Kdyby tak něco zabzučelo na Rudém náměstí

KOMENTÁŘ

Kdyby tak něco zabzučelo na Rudém náměstí
Ty eventuální ukrajinské drony na Rudém náměstí mohou oživit vzpomínku na legendární přistání amatérského pilota Mathiase Rusta, který 28. května 1987 se svou malinkou jednomotorovou cessnou přistál po několikahodinovém letu přes Rusko právě na Rudém náměstí. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Existují důvody respektovat sváteční dny konce druhé světové války, stejně jako je dost důvodů ignorovat je. Připomíná se jimi gigantická tragédie, které se účastnily dva asi nejhorší státy v dějinách. Válka sice skončila, ale v naší části Evropy pokračovaly dějiny další formou nesvobody, i když jiného druhu.

Nejvíce se konec války nyní slaví v Rusku, tradiční přehlídkou na Rudém náměstí, kde si ale teď nejsou jisti, jestli tam nepřeletí také něco z Ukrajiny. Na začátku týdne se jeden ukrajinský dron trefil do výškové budovy v širším centru Moskvy, bylo to v noci, nikdo nebyl zraněn, ale smysl byl asi jasný: až si budete pochodovat podél Kremlu, bůhví, co vám zabzučí nad čepicemi. Představa panického úprku Putinovy suity z ochozu na Leninově mauzoleu by byla tak nejkrásnější oslavou dějinné spravedlnosti, kterou však nelze čekat. Dějiny se musí vytrpět, jsou absurdní a satisfakce se děje spíše náhodou. Rusové budou dál pálit rakety, kam se jim zrovna zamane: jednou trefí obchoďák, pak panelák, školu, nemocnici, vsjo rovno. Deset mrtvých, dvacet mrtvých, pravidelná denní dávka. Ukrajinci budou krvácet s vírou, že to jednou skončí, když naději, že jim někdo, tedy civilizovaný svět, pomůže, už ztratili. Civilizace ale už skončila, jestli jsme si toho náhodou nevšimli.

 

Tehdy před jednaosmdesáti lety se ji nepodařilo obnovit všude. Nacistické Německo byl asi nejodpornější stát v evropské historii, za nímž hned na druhém místě byla Stalinova říše. To pořadí bylo dáno ale jen faktem agrese: do té doby mezi nimi v dobyvačnosti nebyl rozdíl. To, že oba systémy stanuly po několika letech zuřivě proti sobě, na bestiálnosti stalinistického režimu nic nezměnilo. Sovětský svaz válku za cenu strašných a mnohdy i zbytečných obětí vyhrál a ve vraždění pokračoval. V celkovém počtu zločinů Sovětský svaz Německo s převahou předčil, stalinistický mlýnek na maso mlel o desetiletí dříve, mlel i déle a vlastně také nenažraněji.

Největším koncentračním táborem nebyla Osvětim, která se ostatně symbolem holocaustu stala poněkud sporně (nebyl to ryze vyhlazovací tábor a nehynuli v něm jen Židé), ale systém sovětských gulagů, rozprostřený po šestině světa. Ale v té rozhodující chvíli jeden napadl druhého, protože při tom cítil větší šanci na půdu, jíž si tak cenil. Od tohoto okamžiku to byla ze strany napadeného válka „spravedlivá“, kterou s rozhořčeností vedli i ti, kteří stalinistický režim nenáviděli. Vlast se brání vždy, i když je hrozná. Dozvukem té rvačky byla pražské epizoda, jež byla už jen takovým mávnutím dračím ocasem. Důsledkem toho máchnutí tu byl pak čtyřicet let stát, který ztratil samostatnost. Byla to parodie na osvobození, po roce 1968 pak už jen rituál sebeponížení. Je otázka, co je to za svátek dnes, a není divu, že se tak rozpačitě slaví. Smysl mu dávají hroby, které připomínají, že i z toho koncového máchnutí ocasem tekla krev. Tekla na zem, která je naše. Měli bychom si toho vážit i po těch mnoha letech. A slavit? Vždyť opravdu není co.

Ještě takový dodatek: ty eventuální ukrajinské drony na Rudém náměstí mohou v paměti starších ročníků oživit vzpomínku na legendární přistání amatérského pilota, devatenáctiletého Němce (ovšemže západního) Mathiase Rusta, který 28. května 1987 se svou malinkou jednomotorovou cessnou přistál po několikahodinovém letu přes Rusko právě na Rudém náměstí. Bylo to zrovna na Den pohraničního vojska. Ostuda to byla jak hrom, ovšem Gorbačovovi se tehdy náramně hodila. Následovala čistka v armádě i politbyru, odstranění starých kádrů, zavedení reforem, urychlení perestrojky a nakonec demontáž Sovětského svazu. Svět si na chvíli oddychnul. Jenže takové zázraky se stávají jen jednou za dějiny. Ale občas ano. Tak třeba něco kluci ukrajinští vymyslí. Sláva Ukrajině!