Zločin v Mnichově

EDITORIAL

Zločin v Mnichově
Český ministr zahraničí se zúčastnil jedné veřejné debaty na mezinárodní konferenci. Učinil několik provokativních poznámek a přitom se dostal do sporu s dvěma celebritami mezinárodních konferencí, Hillary Clintonovou a Radkem Sikorským. Foto: Mnichovská bezpečnostní konference
2
Homepage
Daniel Kaiser
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Český ministr zahraničí se zúčastnil jedné veřejné debaty na mezinárodní konferenci. Učinil několik provokativních poznámek a přitom se dostal do sporu s dvěma celebritami mezinárodních konferencí, Hillary Clintonovou a Radkem Sikorským. To zní dobře, to všechno by bylo v pořádku – kdyby se český ministr nejmenoval Petr Macinka a kdyby nebyl Motorista.

 

Vzápětí po vystoupení se zformovala skupina domácích kritiků. Macinkovi vyčítá, že nás všechny jaksi kolektivně ztrapnil. Co mělo být podstatou toho ztrapnění? První výtka je, že Macinka nemluví dobře anglicky. Ve skutečnosti mluvil docela dobře, ve skutečnosti občasné gramatické chyby kompenzuje výslovností, jakou bychom od člověka, který nestrávil delší dobu v cizině, vlastně nečekali. A vůbec, co je to za pojetí politiky, kdy způsobilost ministra měříme podle toho, jestli dokáže promluvit tak, aby řekněme Angličan nepoznal, odkud ministr pochází? Uhlazenost – jazyková vybroušenost je forma uhlazenosti – není na mezinárodním fóru tak důležitá jako schopnost říct si svoje.

No právě, odvětí Macinkovi kritici, vždyť on vinou svého jazykového deficitu nebyl ani schopen promlouvat jinak než ve frázích, opakovat klausovské axiomy, které se ve střetu s protivníkem hned rozpadnou. Ve skutečnosti Macinka učinil tři postřehy: 1) že Donald Trump, o němž předtím Hillary Clintonová promluvila tónem, jakým mluvíme o viru, je reakcí na předchozí excesy progresivistů, na woke levice, genderismus s jeho desítkami pohlaví, na klimatický alarmismus; 2) že Ukrajina nebojuje za žádnou naši svobodu, jak předtím deklamovala Clintonová, ale za svoji, ukrajinskou svobodu; 3) že hlavní proud v Evropě nadužívá obviňování politických oponentů z fašismu, přičemž demokratický deficit nalézáme především v orgánech EU.

Co přesně z toho všeho bylo tak nepravdivé, aby to české politiky (a různé osobnosti veřejného života) ospravedlnilo k následujícím výrokům? Vít Rakušan píše o „mnichovském trapasu“, Martin Kupka píše, že ministr zahraničí ze sebe v Mnichově udělal „truhlíka okresního přeboru“, Tomáš Zdechovský soudí, že Macinka se tam choval „jako idiot“, a jeho lidovecký kolega Marian Jurečka s radostí hlásí, že Sikorski si našeho ministra „namazal na chleba“.

Jmenovaní pánové na hromadu, kam se měly odevzdávat věcné argumenty proti Macinkovi, neodevzdali nic. Citované reakce těžko můžeme chápat jako ideové souznění s Clintonovou. Protože kdyby s ní souzněli, znamenalo by to, že předáci českých stran ubytovaných v Evropském parlamentu od středu doprava, od evropských lidovců po evropské konzervativce, považují za skandální, že se někdo otře o americký woke tábor, o genderismus… Kdyby souhlasili se Sikorským, znamenalo by to zase, že všechno o milimetr napravo od nich je fašismus. A k tomu ani po hajlování Filipa Turka zatím nedošli.

Zbývá podezření, že celá ta choreografie rozhořčení byla nesena radostí z toho, že domácí nepřítel byl ve světě okřiknut, co ve světě – světem. Je to představa o sobě samých, která by byla adekvátní tak v prosinci 1989, a možná ani tehdy ne, že jako výjimečně ošklivá a chudá nevěsta musíme být vděční, pokud o nás za branami našeho statku někdo zavadí pohledem.

Svět, myšleno Západ, ovšem není monolitický, jak se to mohlo jevit při prvních výjezdech za Rozvadov. Když se paní učitelka (navíc v penzi; Hillary Clintonová je slušně za zenitem) na nějakého našeho krajana křivě podívá, neznamená to, že krajan má ve světě utrum, natož že by nemilost, v níž se prý ocitl, měla dopadnout i na nás.

Macinka se naopak stal hrdinou americké internetové pravice, lidí, co podobně hledají rychlé vzrušení a vrhnou se na každý moment, kdy domácímu nepříteli někdo zvenku zatopí. Takoví Kupka a Zdechovský. Záhada je, že strany, které po většinu trvání České republiky reprezentovaly rozum, uměřenost, dokonce státnickost, tento druh „politiky“ trpí.

 

×

Podobné články