Když se zpívalo za svobodu

KOMENTÁŘ

Když se zpívalo za svobodu
23. srpen 1989. Dva miliony lidí vytvořily lidský řetěz sahající od Tallinnu až po Vilnius. V předem domluvený okamžik si všichni podali ruce a začali zpívat. Foto: Kusurija / Wikipedia
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Třiadvacátého srpna 1989 se ve třech pobaltských republikách, tehdy ještě sovětských republikách, uskutečnilo něco, co nemá v dějinách Evropy obdoby. Dva miliony lidí vytvořily lidský řetěz, sahající od Tallinnu až po Vilnius, a v předem domluvený okamžik si všichni podali ruce a začali zpívat. Šlo o padesáté výročí paktu Molotov–Ribbentrop, který rozdělil střední a východní Evropu na německou a sovětskou část – a který znamenal konec nezávislosti původních pobaltských států.

 

Samozřejmě, takový protest můžete uskutečnit jen tehdy, když síla útlaku slábne a lidé už se tolik nebojí možných následků. Za Stalina by nic takového možné nebylo, ten nechal z Pobaltí deportovat statisíce lidí na Sibiř. Nebezpečné tehdy bylo už jen to, nedostavit se ke zfalšovaným sovětským pseudovolbám, které měly režimu navenek sloužit jako důkaz, že jej podporuje 99,9 % obyvatelstva. V hustě zalesněném Pobaltí vznikly improvizované partyzánské oddíly, „lesní bratři“, které několik let působily komunistům potíže, ale bez zásobování zvenčí se samozřejmě nedokázaly udržet natrvalo. Je to jedna z kapitol protikomunistického odboje, o níž se toho dnes moc neví, ačkoliv jejich příběhy by stály nejmíň za jeden velkofilm. Bohužel velkofilm se špatným koncem – a to je pro diváky nepřitažlivé.

Gorbačovovo tání přišlo pro Pobalťany právě včas, protože kvůli imigraci z jiných částí Sovětského svazu se z nich pomalu, ale jistě stávaly menšiny ve vlastní zemi. Podobně jako u dnešní migrace, která mění Londýn v Londonistán, šlo částečně o ideologický projekt, částečně o přirozenou snahu lidí stěhovat se za lepším. I v éře sovětské stagnace byla Riga nebo Tallinn podstatně příjemnějším bydlištěm než Rostov na Donu či nějaké maloměsto na Sibiři, a pokud někdo z těchto míst dostal umístěnku do Pobaltí, bral to jako výhru v loterii osudu. Kdyby tento proces trval ještě dalších dvacet nebo třicet let, třeba by dnes žádné nezávislé Pobaltí nebylo.

Po pádu komunismu musely nově nezávislé státy řešit otázku, co s potenciální pátou kolonou Ruska na svém území. Dnešní terminologií řečeno: „zda a jak uskutečnit nějakou remigraci“. Litva, kde bylo Rusů nejmíň, se rozhodla to risknout a dát jim občanství. Lotyšsko a Estonsko daly přednost metodě „věkového dělení“: děti dostanou veškerou šanci k asimilaci, včetně jazykové, u dospělých, zejména pak starších ročníků, se naopak spíše čekalo na to, až se o ně postará přirozený úbytek stářím.

Přirozený úbytek zapracoval, kdežto z mladých Rusů se pod vlivem pobaltského školství stali naprosto standardní Evropané, z nichž málokterý koketuje s velkoruským imperialismem. V současnosti by se Putin mohl opřít jedině o vrstvu bývalých Homo sovieticus kolem šedesátky. Pokud to zkusí.

A pokud to zkusí? Pamatujete, co říkal Churchill o té volbě mezi hanbou a válkou? Ta nás přesně bude čekat, stejně jako tehdy ty Brity.

Marian Kechlibar je autorem série knih „Zapomenuté příběhy“. Všech osm dílů si lze objednat na e-shopu Kechlibar.net, a to i s možností osobního věnování od autora.

×

Podobné články