Zatímco svět řeší tankery v Hormuzském průlivu, v Evropě roste význam jiného mořského koridoru – Baltského moře.
Do přístavu v Gdyni slavnostně vplula švédská armádní ponorka HMS Uppland typ Gotland a do Varšavy zavítala nejpočetnější švédská delegace snad od dob, kdy tyto končiny navštěvovali (i s početnými armádami) slavní švédští králové-dobyvatelé v 17. a 18. století. Spolu s králem Karlem XVI. Gustavem přijelo do Polska třeba celkem 65 zástupců švédského byznysu. Cesta končila rozhovorem s prezidentem Karolem Nawrockým symbolicky přímo na pláži v Gdaňsku.
Začátek polsko-švédského strategického partnerství má být také potvrzený prostřednictvím jednoho z největších polských nákupů v rámci urychlené modernizace armády: zanedbané a zastaralé polské námořnictvo mají posílit tři švédské ponorky.
Okázalá švédská návštěva je na jedné straně odrazem růstu ekonomického a bezpečnostního významu Polska, na druhé straně celkového posilování vztahů zemí položených u Baltu, které zásadně uspíšila ruská agrese proti Ukrajině a s tím spojený vstup Švédska a Finska do NATO.
Navzdory zjednodušeným tvrzením, že se kvůli tomuto druhému kroku stal Balt „vnitřním mořem NATO“, mnohem správnější by bylo říct, že vzrostl jeho význam coby strategické třecí plochy mezi NATO a Ruskou federací. Rusko na Baltu zůstává – moře má obrovský význam jak pro jeho „stínovou flotilu“ tankerů, tak pro fungování ruské námořní síly.
Význam oblasti potvrzují množící se „hybridní“ aktivity různého typu, od vyhození rusko-německého plynovodu Nord Stream do vzduchu přes narušování vzdušeného prostoru NATO ruskými stroji až po sabotážní ničení podmořských kabelů nebo pravidelné narušování GPS signálu. Většina analytiků potvrzuje, že pokud by se mělo na hranicích mezi NATO a Ruskem v nejbližší době „něco“ stát, pak právě tam.
Spíše než o „slabé místo“ Aliance se má ovšem jednat o region, který má potenciál a vůli stát se novým těžištěm západní bezpečnostní architektury. Americký analytik Andrew Michta poukazuje na to, že tyto země spojuje pochopení pro akutnost ruské hrozby a přesvědčení o nezbytnosti urychleně posilovat vlastní vojenské kapacity. Tato jednomyslnost ho poměrně výrazně odlišuje od EU jako celku (kde jen těžko můžeme očekávat pochopení ze strany zemí jako Portugalsko či Španělsko), tak od střední Evropy, která naráží na rozdíly v geopolitické perspektivě ze strany Maďarska či Slovenska. Podle Michty by se „severo-východní koridor“ mohl stát klíčovým partnerem pro americké plány na „přenechání větší zodpovědnosti“ za konvenční odstrašování Ruska evropské části Aliance.
Zároveň roste význam Baltu jako dopravní tepny. Za poslední roky se rapidně zvedá role baltských přístavů, především Gdaňsku, v dodavatelských řetězcích pro středoevropské trhy. Jejich význam znásobilo i vynucené vytlačování ruských surovin – ropy a plynu – z těchto trhů. Terminály na zkapalněný plyn v polském Svinoústí a litevské Klajpedě (a další vznikající v Gdaňsku) představuji pro své země klíčovou pojistku energetické bezpečnosti, ale jsou i signálem možné změny pro celý region. Koncem února o tom hovořili zástupci téměř celého regionu ve Washingtonu na „transatlantickém plynovém summitu“. Díky zmíněným terminálům a v posledních letech vybudovanému systému konektorů mezi jednotlivými zeměmi by mohlo navyšování dovozu amerického LNG řešit i zapeklitou situaci států, jako je Slovensko, které přístup k moři nemají a zároveň nepodnikly včas opatření, aby si pojistily jiné než ruské zdroje této suroviny. Slovensko mimochodem ve Washingtonu zastupovala místopředsedkyně vlády Denisa Saková a Bratislava už řadu měsíců na téma spolupráce v této oblasti vyjednává s Polskem.
Právě pro Polsko se v poslední době stal baltský region primární oblastí regionální spolupráce. Zatímco o V4 nepadlo v nedávném výročním exposé ministra zahraničí Radosława Sikorského ani slovo, vyzdvihl „stejné hodnocení situace“ a „determinaci“, jež Polsko spojují se Skandinávií a Pobaltím. Tato severní orientace má podporu napříč rozhádaným polským politickým spektrem: nový prezident Karol Nawrocki, jinak ostrý kritik Tuskovy liberálně levicové vlády, se už s prezidenty států regionu Baltského moře stihl sejít třikrát, než vyrazil na první cestu do Bratislavy a Prahy.
Je tento posun polského zájmu směrem na sever pro střední Evropu špatná zpráva? Nutně to tak být nemusí. Už na začátku devadesátých let v rámci debaty, jak nově uspořádat náš region, hovořil Václav Havel o tom, že se střední Evropa přirozeně dělí na dvě poloviny: jižní, „dunajskou“ a „post-habsburskou“, s výhledem směrem k Balkánu, a severní, polskou, kterou přirozené vazby pojí i s Pobaltím a Skandinávií. Zdůrazňoval, že tyto odlišné perspektivy, spojené s odlišnou geografickou polohou, si nemusejí navzájem překážet, ale spíše se doplňovat.
Realita politiky v EU a NATO takovým širším spojeneckým platformám, jejichž hlas se pak může rovnat i těm největším hráčům, rozhodně přeje. Polsko už řadu let, hlavně s podporou Chorvatska, Rumunska či Pobaltí, tlačí na iniciativu Trojmoří, která by měla posilovat propojování států mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem. Bylo příznačné, že na setkání se švédským panovníkem mu Karol Nawrocki předal oficiální pozvánku do B9 (Bukurešťské devítky), tedy platformy pro konzultace a koordinaci mezi státy východního křídla NATO, od Bulharska až k Estonsku, jejímž členem je i Česká republika. Při troše aktivity a vhodných okolnostech by totiž nemusela baltská spolupráce znamenat „odchod Polska z V4“, spíše vtažení Skandinávie do širší spolupráce zemí na východní periferii NATO a EU.
AKTUALIZUJEME
00:06
