Fenomén Zero

Na začátku února oslavila první narozeniny polská internetová mediální platforma Kanál Nula (Kanał Zero) novináře a podnikatele Krzysztofa Stanowského. Proč by to mělo zajímat českého čtenáře? Zero představuje jeden z nejúspěšnějších mediálních projektů ve střední Evropě a během posledního roku výrazně zasáhlo do polské veřejné debaty a přímo do polské politiky. Jde navíc o projekt, který je zajímavou odpovědí na krizi „tradičních médií“ v éře společenské polarizace.

„Generace Stanowského,“ napsal nedávno o voličích kolem třicítky deník Gazeta Wyborcza. „Stanowski mi otevřel oči na politiku,“ hovoří v článku jeden z mladých respondentů, „předtím mne to vůbec nezajímalo.“ Po červnových prezidentských volbách, ve kterých nečekaně zvítězil konzervativní kandidát Karol Nawrocki, mnoho komentátorů poukazovalo na to, že jedním z klíčových elementů Nawrockého vítězství byla právě změna, kterou do veřejné debaty přinesla Stanowského platforma.

Krzysztof Stanowski, velmi úspěšný sportovní novinář s velkým podnikatelským talentem, vstoupil do povědomí nejdříve jako tvůrce několika úspěšných internetových platforem věnovaných sportu. Od začátku proslul nestandardními marketingovými tahy, jako když pro svoji internetovou sportovní televizi pořídil i fotbalový klub, za který hrálo několik dávných hvězd polské reprezentace a také skupinka talentovaných mladíků, které Stanowski dovezl přímo z Demokratické republiky Kongo.

Do politické novinařiny šel Stanowski se stejnou vervou. První rozhovor pro právě spuštěný Kanál Zero vedl přímo s prezidentem Andrzejem Dudou. A během rozhovoru oznámil, že hodlá v nejbližších prezidentských volbách za čtyři měsíce sám kandidovat.

Prezidentská kandidatura Stanowského byla nepochybně v první řadě skvělý marketingový tah, který okamžitě Zero katapultoval na přední místa sledovanosti. Bylo v tom však i něco víc než pouhá recese s podnikatelským záměrem. Stanowski se pasoval do role „moudrého šaška“ polské politiky, byl ve stejném okamžiku přímým účastníkem – jakožto jeden z kandidátů – a zároveň vnějším pozorovatelem a glosátorem.

„Kandidatura Stanowského je prostředníček ukázaný celé politické třídě,“ napsal tehdy publicista Konstanty Pilawa. Poukázal na „přísný symetrismus“ Stanowského, což je v Polsku pojem označující poměrně vzácnou kategorii novinářů a komentátorů, kteří se nechtějí „přihlásit“ k žádnému ze znepřátelených ideologických táborů, ale „měří všem stejným metrem“.

A právě onen „symetrismus“ – v zemi stále více unavené nesmiřitelnou válkou konzervativců a liberálů, kterou už dvacet let vedou stále stejní muži, Donald Tusk a Jarosław Kaczyński – se stal zdrojem úspěchů a poznávacím znamením projektu.

Během volební kampaně Stanowski pozval na několikahodinové živé rozhovory všechny své soupeře a získal uznání nekonfliktním a zároveň věcným stylem, v němž byly vedeny – opět v kontrastu k většině tradičních médií, kde převažují ostré přestřelky politiků nebo ideologický vyhraněná publicistika. Je faktem, že největším vítězem Stanowského rozhovorů se ukázal pozdější vítěz voleb Karol Nawrocki, který se díky němu zbavil nálepky prkenného suchara, což také Stanowskému vyhraněnější část liberálního publika neodpustila.

Kanál Zero je produkt éry YouTube a podcastů. Namísto lineárního vysílání nabízí desítky tematických formátů, od krátkých komentářů až po mnohahodinové diskuse. Dokázal, že komerční úspěch v neklidné epoše přinášejí i témata velmi vzdálená typickým produktům komerčních médií. Svůj pořad má na Zero třeba dvojice složená z bývalého ředitele Polského ústavu mezinárodních vztahů a bývalého náčelníka generálního štábu polské armády. Naposledy dvě hodiny hodnotili mnichovskou bezpečnostní konferenci… Mezi hvězdy Zero patří i nestor polské politiky a dnes komentátor Jan Rokita, známý popularizátor vědy Tomasz Rožek nebo oceňovaný profesor práva Marcin Matczak. Do novinářského týmu se připojují osobnosti jak z levé, tak z pravé strany názorového spektra debaty.

Strategií Zero je maximální různorodost. Přesný opak trendu, který proměňuje média v nositele konkrétní „kmenové“ identity. Ale také opak představ o médiích jako nositelích „jedné objektivní pravdy“. „Chci prostor, ve kterém se budou srážet názory lidí z úplně jiných světů,“ vysvětloval to Stanowski. „Pravičák a levičák budou psát komentář na stejné téma. A čtenář bude mít možnost vyvodit vlastní závěry.“

Tento důraz na pluralitu za každou cenu má samozřejmě i svá úskalí. Zero opakovaně schytalo značnou kritiku, například když poskytlo prostor youtubeové dvojici „Bratři kamarádi“, známé šířením ruské propagandy. Široce diskutovaný byl i rozhovor s polským emigrantem, který strávil několik desetiletí v jihoafrické věznici za vraždu politika Mandelova Afrického národního kongresu. Nedávno vyvolaly negativní vlnu reakcí i reportáže radiálně levicové novinářky Marie Wernikowské, v nichž ukazuje „obyčejný život“ v Putinově Rusku.

„Jde o hybridní novinařinu“ bez „redakční kontroly kvality“, zaznívají občas hlasy obhájců tradičních médií. Problém je v tom, že v posledních letech v Polsku (ale není to zdaleka jen polský problém) se „kamenná média“ stále více proměňovala v názorově jednobarevné týmy hovořící k názorově jednobarevnému publiku. Novinářský „free style“, který provozuje nová polská platforma, může být sice riskantní a nezabrání přešlapům, ale pro velkou část veřejnosti je nakonec viditelně důvěryhodnější.