pultem se rozplývají nad filmem MaXXXine, závěrečným dílem hororové trilogie režiséra Ti Westa, oblíbence Martina Scorseseho a dalších veličin. Trpěli ...

00:01

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

A prosím vás, už tam máte pamětní desku? zeptal jsem se Magdy Vášáryové, když jsem se ocitl po jejím boku na besedě o Karlu Schwarzenbergovi na Světě knihy, tedy ještě v Praze. – A ona řekla s tím svým postřižinovským úsměvem: Ja nie, ale môj otec áno… A keď tam budete, musíte zájsť na gaštanové rezy vedľa do cukrárne… A já řekl: To udělám moc rád a řeknu, že jste mi je doporučila vy, načež se ona opět usmála marketolazarovsky a řekla: Môžete…

Náš rozhovor byl o Banské Štiavnici, odkud Magda Vášáryová a její sestra Emília pocházejí. A kam já jsem se chystal za pár dní, neboť tam mě doporučili jiní lidé, kteří se tam scházejí kolem kavárny ArtCafe, což je takové detašované pracoviště bratislavské kavárny, jestli tak mohu ty milé lidi nazvat. Pořádají tam sedmým rokem malý přátelský festival SLovO aleBO huDbA a vždycky tam pozvou nějakého Čecha či Čechyni, myslím hlavně proto, aby mu či jí ukázali Banskou Štiavnici, kam oni jezdí do takového několikadenního azylu.

 

Je to město od pohledu mimořádné, pitoreskní a esteticky výjimečné. Loni v březnu tam hořelo několik domů v dolním rohu Trojičního náměstí, každý, kdo trochu věděl, co je Banská Štiavnica za šperk, musel zatrnout. Domy naštěstí zůstaly stát, dají se opravit, už se s tím začalo a pokročilo. Lidé se tehdy seběhli, udělali řetěz a vynášeli cennosti z těch domů: v jednom je muzeum, v jiném škola umění, ve třetím, odkud začalo hořet, Banka lásky, což mi znělo nejdřív podezřele, ale pak jsem se dověděl, že to byla turistická atrakce inspirovaná romantickou básní Marína slovenského Máchy Andreje Sládkoviče. Ten tady studoval na evangelickém gymnáziu a zamiloval se do Marie Pischlové, nejhezčího děvčete z města, jemuž se on prý také líbil, pak odjel na studia do Halle a děvče si vzalo bohatého perníkáře, tak to chodí. Smutný Sládkovič sepsal klenot slovenské poezie, tak horoucí, že z něj vylétly jiskry ještě po sto osmdesáti letech, což zvládne jen opravdová klasika.

Štiavnica je město historií prorostlé a lidským zacházením dotvořené do podivuhodného tvaru, že lze mluvit o městské bižuterii, jež hýří různými elementy, výstupky a výčnělky, v centru má několik drahých opracovaných kamenů.
Štiavnica je město historií prorostlé a lidským zacházením dotvořené do podivuhodného tvaru, že lze mluvit o městské bižuterii, jež hýří různými elementy, výstupky a výčnělky, v centru má několik drahých opracovaných kamenů. Foto: Jiří Peňás

Klenotem je celá Štiavnica… Je to město historií prorostlé a lidským zacházením dotvořené do podivuhodného tvaru, že lze mluvit o městské bižuterii hýřící různými elementy, výstupky a výčnělky, v centru má několik drahých opracovaných kamenů a po stranách se rozlévá do protáhlých ramen, která by se dala přirovnat k stříbrným prutům. Osm set let, a možná i déle, protože s tím už začali Keltové, se tady kopalo a pak těžilo stříbro a zlato, i když hlavně stříbro, podzemí je tady provrtané kilometry a kilometry chodeb, po okolí jsou desítky šachet, dosahují hloubky dvou set metrů, dohromady je tu tři sta míst, kde se šlo pod zem a odkud se tahala kovová ruda, především tedy ta nejcennější, stříbrná a zlatá. Po celý středověk až vlastně do poloviny 19. století patřily zdejší doly k nejbohatším v Evropě, bez nich by Uhry nebyly evropskou velmocí, jinak by vypadala i habsburská monarchie, čehož si byla vědoma jak Marie Terezie, která tady v roce 1762 založila Báňskou akademii, prý první technickou univerzitu svého druhu na světě, tak její syn Josef II., který tady několikrát přespal v hostinci U Jelena, Zum Hirsch, který v sedmdesátých letech minulého století skoro celý spadl, neboť po roce 1945 (Česko)Slovensko nevědělo, co si s takovou náloží počít.

Prý na začátku toho bohatství byly stříbrným a zlatým prachem posypané ještěrky, které se ukázaly hledačům vzácných kovů, a když po nich sáhli, bleskla jim do očí stříbrná ruda. To se stalo na kopci, který pak dostal jméno Glanzenberg, pod nímž vzniklo pozdější město Schemnitz. Jazykem těch dávných sběračů ještěrek bylo tedy nějaké německé nářečí. Němci, Teutoni, Švábové či Sasové, zkušení a přičinliví permoníci, se nebáli jít do hlubin a věděli, jak na to. Ti tomu místu pak během dalších staletí vtiskli nezaměnitelný ráz, domy poskládané po úbočí, kostely, které s těmi domy harmonicky ladily, stavby různých stylů a účelů, které lze nahlížet z různých perspektiv, a vždy je to zážitek a krása, ta schopnost postavit na šikmé ploše dům, vytvořit důmyslná prostranství, propojit je úzkými, někdy dosti strmými uličkami, i obyčejná stavení umístit tak, že připomínají šňůru z nepravidelných perel nebo nějakého dobře opracovaného nerostu. A na nejcennější místo jako pečeť zarazit nádherný trojiční sloup, jenž ční na Trojičním náměstí, které svou vyšperkovaností mohlo kdysi soupeřit s náměstími někde pod Alpami, klidně v severní Itálii, když jeho autoři byli Vlaši, ovšem ze Štiavnice.

Foto: Jiří Peňás

Čili Šťávnice. Tak jí říkal Jaroslav Hašek, který se tam objevil začátkem minulého století, když se toulal Horními Uhrami a zašel také sem a pak o tom napsal humoristicko-cestopisnou črtu Šťávnická idyla, jíž tu nebudu konkurovat. Hašek tam hlavně psal, jak se v Selmecbányi, tak se jmenovala Štiavnica úředně, skvěle jí, protože bohatí měšťané si na to potrpí, třeba taková pečená kančí hlava se zelím a dýněmi od Rimavské Soboty byla vyhlášená pochoutka, o čemž těžko pochybovati.

Hašek zastihl ještě Štiavnici multikulturní, i když on by tomu tak jistě neřekl. Němci bydleli na náměstí ve výstavných domech, říkalo se jim waldburgeři, což byl patriciát, který se cítil být ve městě pánem, neboť ho vybudoval a staletí v něm určoval pravidla panské kultury: a také ano, Schemnitz byla proslulá školami, učilišti, učenými společnostmi. Seznam inženýrů, kteří tady učili a prováděli experimenty různého druhu, zabírá jednu nárožní stěnu s keramickými dějinami města: člověk se tam třeba doví, že v roce 1627 tady inženýr Kaspar Weindl, který sem přišel z Tyrol, provedl první podzemní odstřel střelným prachem, což bylo jistě lepší než to provádět na lidech. Ale dělný lid byl slovenský, se kterým si asi Hašek rozuměl nejlépe. Vzorovou postavou byl horník Nácek, což nebyla stranická příslušnost, nýbrž zdrobnělina jména Ignác. Měl hornickou čepici, velké kníry, které chránily nos před prachem, asi ne moc dokonale, a vyznačoval se lidově-filozofickým humorem. Historky o něm a s ním sbíral právě pan profesor Vášáry, který s nimi objížděl lidové estrády. Tohle rozvrstvení bylo typické pro všechna uherská horní města, Kremnici, Banskou Bystrici a města na Spiši, tedy v nejbohatší části Uher. Pak tady žili samozřejmě Maďaři a Židé, kteří do horních měst mohli ale až od 60. let 19. století, neboť se tím mělo zabránit alkoholismu horníků, a zajisté sem na vlastní riziko zašel nějaký Rom…

Foto: Jiří Peňás

Teď už je všechno jinak, zbyla jen minulá krása. A zelené kopce, co chvíli je zahalovaly deštivé mraky, takže vytvářely dojem, že město je ukryté v tropickém pralese, jenž se ho chystá pohltit. A až se tak stane, naplní se nějaká kletba, nebo možná přírodní zákon, že si ty hory zase vezmou to, co bylo jejich a na co mají nárok, protože tohle město do své nádhery a bohatství vyrostlo díky tomu, co se ukrývalo v jejich těle a pod jejich kůží. V každém případě je Štiavnica město, jakých není na Slovensku mnoho, ale ani všeobecně jich není nikdy dost. U nás by se dala srovnat možná s Kutnou Horou, nebo možná ještě víc s Jáchymovem, kdyby Jáchymov neměl tak smutný poválečný osud: ten štiavnický taky nebyl nejlepší, ale přece jenom z toho vyvázla lépe, i když i to je relativní: viděl jsem fotografie, jak se v sedmdesátých letech štiavnické staré město hroutilo, jak ty krásné domy musely být podpírány kládami a jak se ty nejkrásnější gotické a renesanční domy měnily v sutiny obývané veselým obyvatelstvem, jež nedávno sedávalo nejraději u ohňů a vozů potažených plachtou.

Po listopadu 1989 se leccos změnilo, milým Romům byla nalezena obydlí za městem, mnohé se opravilo, domy, které měly štěstí, našly zachránce a využití, v jednom takovém jsem bydlel, jmenuje se Nostalgie, v jiném je restaurace Monarchie, z čehož je patrné, že i ideově jsem byl na správném místě. Jen ta cukrárna s kaštanovými řezy byla zavřená.

×

Podobné články