Soud nemá být arbitrem vkusu a často ani morálky
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
Několik měsíců jsme si museli počkat a bylo to napínavé a smutné zároveň – ostatně historik Petr Blažek dokonce posledního srpna vyvěsil na svém facebookovém ...
Česká vládní strana SPD se nedopustila trestného činu, když v předvolební kampani použila plakáty dost hrubým způsobem zaměřené protiuprchlicky a protiromsky. Rozhodl o tom Městský soud v Praze, partaj díky tomu nebude muset platit třímilionovou pokutu, k níž ji odsoudil soud nižší instance. Ve stejné kauze je stíhán i předseda SPD a Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, poslanci ho ale ke stíhání nevydali.
Podle soudkyně Moniky Křikavové byly plakáty „na hraně dobrého vkusu“, což ale v předvolební kampani není neobvyklé. Sám bych sice ty plakáty popsal jako nikoli na hraně, ale daleko za ní. Nic to ovšem nemění na tom, že rozhodnutí soudu považuji za správné – z důvodů principiálních i praktických.
Svoboda projevu se vztahuje nejenom na lidi, s nimiž nesouhlasíme, ale i na ty, jejichž projev člověku může právem připadat odpuzující a v něčem i nebezpečný. Princip svobody projevu je totiž v jádru velmi optimistický. Předpokládá, že hnutí, strany, lidé, kteří užívají nevkusnou, hnusnou a třeba i společensky nebezpečnou rétoriku, se tím sami demaskují a společnost je schopná to rozeznat. A pokud ne, není jí pomoci, respektive se to nedá dohnat mocenskými zásahy.
Údělem stoupence svobody projevu je být schopný rozdýchat projevy, jež se mu z dobrých důvodů hluboce příčí, třeba proto, že apelují na nízké pudy nebo jsou vykalkulované přesně na hranu nikoli dobrého vkusu, trestního zákona, jako byla podle mě kampaň SPD. Uklidňovat ho může vědomí, že stejná svoboda je garantovaná i pro něj a že zbytečně striktní vnímání a vynucování jejích hranic by se jednou mohlo obrátit proti němu.
Snaha nepřijatelný projev mocensky postihnout může naopak vést k tomu, že se zvětší jeho společenský dosah, jeho původce dostane příležitost stylizovat se do role pronásledovaného mučedníka a podobně. Evropská zkušenost posledních let docela jednoznačně ukazuje, že extrémní projevy není možné nějak vyregulovat nebo vystíhat k neexistenci. Mylná je podle mě i představa, že se sklon přijímat je a tleskat jim šíří jako virová nemoc, jež napadá nic netušící nakažené a je ji možné zastavit restriktivními „hygienickými“ opatřeními. Případ SPD a její kampaně je v tomhle ohledu nakonec spíš povzbudivý. Skandální kampaň SPD měla docela velkou publicitu, nedá se ale říci, že by to straně pomohlo. Ano, Tomio Okamura se díky povolební matematice stal předsedou sněmovny. Jeho partaj ale oproti předcházejícím volbám ztratila. Netvrdím, že se od ní kampaní pobouření voliči odtáhli. Ale nové jim rozhodně nepřihrála a odliv stoupenců nezastavila.
Úkolem policie, soudů, justičního systému není být arbitry dobrého vkusu. Ani arbitry morálky – z níž trestní právo vymezuje jenom část. Neznamená to ale, že morálka nebo vkus jsou jaksi zbytečné kategorie, že vše, co není pokryto trestním právem, je morálně nezpochybnitelné a na to, aby byl někdo kvůli něčemu považován za odsouzeníhodného, musí být také odsouzený. Společnost by ale měla být schopná se v mnoha ohledech regulovat spíš sama. Na to ovšem potřebuje nějakou základní sdílenou morálku, představu hranic dobrého vkusu, které přesahují hranice politického rozdělení, společenského postavení a podobně. Mám svoje pochybnosti o tom, zda je má i současné Česko, v němž sílí velice kmenové vnímání morálních otázek (všechno je morální, pokud to dělají naši). Pro budoucnost tenhle stav nic dobrého nevěští, ale trestní oznámení a soudy ho překonat nepomohou.