Výzkumná agentura Gallup se v červenci 2020 zeptala více než deseti tisíc Američanů, jaký podíl úmrtí na covid-19 připadá na osoby mladší čtyřiadvaceti let. Respondenti se sekli – podíl úmrtí nadhodnotili čtyřicetinásobně. Podle amerického vědce Stephena Maceda, spoluautora knihy In Covid’s Wake: How Our Politics Failed Us (Po covidu: Jak nás naše politika zklamala), přispělo k takto špatnému odhadu jednostranné zpravodajství.
Ještě závažnější problém však podle něj spočíval v části vědecké obce: dosavadní pandemické plány, které před plošnými lockdowny výslovně varovaly, byly postupně opuštěny. Namísto toho začali experti doporučovat bezprecedentní restrikce a politici se jejich autoritou zaštítili, aniž by dostatečně zvážili náklady. „Fatální chyba,“ říká profesor politologie z Princetonu. V rozhovoru se však věnujeme i méně viditelným – a dosud málo reflektovaným – vítězům pandemie.
V knize se přiznáváte, že jste se zpočátku sám bál. Nákup jste nejprve odkládal do garáže, aby případný virus vyprchal. Naopak Frances Leeová, s níž jste knihu napsal, zastávala od počátku skeptické stanovisko.
Zpočátku mě virus znervóznil. Svou roli hrálo i to, že má partnerka trpí respiračním onemocněním. Musím však dodat, že jsem si tehdy hlubší rešerše nedělal. Jako většina lidí jsem prostě dodržoval opatření a příliš si s nimi hlavu nelámal. Můj pohled se začal měnit ve chvíli, kdy jsem se začal zabývat otázkou, zda máme dostatečně kvalitní data pro zavádění tak restriktivních opatření. A nemám na mysli jen lockdowny. Už například u roušek nebyly k dispozici přesvědčivé studie, které by jejich účinnost jednoznačně potvrzovaly.
Patříte do tzv. „laptopové třídy“. Právě tito lidé si mohli dovolit situaci příliš neřešit. Lockdowny pro ně byly v mnoha ohledech pohodlné. Vzpomínám si na úlevu, když se začaly rušit konference a schůzky. Zpočátku jsem si říkala: Vida, dokud člověk chodí do práce, vlastně toho tolik neudělá.
Souhlasím. Ten uvolněný kalendář byl nesmírně příjemný. Také jsem tehdy udělal spoustu práce. Život byl pohodlnější, tempo pomalejší, téměř relaxační. Dokonce i příroda jako by se probouzela.
Což ale nebyla zkušenost všech lidí.
Zhruba třetina musela dál vykonávat svou práci fyzicky na místě, aby nám, kteří jsme pracovali z domova, zajistila dodávky energií, potravin i fungování infrastruktury. Zviditelnilo to třídní rozdíly, zvláště ve vzdělání. Uzávěry škol zasáhly nepoměrně více znevýhodněné děti. Ale obecně lze říct, že pro velkou část obyvatel byly lockdowny ekonomicky, sociálně i psychologicky devastující. Opatření byla plošná; jejich důsledky nikoli.
Zarazilo mě, jak důrazně odborníci na veřejné zdraví ještě před propuknutím pandemie covidu varovali před zaváděním lockdownů v reakci na respirační viry. Ve své knize to dokládáte dokumenty z tehdejších předcovidových pandemických strategií. Odkud se tato zdrženlivost vůči plošným uzávěrám brala?
Autoři se opírali o předchozí zkušenosti s chřipkou a dalšími respiračními viry. Předcovidové pandemické plány byly až pozoruhodně konzistentní: vědci považovali dostupná data pro tzv. nefarmakologické intervence za mimořádně slabá. Navíc upozorňovali, že sociální a ekonomické náklady těchto opatření budou značné. Například pandemická strategie Spojeného království z roku 2011 výslovně uváděla, že respirační virus nelze zastavit lockdowny. Současně její autoři varovali, že političtí představitelé mohou čelit silnému tlaku přijmout viditelná opatření, aby prokázali kontrolu nad situací, a to i navzdory omezeným důkazům o jejich účinnosti.
Ještě na počátku pandemie covidu tvrdil Anthony Fauci, hlavní epidemiologický poradce americké vlády, že rozsáhlé lockdowny nejsou vhodným nástrojem pro zvládání respiračních virů.
Podobně se vyjadřovala i řada dalších vědců. Ale pak nastal zlom. Světová zdravotnická organizace vyslala do Číny společnou misi složenou z mezinárodních odborníků, která tam pod záštitou čínské vlády strávila něco málo přes týden. Výsledná zpráva čínskou reakci vyzdvihla, označila ji za vysoce účinnou a doporučila obdobná opatření i na globální úrovni. V mnoha ohledech šlo o nekritické přijetí čínského postupu. Čína přitom využila donucovací nástroje – včetně domácího vězení, digitálního sledování a rozsáhlé kontroly pohybu obyvatel –, které nebyly pro řadu jiných zemí právně, politicky ani kulturně přípustné. Tehdy se ještě ozývaly nesouhlasné hlasy. Epidemiologové jako Michael T. Osterholm z Minnesotské univerzity varovali, že vlády by se mohly „za vzájemného ujišťování vrhnout do propasti“. Znovu připomínali závěry existujících pandemických plánů: rozsáhlá omezení pravděpodobně nebudou fungovat, zato téměř jistě ponesou extrémní náklady. Podobné argumenty se objevovaly i v hlavních médiích. Ale od dubna 2020 kritické hlasy mizely a sociální média – mnohdy v koordinaci s vládními institucemi – začala omezovat obsah, který oficiální pandemickou politiku byť jen zpochybňoval.
Všichni si vzpomínáme na fotografie z Itálie, kde byl také zaveden první celostátní lockdown v Evropě. Možná to byly právě tyto obrazy, které představovaly skutečný milník.
Italský celostátní lockdown měl obrovský symbolický efekt. Mnozí do té doby předpokládali, že západní společnosti by tak drastická omezení nikdy nepřijaly – a už vůbec ne na základě tak nejistých důkazů. Itálie ukázala, že je to možné. Jakmile se začaly šířit záběry z Lombardie, začala se šířit i jiná „nákaza“: panika. Podívejme se na Borise Johnsona. Zpočátku zavedení úplného lockdownu odolával, ale pod tlakem veřejného mínění i mezinárodního vývoje změnil postoj. Politici se navzájem napodobovali. Nikdo nechtěl působit pasivně. Politické riziko nedostatečných opatření se zdálo být větší než riziko opatření přehnaných. Svou roli sehrál i tlak na reputaci.
Zmínil jste britský pandemický plán, který výslovně uváděl, že snaha o úplné vyhlazení respiračního viru není realistická. Čína však tvrdila opak. Myslíte si, že to na vědeckou obec udělalo dojem a také to chtěla vyzkoušet?
I na Západě existovali vědci, kteří byli přesvědčeni o účinnosti drastických opatření. Často však nešlo o epidemiology, ale o matematiky a odborníky na modelování. Kořeny tohoto přístupu sahají do roku 2005, kdy prezident George W. Bush po přečtení knihy The Great Influenza o pandemii z roku 1918 inicioval revizi pandemických plánů. Řada týmů, složených zejména z matematiků, začala simulovat možné scénáře šíření virů a zkoumat, jak by tzv. nefarmakologické intervence mohly průběh epidemie ovlivnit. Jednou z nejvlivnějších osobností tohoto směru byl britský epidemiolog a matematický biolog Neil Ferguson; jeho zpráva z března 2020 měla zásadní dopad na politická rozhodnutí. Tito odborníci argumentovali ve prospěch razantních zásahů. Mnozí z nich považovali za klíčové zejména uzavření škol: děti jsou totiž mimořádně sociálně aktivní a při otevřených školách je obtížné omezit kontakty. Postupně se tak prosadilo přesvědčení, že právě děti je třeba držet doma, že to je klíč ke snížení přenosu i smrtnosti.
To mi připomíná, že jeden český evoluční biolog prohlásil, že s dětmi musíme zacházet jako s nebezpečným odpadem.
To je šokující výrok. V kontextu zmíněného přístupu však dává bolestivý smysl. V modelech se s dětmi zachází jako s vektory přenosu. Stávají se proměnnými v rovnici, nositeli potenciálního šíření nákazy. Jenže platí, že když politiku postavíte primárně na matematickém modelování, snadno se stane, že měřitelná dimenze – tedy šíření viru – vytěsní škody, které se kvantifikují obtížněji, třeba ty psychologické. Ten výrok tedy odhaluje hlubší posun: děti přestaly být vnímány jako vyvíjející se bytosti závislé na lidském kontaktu a byly redukovány na epidemiologické rizikové faktory.
Redukce skutečnosti na to, co je měřitelné, je jedna věc. Ale ty modely se navíc ani netrefovaly a v mnoha případech dramaticky nadhodnocovaly rizika.
Přinejmenším bych řekl, že nemáme dobré důvody domnívat se, že se „trefovaly“. Mohli bychom namítnout: Dobře, ale kdo to tehdy mohl vědět? Jenže vědecké závěry ohledně modelování byly k dispozici. Zmínil jsem, že o modelování projevila zájem Bushova administrativa; zprávy modelovacích týmů byly publikovány roku 2006. Matematici v nich doporučovali razantní nefarmakologické intervence. Následně byla svolána nezávislá komise epidemiologů, která měla posoudit empirické důkazy. Její závěr? „Velmi nepřesvědčivé.“ Stojí za zmínku i D. A. Henderson, epidemiolog proslulý zásadním podílem na vymýcení neštovic. Ten matematický přístup odmítl velmi rozhodně. Argumentoval, že komunity zvládají krizové situace lépe a s menšími škodami tehdy, když je v co největší míře zachováno běžné sociální fungování – samozřejmě při cílené ochraně zranitelných skupin. V březnu 2020 však byla zveřejněna tzv. Zpráva 9, jejímž autorem byl právě Neil Ferguson. Ta měla obrovský dopad na politická rozhodnutí, patrně i v kontextu tehdejšího brutálního čínského postupu, a posunula těžiště směrem k agresivní strategii potlačování.
Mnozí argumentovali, že v podmínkách hluboké nejistoty je přehnaná reakce morálně bezpečnější než reakce nedostatečná.
Jenže opatrnost nelze uplatňovat selektivně. Předcovidové pandemické plány zdůrazňovaly nutnost zvažovat nejen potenciální přínosy opatření, ale také jejich náklady. Během covidu se však princip opatrnosti zúžil na minimalizaci přenosu – téměř za každou cenu. Opomíjela se přitom jak slabost důkazů, o něž se řada opatření opírala, tak veškeré další dopady. Uzavření škol je toho výmluvným příkladem: dlouhodobé škody na dětech jsou značné. Ale to není vše. Mnoha lidem byla odkládána lékařská péče, zhoršovalo se duševní zdraví a někteří přicházeli o živobytí. Rozumím tomu, že covid byl vážnou pandemií a že první rozhodnutí byla přijímána v podmínkách značné nejistoty. Ale neusnadňujme si to aspoň nyní: v létě 2020 existoval prostor pro přehodnocení. Tehdy jsme například věděli, že riziko pro děti je nízké, a že děti navíc ani nejsou hlavními přenašeči.
Je však také třeba říci, že nemalá část veřejnosti na vlády naléhala, aby lockdowny zavedly.
Čímž jsme u dalšího problému, u jednostranného mediálního pokrytí. V dubnu 2020 byla publikována studie amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí. Obsahovala jak znepokojivá, tak uklidňující zjištění. Média téměř výlučně zdůrazňovala tu znepokojující zprávu: že covid představuje vyšší riziko pro muže a Afroameričany. Proč zároveň nepřipomínala i nadějeplnou skutečnost, že děti patřily mezi nízkorizikové skupiny? Riziko covidu bylo silně věkově stratifikováno: už v létě 2020 bylo zřejmé, že úmrtnost se koncentruje především mezi staršími lidmi a těmi s vážnými předchozími onemocněními. To vedlo některé epidemiology k úvahám o strategii „cílené ochrany“ – tedy o důsledné ochraně zranitelných skupin při zachování větší míry svobody pro ostatní. Zda by taková strategie fungovala lépe, je otázka k debatě. Šlo však o alternativu, která si zasloužila důkladné posouzení. Místo toho čelili její zastánci veřejnému napadání.
Ze současných dat vyplývá, že mezi přísností lockdownů a celkovou úmrtností není zřejmá korelace. Zvláště zajímavé jsou v tomto ohledu Spojené státy, kde se opatření výrazně lišila podle toho, zda stát vedli demokraté, nebo republikáni. Rozdíly v úmrtnosti jsou i zde malé.
Ano, státy vedené republikány ekonomiku i školy zpravidla otevřely dříve a zavedly méně přísná omezení, zatímco státy vedené demokraty zůstávaly uzavřeny déle. Pokud však zohledníme věkovou strukturu populace, zdravotní stav obyvatel a další relevantní faktory, neukazuje se výrazný rozdíl v celkové úmrtnosti. Například přísnější a delší uzavření škol v Kalifornii nepřineslo lepší výsledky v úmrtnosti než dřívější znovuotevření na Floridě. Podobné závěry se objevují i v Evropě. Studie Milánské univerzity zahrnující 29 zemí identifikovala značné rozdíly v přísnosti lockdownů, ale nenalezla souvislost mezi přísnějšími opatřeními a nižší nadměrnou úmrtností. Často se zmiňuje také Švédsko, které zvolilo umírněnější přístup a z hlediska celkové nadměrné úmrtnosti si nevedlo hůře než řada zemí s přísnějšími restrikcemi. Pro úplnost dodávám, že existují určité důkazy o tom, že přísná opatření mohla dočasně snížit počet infekcí. Snížení počtu infekcí ale automaticky neznamená snížení celkové úmrtnosti.
Symbolem pandemie se staly roušky. Zaujalo mě, že jejich příběh se podobá lockdownům: na začátku pandemie vyjadřovaly orgány veřejného zdraví – včetně Fauciho – skepsi, později byly plošně nařízeny, a to navzdory omezeným důkazům o jejich účinnosti.
Již zmíněný D. A. Henderson dlouho před covidem poznamenal, že úřady mají v krizových situacích tendenci lidem něco nařídit, aby jim poskytly pocit jistoty. Obvykle doporučují viditelná a relativně nenákladná opatření – například mytí rukou –, která lidem dávají pocit, že situaci alespoň částečně kontrolují. Nošení roušek bylo zpočátku vnímáno podobně – jako gesto solidarity. Záhy se z něj však stal symbol. Někdy působilo jako znak ctnosti či skupinové identity. Ve Spojených státech tuto symboliku zesílil kontext prezidentských voleb v roce 2020. Veřejné vystupování prezidenta Trumpa – včetně dramatického sundání roušky po odchodu z nemocnice – posílilo dojem, že nošení roušek není jen otázkou veřejného zdraví, ale také politickým signálem. Předpokládám, že v Česku jste se s podobnou mírou politizace nesetkali.
U nás jsem si všimla především zvláštní personalizace odpovědnosti. Mnozí lidé přisuzovali odpovědnost za úmrtí konkrétním politikům, nikoli viru. Může to souviset s metaforou „války proti covidu“? Pokud pandemii pojímáme jako válku, naznačujeme tím, že ji lze řídit, kontrolovat, nakonec snad i vyhrát. Jestli vám dobře rozumím, právě to představuje nový pohled, který byl před rokem 2020 v menšině. Do té doby převažoval názor, že respirační viry nelze zcela kontrolovat, lze pouze zmírňovat jejich dopady.
Válečnická metafora měla skutečně obrovský vliv. Jakmile pandemii označíte za válku, je snadné považovat nesouhlas za formu kolaborace s nepřítelem. V některých ohledech to připomíná dynamiku známou z války ve Vietnamu: skupinové myšlení politických elit vedlo k potlačování pochybností, což znemožnilo včasné přehodnocení strategie. Tlak na jednotu často oslabuje otevřenou debatu. Graham Allison, harvardský politolog známý svou prací o kubánské krizi, už v dubnu 2020 varoval, že vlády zpřísňují lockdowny, aniž by měly k dispozici tzv. „týmy B“ – nezávislé skupiny, jejichž úkolem by bylo systematicky zpochybňovat předpoklady, zvažovat náklady a podrobovat vznikající konsenzus jakémusi zátěžovému testu. Věda i demokratické vládnutí přitom stojí na institucionalizovaném skepticismu. Místo toho však byli oponenti často marginalizováni nebo okřikováni. Uveďme příklad Jaye Bhattacharyi, jednoho z autorů Velké barringtonské deklarace z října 2020. Dělal svou práci: zpochybňoval vědeckou oporu plošných lockdownů a upozorňoval na vysoké náklady dlouhodobých uzávěr. Prosazoval strategii cílené ochrany zranitelných skupin. Reakce na jeho vystoupení byla mimořádně ostrá až zdrcující, a to i na jeho vlastní univerzitě.
Jedním z ústředních paradoxů, kterým se vaše kniha zabývá, je tento: během celé pandemie byli občané vyzýváni, aby „následovali vědu“. Sami odborníci však šířili dezinformace a politická rozhodnutí často předcházela datům. Jakmile byla data k dispozici, třeba ta ohledně rizika pro děti, byla přehlížena.
Vědci opravdu šířili dezinformace. Navíc jich nebylo málo. Zpočátku jsme například slýchali, že očkovaní se virem nenakazí ani jej nebudou přenášet. Jenže původní klinické studie testovaly především ochranu před symptomatickým onemocněním, zejména těžkým průběhem a úmrtím. Nezkoumaly, zda vakcíny vyvolají tzv. sterilizační imunitu. Dalším příkladem je otázka původu viru. Počáteční debata o možné laboratorní nehodě ve Wu-chanu byla často odmítána jako konspirační či xenofobní. Takové nálepkování však předbíhalo důkazy. Možnost laboratorního úniku nebyla z vědeckého hlediska absurdní – ostatně práce s vysoce rizikovými patogeny vždy nese určitou míru rizika a laboratorní incidenty se v minulosti staly i jinde ve světě. Ve chvíli, kdy byla sama diskuse označena za konspirační teorii, jsem poprvé zpozorněl. Potlačování otevřené debaty nejistotu neodstraňuje – spíše podkopává důvěru.
Tvrzení části vědecké obce, že hypotéza laboratorního úniku je konspirační teorií – a to i formou otevřeného dopisu publikovaného v časopise Science – představuje krystalický příklad prolínání vědy a politiky. Christian Drosten, hlavní německý virolog, přiznal, že jeho podpis pod dopisem měl politický rozměr, a označil jej za chybu.
Netušil jsem, že se k tomuto takto otevřeně vyjádřil.
V roce 2022 poznamenal, že se svým podpisem chtěl zastat čínských kolegů. Mně však jde o širší otázku. Myslíte si, že covid odhalil, jak hluboce je věda zpolitizovaná? Nebo byste řekl, že se věda politizovala až pod tlakem pandemie?
Upřímně řečeno si nemyslím, že problém tkví v politizaci vědy. Spíše naopak. Nebyla dostatečně reflektována politická dimenze vědy. Slogan „follow the science“ byl v kontextu pandemie pomýlený. Věda vám neposkytne ani jednu jedinou odpověď na složité otázky, které zahrnují hodnotové soudy a nutnost vážit různé druhy škod. Politická rozhodnutí předpokládají morální a praktické kompromisy. V mnoha případech se však političtí představitelé těmto kompromisům vyhýbali. Místo toho se odvolávali na „odborníky“ a svá rozhodnutí prezentovali jako naplňování toho, co údajně vyžaduje věda. Jenže žádný vědec nemá právo uzavírat společnost – to je a zůstává politické rozhodnutí.
Ponaučili jsme se z pandemie?
Ne, ale potenciál tu je. Zdůraznil bych dvě hlavní lekce. Zaprvé, potřebujeme širší spektrum odborných hlasů. U rozhodovacího stolu by neměli sedět jen epidemiologové, ale také ekonomové, pedagogové, psychologové, etikové a další odborníci, kteří dokážou posoudit širší náklady přijatých opatření. Zadruhé, nezastupitelná je veřejná debata. Lidé, kteří nesou důsledky politických rozhodnutí, musí být slyšeni. Skutečná politika vyžaduje otevřenost, pluralitu hodnot a odpovědné zvažování kompromisů – nikoli odvolávání se na „vědu“ jako na náhradu politického úsudku. Pozoruhodným příkladem byl v tomto ohledu švédský přístup. Jeden z někdejších hlavních poradců, epidemiolog Johan Giesecke, tehdy poznamenal, že je ve svých sedmdesáti letech ochoten přijmout riziko. Tvrdil: „Dokud nebudu mít lepší data, budu se řídit dosavadním epidemiologickým poznáním.“
Dobře že zmiňujete i pozitiva. Napadá vás ještě něco?
Nejsme skeptici ohledně očkování. Existují sice legitimní otázky ohledně toho, jak široce byly vakcíny doporučovány, a lze se ptát, zda povinné očkování nezašlo příliš daleko. Samotný vývoj vakcín však lze za úspěch považovat. Operace Warp Speed ve Spojených státech spolu s paralelním úsilím v Evropě i jinde umožnily vyvinout účinné vakcíny v rekordním čase. Data navíc ukazují na souvislost mezi mírou proočkovanosti a nižší úmrtností. Širší ponaučení se týká samotného procesu rozhodování: držet se pluralismu, zachovávat pokoru a zůstávat otevření alternativním názorům – zvláště tehdy, když jsou sázky vysoké a nejistota nevyhnutelná.
00:07
