Taky jste si všimli, jak se v titulcích zpráv v posledních zhruba pěti letech množí výraz „expert“ (expertka, experti)? Ten výraz zjevně má pro určitý typ lidí zvláštní přitažlivost (větší než český ekvivalent „odborník“). Má ve veřejné diskusi u nás svou prehistorii, jež by nás mohla varovat – ve volební kampani v roce 2010 přidělil Vít Bárta takřka všem lídrům své strany Věci veřejné titul experta (tedy hlavně expertky) na něco.
Ten opravdový boom ale přišel později. A přišel zároveň s tím, jak se toto slovo a související pojmy staly polarizující. Etablované instituce produkující expertní vědění přicházely o důvěru části veřejnosti, markantně třeba svými výkony při epidemii covidu. Pro jinou část veřejnosti naopak, a do jisté míry právě proto, stouply v ceně.
Oficiální strážci diskurzu a bojovníci proti dezinformacím nabádali veřejnost, aby vyhledávala prověřené, spolehlivé zdroje informací, a to jsou etablovaná média, v nichž promlouvají experti. A ne nějací dezinformátoři nebo „hledači pravdy“, kteří „kladou otázky“ a „provádějí vlastní výzkum“ na internetu. Ale „experti“ v médiích proliferují, protože naprostá většina lidí pracujících v médiích patří do jednoho tábora a předpokládá, že jejich cílová skupina taky. Navíc každé médium chce pokud možno vyvolat dojem, že ti, kdo v jeho produkci promlouvají, nejsou žádné nuly, podobně jako kdekterý zdroj, jejž média přebírají, či ocenění, jež citují, ráda označují za „prestižní“.
Bylo by demagogií tvrdit, že jedni nejsou o nic lepší než druzí. Ale pravda je taková, že označení za experta v médiích není zárukou. Někteří skutečně experti jsou, třeba akademici či vědci pracující v daném oboru (i když ani to nemusí být záruka kvality) anebo zkušení praktici. V mnoha jiných případech to ale jsou lidi, jimž by lépe slušela označení influenceři nebo aktivisti.
Aktivista může o dané věci vědět hodně, ale přistupuje k ní fundamentálně jiným způsobem než odborník. Ten nám má být schopen vysvětlit, jaká jsou fakta, jak věci fungují a co se stane, když… Aktivista usiluje o určitý výsledek, určitý posun ve společnosti. K tomu účelově, byť třeba nevědomě, vybírá fakta a prezentuje je způsobem usilujícím o určitou emocionální reakci. Aktivista je jako lobbista, jenže proti lobbistům jsou novináři svou kulturou a školením naočkovaní; proti aktivistům ne.
„Experti spočítali minimální mzdu pro důstojný život. Vzrostla o 2500 korun,“ informovala včera ČTK. Zajímavé. Minimální mzdu už máme, stanovuje ji stát vyhláškou. Co je tedy minimální důstojná mzda? Je ta státní nedůstojná?
Na to lze odpovídat různými způsoby. Jeden z nich předpokládá, že bychom si nejdřív museli vyjasnit, co je to důstojnost. Dějiny západní civilizace k tomu mají co říct, počínaje starořímským pojmem dignitas. Jedno je jasné – důstojnost není dána jen finančním příjmem. Stereotypní rapper se svou vulgaritou, nevkusným oblečením, misogynstvím a kriminalitou má (byť třeba dočasně) vyšší příjem, než je minimální důstojná mzda, ale jeho život za důstojný mnozí z nás nepovažují.
Každý ví, že důstojnost a chudoba mají na různých místech i pro každého jednotlivce různý význam. Tak například Jaroslav Hanák, tehdejší předseda Svazu průmyslu a dopravy, řekl v roce 2020, že sběr jahod „není důstojná práce pro českého člověka“. Někteří z nás s tím nebudou souhlasit, myslí si, že každá poctivá práce je důstojná. Za újmu na důstojnosti naopak budou považovat, že Hanák se pyšnil falešným titulem „čestného profesora akademické unie v Oxfordu“, který si koupil od ukrajinského podvodníka.
Jasné není ani, co je to chudoba. V této souvislosti se u nás často šermuje tím, jak špatně a stále hůř jsme na tom s chudobou v rámci EU. K tomu se zpravidla používá ukazatel Eurostatu „At-risk-of-poverty rate“. Ten je ovšem relativní, je vztažen k mediánu disponibilního příjmu v dané zemi. Závisí od nerovnosti a celkového bohatství společnosti. Titíž lidé vám zpravidla zamlčí, že Eurostat sleduje taky „Severe material and social deprivation rate“. Ten je absolutní, měří, zda si ze svého příjmu mohou lidé dovolit konkrétní věci typu maso jednou za dva dny či internetové připojení – bez ohledu na to, že jiní spoluobčané si třeba mohou dovolit daleko víc. A tato chudoba – jsme v pokušení ji nazývat skutečnou chudobou – je u nás velmi nízká, je jí ohroženo 2,6 procenta obyvatel a nižší je už jen v pěti zemích EU.
To vše by nám mohli vyjasnit experti, což zpráva ČTK slibuje. Jenže to není tak, že by ČTK vyhledala a oslovila nejlepší experty na odměňování a důstojnost. Převzala hotový produkt od skupiny lidí, kteří se delegovali sami – je to „nezávislá a neformální expertní platforma“. Pohledem na jejich web zjistíme, že cílem jejich snažení je to, čemu se v anglosaské a mezinárodní politice říká living wage. To není žádný objektivní pojem, k němuž lze expertně dojít. Je to politický cíl určený k tomu, aby se za něj bojovalo.
Tomu taky odpovídá složení uvedené platformy. Najdeme na ní několik lidí, kteří se mohou vykázat nějakou expertní kvalifikací. Převažují ovšem lidi, kteří jsou profesionální aktivisti. Třeba odboráři – odbory usilují o výhody pro své členy, to je jejich podstata. Najdeme ale mezi nimi taky třeba kritičku současného umění, překladatelku a tlumočnici, člověka, který je identifikován pouze svou příslušností k čemusi nazývanému NaZemi, anebo notorického urputného komunistického aktivistu Jana Májíčka, který je pro tuto příležitost identifikován jako politolog.
Takovou ironií je, že mnozí z nich při jiných aktivitách svých aktivitami naplněných životů usilují o věci, jež zvyšují ceny (typu Green Deal), což ovšem vyvolává nutnost ještě vyšší minimální důstojné mzdy.
Přesnější titulek by byl „Platforma levicových aktivistů žádá vyšší minimální mzdu“, ale to by možná ani nestálo za zprávu a rozhodně by to nevyvolávalo příslib vědecké objektivity, jakou použití slova expert vytváří.
00:08
