Tu tam proběhnou veřejným prostorem apokalyptické zprávy o zostřujícím se konfliktu s Ruskem, na nějž se některé západoevropské státy (avšak nikoli USA) chystají. Svědomití plánovači se soustředí na nejextrémnější variantu konfliktu, tedy válku. Tón udal vrchní velitel francouzské armády Fabien Mandon loni na podzim slovy, že Francie je v nebezpečí, „pokud není připravena akceptovat, že bude přicházet o životy svých dětí“. Švédská luteránská církev hledá kapacity pro půl milionu nových hrobů či pohřbů. Mezitím Rusko pohrozilo Velké Británii vážnými následky za pomoc Ukrajině při ostřelování cílů v ruském zázemí. Asi nejpozoruhodnější je však rétorické přitvrzení v Německu. Od záhadného incidentu s dronem, který počátkem srpna prý jen náhodou nevybuchl poblíž ukrajinského letadla s nákladem zbraní na letišti v Lipsku, se v Německu vede vzrušená debata – přehlídka nápadů, jak nejlépe Moskvě ukázat sílu. Jeden z návrhů debatovaných v těchto dnech uvnitř koalice je zabavování lodí ruské „stínové flotily“ v Baltském moři.
Zprávy o hybridní válce vedené Kremlem zpravidla pocházejí od tajných služeb, následně s nimi pracují média a bezpečnostní experti. Není to jen Lipsko, tajné služby prý odhalily třeba dezinformační kampaň ruských trollů ve prospěch opoziční AfD, a dokonce chystaný atentát na jakéhosi německého průmyslníka. Vrchní velitel bundeswehru generál Carsten Breuer na základě zpráv tajných služeb a vojenských analytiků varuje, že Rusko by mohlo vést útok proti území NATO už v roce 2029, tedy za tři roky. A pak jsou generálové, kteří takové předpovědi a varování považují za sebenaplňující se proroctví a varují před eskalační logikou, s níž prý spějeme k válce. Harald Kujat, Breuerův dávný předchůdce ve funkci a mimochodem i předchůdce našeho Petra Pavla ve funkci předsedy Vojenského výboru NATO, je už v penzi a může mluvit dosti otevřeně. Tedy mluvit – rozhovor jsme vedli e-mailem.
Začněme válkou na Ukrajině. Jak dnes vypadá situace na frontě? V minulých týdnech jsme byli zavaleni optimistickými zprávami, jak se Ukrajincům daří Rusy tvrdě zasahovat a že se válka konečně vyvíjí ve prospěch Ukrajiny. Pak najednou jako když utne. Co se podle vás na frontě reálně děje?
Ano, říkalo se, že vývoj se otočil ve prospěch Ukrajiny, že Ukrajina převzala iniciativu a Rusko je v defenzivě. Taková hodnocení se opírala o dronové útoky. Drony jsou jakási Wunderwaffe, zázračná zbraň dneška – hlavně na rafinerie, překladiště ropy, logistická centra, zásilkový obchod. Tyto útoky opravdu zasahují cíle hluboko v Rusku. Současně měly spektakulární útoky na Moskvu a Petrohrad během mezinárodní hospodářské konference tamtéž demonstrovat údajnou převahu Ukrajiny ve vzduchu. Ale dronové útoky na ruské zázemí strategickou situaci ve prospěch Ukrajiny nezmění, nemohou změnit. Naopak vedly k přitvrzení na ruské straně a k masivním protiútokům, mimo jiné balistickými střelami, proti nimž prakticky není obrana. Putin ohlásil další vystupňování útoků ze vzduchu, které podle něj Ukrajina vyprovokovala a které – cituji – budou výrazně citelnější a ničivější.
Nicméně rozhodující pro vývoj zůstávají válečné akce na bitevním poli. Ruská armáda v současnosti postupuje. Za červenec dobyla území o rozloze skoro 800 kilometrů čtverečních a tempo ofenzivy se zrychluje.
Jak se to chybné čtení situace politikům a médiím na Západě přihodilo?
Po setkání prezidentů Trumpa a Putina v Anchorage 15. srpna 2025 si Rusko zjevně uložilo jistou zdrženlivost na bitevním poli, aby nebyla ohrožena tam dosažená dohoda o základech pro jednání, která by měla vést k ukončení války. Podle všeho se základní prvky té dohody otiskly do Trumpova 28bodového plánu z listopadu. Na summitu G7 letos v červnu ale přišla – slovy francouzského prezidenta Macrona – bezprecedentní shoda, jinými slovy prezident Trump se v důležitých ohledech přiblížil stanovisku Evropy. Tady myslím sehrálo roli právě mylné hodnocení stavu na bojišti. Francouzský prezident totiž následně shodu s Amerikou vysvětloval tím, že se poměr sil zásadně změnil ve prospěch Ukrajiny. Načež ruský ministr chtěl od Ameriky – očividně marně – slyšet, jak si představuje svou úlohu při snahách o konec války. Reakci svého amerického kolegy, podle něhož se v Anchorage žádné zásady pro mírovou smlouvu nedomluvily, Lavrov příkře odmítl. Podle mě celý tento vývoj vedl nakonec ruskou vládu k názoru, že svých cílů dosáhne jen vojensky, a nikoli diplomatickou cestou. Pak Rusko zintenzivnilo nálety i pozemní ofenzivu. To je dnešní stav.
Úřady v Německu aktuálně hlásí incidenty, za kterými všichni tuší Rusko. Největší pozornost si získal případ dronu s výbušninami na letišti v Lipsku. Pokud to tak je, jak si ty eventuální ruské útoky vykládat? Jako znamení jejich zoufalství, že ve válce nevědí, kudy kam? Nebo jako varování západní Evropě, ať se do jejich války s Ukrajinou nevměšuje?
To, jestli v Lipsku šlo o ruský útok, zatím není nade vši pochybnost dokázané. Doufejme, že šetření brzy přinese jednoznačné výsledky. Protože ty spekulace a dohady politiků a novinářů vnější bezpečnosti naší země prostě škodí. Je neseriózní v kauze, která má pro naši národní bezpečnost takový význam, tvrdit, že je nasnadě, kdo za něj nese odpovědnost. Mimochodem spolkový ministr vnitra řekl přesně to, co se až do skončení vyšetřování má a musí vždycky říkat. Alexander Dobrindt mluvil o scénáři hybridního útoku a o tom, že jako pachatele nevylučuje – cituji – cizí mocnosti. Bez toho, aby vyslovil konkrétní podezření. Ruské velvyslanectví případ v Lipsku hodnotí jako provokaci Ukrajiny vůči Rusku.
Spolková republika se v podstatě od konce 40. let až donedávna snažila o jakési základní porozumění s Moskvou. Jak si vysvětlujete dnešní převažující rétoriku v Německu?
Německo se téměř od začátku války postavilo na stranu Ukrajiny. Politicky, finančně i materiálně ji podporovalo. Ovšem ani Německo, ani Evropa jako celek neučinily žádný vážný pokus tu válku ukončit diplomatickou cestou. A tento postoj se promítá i do výroků politiků a médií. Když ale nejsme připraveni kromě podpory napadenému státu taky mluvit s útočníkem a hledat nějaké řešení, tak aby zohledňovalo zájmy obou stran, pak se bilaterální vztahy zatvrdí. Až po otevřené nepřátelství. U nás k tomu zásadně přispěl pocit ohrožení, představa, že se blíží útok Ruska proti NATO nebo proti jednotlivým členským státům.
No právě. Od loňska se u vás otevřeně spekuluje o tom, že Rusko chystá válku proti Evropě, že k ní bude připraveno od roku 2029. Ty spekulace stojí na odhadech zpravodajských služeb. Jak pravděpodobný myslíte, že ruský útok je? A je v tomto ohledu na tajné služby obecně spoleh?
Tak americké zpravodajské služby v posledních letech dospěly k jinému hodnocení. Už v jejich analýze hrozeb z roku 2024 se píše: Rusko se značnou mírou jistoty nechce žádný přímý vojenský konflikt s armádami USA a NATO a bude pokračovat ve svých asymetrických aktivitách pod prahem vojenského konfliktu. Konec citátu. Toto hodnocení bylo znovu potvrzeno v analýze z března 2025. Podle ní se Rusko – cituji – pokouší konkurovat (Spojeným státům – pozn. red.) pod úrovní ozbrojeného střetnutí a vytvářet možnosti k prosazování ruských zájmů.
To by byly nálezy ještě z doby před návratem Donalda Trumpa do Bílého domu. Co americké služby soudí od té doby?
Analýza hrozeb zpravodajských služeb USA z března 2026 opět formuluje dosti zdrženlivě: „Rusko se pravděpodobně bude i nadále selektivně stavět Spojeným státům a jejich partnerům tam, kde vidí možnost zjednat si výhodu. Vychází to z dlouholetého soudu Ruska, že USA dlouhodobě představují zásadní ohrožení pro ruské zájmy.“ Pak je tedy otázka, proč německá politika strategické schopnosti a politické úmysly Ruska vyhodnocuje jinak než Amerika. Otázka je o to naléhavější, že americká hodnocení se i díky velkým zpravodajským schopnostem USA významně promítají do analýz rizik, které si dělá NATO. Tvrzení, že časový horizont roku 2029 není německý, ale společný zpravodajský závěr NATO, samo NATO dementovalo. Americký generál Alexus Grynkewich, který je dnes nejvyšším velitelem Aliance v Evropě, se nechal slyšet, že on informace tajných služeb pečlivě sleduje a že Rusko o konflikt s NATO neusiluje.
Takže politici dnes nedokážou žít bez války?
Jsem pevně přesvědčený o tom, že žádný německý politik, který je při smyslech, si otevřenou válku s Ruskem nepřeje. Ovšem současná eskalace z obou stran znamená, že velká válka v Evropě už se nedá vyloučit. Naopak, průběžně roste riziko, že z války na Ukrajině vznikne velká evropská válka. A k tomu přispěly i státy NATO svým bezpodmínečným finančním a materiálním angažmá na straně Ukrajiny a hlavně operační pomocí ukrajinské armádě s plánováním, sběrem zpravodajských dat i zasahováním cílů.
Bývalý prezident Biden právě s vědomím rizika, že dodávky dalekosáhlých zbraňových systémů by Ukrajině umožňovaly zásahy strategických cílů hluboko v Rusku, vyzýval ke zdrženlivosti a opakovaně prohlašoval, že jeho úmyslem je vyhnout se třetí světové válce. Válka mezi Ruskem a Aliancí by byla válka jiného typu než dnešní válka na Ukrajině. To je smíchanina zákopových bojů z první světové a pohyblivých bojů z druhé světové války. Vojenská schopnost Ruska projektovat vlastní moc regionálně i globálně ale válčením na Ukrajině neutrpěla. Ruské letectvo i námořnictvo jsou stejně akceschopné jako před válkou, částečně dokonce mnohem modernější a výkonnější. Ruské dálkové zbraně, jako jsou různé nadzvukové střely nebo rakety s nezávisle naváděnými hlavicemi, dávají Rusku převahu pro vedení boje na velké vzdálenosti.
Kde má naopak výhody Amerika?
V enormní síle letectva a námořnictva. USA jsou schopny vést válku na více frontách. To všechno i Severoatlantické alianci dává ohromnou údernou sílu. Celkově má NATO nad Ruskem převahu v konvenčních zbraních. Ale USA by byly schopny posílit vlastními jednotkami své evropské spojence až po měsících bojů, kdy už by ruské ponorky dávno zaujaly postavení v severním Atlantiku. Proto není jisté, jestli by americké posily dokázaly rozhodnout o výsledku konvenční války v Evropě, jak se o něm dnes diskutuje. Ve chvíli, kdy ani jedna strana nemá schopnost rychle vyhrát, je nebezpečí, že jedna z obou stran sáhne po jaderných zbraních, aby si vynutila výsledek ve svůj prospěch.
Máme tedy mít strach, že bude válka s Ruskem?
Strach není dobrý rádce. Je ovšem fakt, že situace se každý den zostřuje. Pokud chceme zachovat mír, musíme udělat to, co jsme v minulých letech důsledně odmítali – jednat s Ruskem o mírovém řešení války na Ukrajině. Jen tak se dají vytvořit předpoklady pro bezpečnostní uspořádání v Evropě, které by bylo trvalé a které je v zájmu všech Evropanů. Spolková vláda na sebe při podpoře Ukrajiny vzala zvláštní zodpovědnost. Takže by teď dávalo smysl, aby Německo převzalo zodpovědnost i za hledání mírového východiska.
Řekněte mi ještě, jak by mohla vypadat taková eskalace, která nás nečekaně přivede až do války. A myslíte, že v takovou eskalaci doufá prezident Zelenskyj?
Tak každopádně se Ukrajina od začátku snažila státy NATO do války zatáhnout. Jeden příklad dal bývalý polský prezident Andrzej Duda loni v září pro časopis Do Rzeczy. Mluvil o 15. listopadu 2022, kdy se ukrajinská raketa Patriot odchýlila z kurzu a spadla na polské území. Na otázku, jestli tenkrát Zelenskyj tlačil na Polsko, aby vyhlásilo, že to je ruská raketa, Duda odpověděl: Dalo by se to tak říct. Na následující otázku, jestli to vnímal jako pokus vtáhnout Polsko do války, odpověděl: Tak jsem to vnímal. Od začátku zkoušejí všechny do té války zatáhnout. Je to zjevné, je to v jejich zájmu. Děje se to od prvního dne.
Já prezidenta Dudu doplním ještě dalšími příklady: V květnu 2024 zaútočila Ukrajina u Armaviru a Orsku na radarové stanice, které jsou součástí mezikontinentálního strategického systému včasné výstrahy. V červnu 2025 střílela na základny mezikontinentální strategické bombardovací flotily v Olenji, Belaje, Djagilevu a Ivanovu Severném. Tyto údery neměly žádný význam pro obranu Ukrajiny nebo pro průběh jejich války. Ty systémy slouží Rusku výhradně k jadernému odstrašení. A Ukrajina tu vědomě hrála s možností chybného odhadu, posléze i jaderné eskalace mezi oběma jadernými velmocemi. Otevírala scénář s nedozírnými následky. Stejně Ukrajina postupovala při úderech proti ruské jaderné elektrárně Kursk v srpnu 2024. I tehdy bylo cílem Kyjeva válku eskalovat na strategickou úroveň, a zapojit tak na své straně NATO.
Hlavně ten úder na strategickou bombardovací flotilu Ruska západní média popisovala jako něco bezpříkladně odvážného a geniálního, jako game changer. Eskalačním potenciálem a nebezpečím, které daleko přesahuje ukrajinskou válku, se většinou nezdržovala. Přitom jaderná doktrína Ruska podmiňuje nasazení jaderné zbraně – cituji – jednáním protivníka proti zvlášť důležitým zařízením Ruské federace, jejichž výpadek by znemožnil odvetu našeho jaderného vojska.
Jsme teď, v létě 2026, ve větším nebezpečí než v předchozích letech? Nebo kdy od roku 2022 byla ta válka pro okolí hrozivější?
Dnes se ocitáme v jakési eskalační spirále, která se podle všeho nezadržitelně roztáčí. V tomto smyslu je dnešní situace jednoznačně nebezpečnější, než byl řekněme rok 2023. Nebezpečí roste každým dnem. Je nejvyšší čas tu dynamiku prolomit. A přesto se vlády G7 a Evropské unie letos v červnu shodly nejen na další podpoře Ukrajiny, ale i na dodávkách střel s dlouhým doletem. Na summitu NATO v červenci dostal Zelenskyj příslib dodávek zbraní za 70 miliard eur letos a dalších 70 miliard příští rok. Ze 140 přislíbených miliard jde 60 miliard eur z peněz EU, zbývajících 80 miliard z národních rozpočtů členských zemí NATO.
Do toho se takzvaná koalice ochotných ještě usnesla na tom, že s ukrajinskou armádou uspořádá společné cvičení v zemích, které s Ukrajinou přímo sousedí. Úmyslně se tím provokuje Rusko. Nebezpečí přímého střetu kvůli technickému nebo lidskému selhání je velké. Rusové by dokonce to cvičení mohli nějakým nedorozuměním vyhodnotit jako naše přípravy na vstup do války. Ještě o krok dál zašla koalice ochotných usnesením postavit s Ukrajinou systém pro obranu před ruskými balistickými střelami. Zúčastněné země se fakticky stávají účastníky války a nic na tom nemění námitka, že půjde o obranný systém. Rozhoduje, jestli ten systém bude na Ukrajině skutečně nasazen k obraně před ruskými raketami a současně jestli ten systém je integrovaný, tedy jestli ho zúčastněné země operativně provozují spolu s Ukrajinou. Ignorovat schopnost Ruska provádět precizní, selektivní konvenční údery odvetou za to, že státy NATO Ukrajině pomáhají vést spektakulární útoky v ruském týlu a navíc ještě mají v úmyslu znemožnit Rusku protiútok, to opravdu může vést k evropské válce.
Jenže taková válka by byla proti životním zájmům evropských národů. Evropští členové NATO pro takový případ nemají adekvátní vojenské schopnosti, zatímco Spojené státy by neudělaly žádná protiopatření, nýbrž by s Ruskem uzavřely deal ve jménu odvrácení mezikontinentální strategické eskalace. Tlačí nás čas. Co se dnes odehrává, odpovídá klasické logice eskalace, jak ji kdysi definoval Carl von Clausewitz. A v dané situaci musíme jednání o konci války chápat nejen jako způsob, jak zabránit velké evropské válce, ale i jako šanci pro Ukrajinu, aby odvrátila vojenskou porážku a zajistila si nezávislou, suverénní budoucnost.
Nechal jsem si na konec jednu neukrajinskou, dejme tomu polskou a trochu i českou otázku. Máme se jako sousedi Německa radovat, nebo strachovat, že bundeswehr se už zase má stát nejsilnější konvenční armádou Evropy? Řekl bych, že běžným Němcům to není úplně po chuti.
Radil bych tento výrok (z úst kancléře Friedricha Merze – pozn. red.) nepřeceňovat. Bundeswehr reformou z roku 2011 ztratil schopnost bránit svou zemi i spojence. Proto teď naše armáda musí být uvedena do stavu, kdy je schopna plnit úkol, který má z ústavy. Přičemž zůstává zapojena do armádních plánů NATO. Silnější bundeswehr přispěje k lepší bezpečnosti všech našich spojenců.
00:08
