Spiknutí neinformovaných

KOMENTÁŘ

Spiknutí neinformovaných
Oblíbeným trenažérem pro zaujímání stanoviska u nás ale není nějaká nová unijní směrnice, je jím konflikt mezi Izraelem a Palestinci. Teď se naskytla příležitost, když Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua (na snímku) a jeho bývalého ministra obrany Joava Gallanta. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Minule jsem tu psal o nešťastném zvyku českých politiků zaujímat vyhrocená stanoviska ke světovému dění – čím odlehlejší, tím lépe. Spekulace zní, že politici hrají do určité míry divadlo, že to může souviset s jejich vědomím, jak moc jim ve skutečně důležitých ohledech chybí síla a pravomoci. Tak například se musejí třást, za jakých podmínek a jestli vůbec Evropská komise České republice dovolí postavit nový reaktor. Ty zodpovědnější mezi nimi v noci budí vědomí toho, že jsme se v Bruselu včas nedovolili pro vyplácení kapacitních mechanismů u paroplynových elektráren.

 

Oblíbeným trenažérem pro zaujímání stanoviska u nás ale není nějaká nová unijní směrnice, je jím konflikt mezi Izraelem a Palestinci. Teď se naskytla příležitost, když Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho bývalého ministra obrany Joava Gallanta. Pro většinu české politické třídy je to nepřijatelná drzost, ačkoliv ta politická třída dobře ví, že republika je signatářským státem tzv. Římského statutu, tedy zakládací listiny ICC.

Zatím nejdrsnější výrok patří europoslankyni Veronice Vrecionové. Když o víkendu na povinnost signatářských zemí zatykač ICC vykonat a hledaného člověka na svém území zatknout upozornil vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell, Vrecionová o něm na svém profilu na síti X napsala, že se během pěti let ve funkci projevoval „jako naprosto neschopný alibista a srab“. Uměřeněji, protože ho přece jen tíží exekutivní zodpovědnost, se vyjadřuje předseda vlády. Ale ani Petru Fialovi nejde do hlavy, jak by mohl válečné zločiny páchat představitel demokratické země.

Podobně zatykač a s ním celý ICC odvrhli: ministryně obrany Jana Černochová, europoslanec Alexandr Vondra („ICC se pomátl“), poradce vlády pro národní bezpečnost Tomáš Pojar („ICC se tímto krokem zcela zdiskreditoval“). Tyto a další české politiky či veřejné činitele spojuje jedna věc: nikdy nic neřeknou o podstatě kauzy, o věcném obsahu jihoafrické žaloby na Netanjahua podané před rokem, na jejímž základě nakonec ICC koná. V českých médiích se o obsahu jihoafrického podání nepíše, nemluví, ačkoliv toto je volně na internetu.

Čtenář tohoto dokumentu si ze zhruba 80 stran v angličtině odnese mnohem realističtější obrázek o dění v Gaze než z českého zpravodajství za rok. Ačkoliv text je starý už téměř rok, takže smutná čísla jsou mezitím vyšší. Vynecháváme tu obecně známé celkové počty obětí, vůči těm jsme už otupělí. Ale co věta, že „byly kompletně usmrceny stovky multigeneračních rodin, z nichž nezůstal jediný přeživší – matky, otcové, děti, sourozenci, tety, bratranci – často zabiti všichni dohromady“? Co věta: „Odhaduje se, že jen za první tři týdny bylo v Gaze zabito víc dětí, než kolik je zabito dětí ve všech válečných zónách po celém světě každý rok od roku 2019“?

Zpráva cituje různá tvrzení o úmyslném ničení infrastruktury – od vodovodů přes rozvody elektřiny a výrobu potravin až po knihovny a samozřejmě univerzity. Při četbě si uvědomíme, že poškozených či zničených 60 procent obytného fondu znamená 335 tisíc domů. Už před rokem pozorovatelé (a ne, nikoliv Hamás, většinou se Jihoafričané odvolávají na mezinárodní organizace nebo agentury OSN) evidovali 318 zdemolovaných svatostánků – což v Gaze nejsou jen mešity, ale i křesťanské kostely. Velký důraz je kladen na to, že Izrael vytváří v Gaze uměle hlad a jaké to má dopady (třeba na kojící ženy). Materiál, k němuž se ICC cítil povinen nějak vyjádřit, obsahuje dlouhou řadu tvrzení, a kdyby jen polovina z nich byla pravda, „zcela zdiskreditovaný“ by tu byl někdo jiný, a to včetně českých ministrů.

Praha byla, spolu s Budapeští (a do jisté míry Berlínem, Německo ale kvůli své tmavé historii nemůže jinak) celý poslední rok nejrezolutnějším advokátem Izraele v celé Evropě. Čeští politici se mohou spolehnout, že jejich publikum informace, které vyhodnocoval ICC, nezná nebo o ně stejně jako oni nejeví zájem. Pokud to tak je, vzniklo nám tu jakési spiknutí neinformovaných.

×

Podobné články