Věc, ve které se Charlie Kirk nemýlil

KOMENTÁŘ

Věc, ve které se Charlie Kirk nemýlil
Prací Charlieho Kirka bylo mluvit – v projevech, médiích, během debatních vystoupení na univerzitách, pojmenovaných Dokažte mi, že se mýlím. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V univerzitním areálu ve státě Utah byl včera zavražděn Charlie Kirk, velice známý influencer a aktivista, zakladatel hnutí Turning Point USA, blízký prezidentovi Trumpovi a vůbec současné americké vládní garnituře. Bylo mu jedenatřicet let, zavražděný byl před očima manželky a malých dětí. Strašná věc. Ve chvíli, kdy tyto řádky vznikají, ještě není známa vrahova identita ani jeho motivy. Jeho modus operandi i to, že z místa činu snažil uniknout a dařilo se mu policii po nějakou dobu uniknout (včera ale už byla zveřejněna jeho údajná fotografie), ale svědčí o rozmyslu a plánovitosti. Že vrah střílel kvůli Kirkovu veřejnému vystupování, se zdá velice pravděpodobné.

Prací Charlieho Kirka bylo mluvit – v projevech, médiích, během debatních vystoupení na univerzitách, pojmenovaných Dokažte mi, že se mýlím. Řekl toho hodně, s ledasčím z toho jsem nesouhlasil, s něčím z toho i vášnivě. V jednom měl ale nepochybně pravdu. Často opakoval, jak moc je důležité, aby se lidé, kteří spolu v pohledu na politiku a vůbec život třeba i zásadně nesouhlasí, spolu dál bavili. Pokud se totiž bavit přestanou, může se stát, že po sobě jednou začnou střílet. Některé reakce na jeho vraždu až zneklidňujícím způsobem ilustrovaly přesnost toho tvrzení.

 

Našlo se nemálo lidí z tábora, řekněme, pokrokového, kteří nad vraždou projevovali neskrývanou radost, případně naznačovali, že si Kirk za to či ono takový konec zasloužil nebo si o něj aspoň koledoval. Někteří lidé z MAGA tábora zase spřádali ošklivé pomstychtivé fantazie, plánovali, co všechno by bylo potřeba v reakci na zločin udělat. Bylo znepokojivé na sociálních sítích v reálném čase sledovat, jak algoritmy zesilují ta nejkrajnější stanoviska, předkládají jejich zastáncům další a další důvody pobouřit se. A jak to vychází.

Z hnusné vraždy se najednou stal instrument jakéhosi zvráceného účetnictví. Nalézat v osobě zabitého, politice, k níž se hlásil, ospravedlnění pro to, aby člověk mohl propadnout temnému kouzlu vraždění a přitom věřil, že tak nepřekračuje jedno důležité tabu. Anebo nalézat ve skutečnosti jedné vraždy důvod ke snění (snad jenom snění) o vraždách dalších a prezentovat to před světem i sebou samým jako projev touhy po spravedlnosti a nastolení práva.

Můžeme se radovat ze zavraždění člověka, protože říkal ošklivé věci! Můžeme se smát zavraždění jednoho z vás, protože vy jste se taky smáli, když se stal ten či onen zločin či jiná hnusná věc! Excesy politického protivníka, to nejhorší z jeho tábora neslouží jako odstrašující příklad, motivace být jiný a chovat se jinak, ale svolení chovat se stejně, následovat ho na dno a připadat si ospravedlněný, mít pro ten účel už předplacený odpustek. Tyhle navzájem se posilující krajnosti můžou společnost – nejenom tu americkou – dovést do hodně temných končin a ani proto není nutné, aby v té společnosti tvořili většinu nebo významnou část. Kdo se dokáže radovat nad vraždou druhého, nebo kdo vidí v nějakém zločinu důvod snít o čemsi podobném, ale nakonec ubližuje především sám sobě.

Nikdy se neptej, komu zvoní hrana, zvoní tobě. Tahle parafráze verše Johna Donna se cituje často a právem. Postihuje to, že tváří v tvář smrti jsme si všichni rovni, všichni k ní spějeme, je úběžníkem našich pozemských životů, vyhlídka na ni, její nevyhnutelnost nás spojuje. Kdo zaslechne zvonění hrany, měl by se zastavit a ztichnout, pomyslet na to, že odešel člověk, s nímž byl spojen stejným údělem, který snášel podobně těžko a podobně při tom chyboval, byť třeba ty chyby vypadaly jinak. A třeba i na pomíjivost toho všeho, co se uprostřed překotné a ukřičené každodennosti může zdát tak důležité. Kdo než tohle raději volí takové či onaké pořvávání, o cosi důležitého se ochuzuje.

×

Podobné články