Čína je druhá nejmocnější země na světě. Poslední dekády ohromovala zběsilým hospodářským růstem. Nápis „Made in China“ již není znakem levného šuntu, Peking investuje do nejmodernějších technologií, dominuje v oblastech, jako jsou elektromobily či solární panely, ve vývoji umělé inteligence šlape Američanům na paty. Otázkou prý není, jestli Čína předežene USA, ale kdy. Vše nasvědčovalo tomu, že 21. století bude patřit Asii.
Jenže to již tak úplně neplatí. Růst čínského HDP zpomalil, země trpí relativně vysokou nezaměstnaností mladých, čelí obří demografické krizi a po letech symbiotického soužití s Američany musí řešit, že podezřívavost vůči Číně se stala ve Washingtonu mainstreamem.
Před rokem se v Americe stala bestsellerem kniha Breakneck: China’s Quest to Engineer the Future (Nebezpečná rychlost: Čínská snaha vytvořit budoucnost) od Dana Wanga, která se snaží odpovědět na otázky, kde se vzal čínský hospodářský zázrak, proč se nyní ocitl v problémech a jestli je Peking předurčen k tomu, nahradit Washington v roli světového hegemona. Kniha se dostala na seznam povinné četby každého člověka alespoň trochu se zajímajícího o současnou Čínu.
Budovatelé a blokátoři
Wang se narodil v Číně v roce 1992. Když mu bylo sedm, emigroval s rodiči do Kanady. Vystudoval ekonomii a filozofii na americké University of Rochester. V letech 2017 až 2023 pracoval v Číně jako technologický analytik pro konzultační společnost Gavekal Dragonomics. Právě tyto zkušenosti zúročil ve své knize. Dnes je členem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě.
Na začátku knihy ilustruje rozdíl mezi zdánlivou americkou dysfunkčností a čínskou dynamickou efektivitou příběhy dvou vysokorychlostních železnic. V roce 2008 Čína i Kalifornie ohlásily záměr postavit novou vysokorychlostní trať, obě měly měřit zhruba 800 mil (téměř 1300 kilometrů). Číňané tu svou otevřeli v roce 2011 a stála je 36 miliard dolarů. Dokončení té americké je plánováno někdy mezi lety 2030 a 2033 a nejnovější cenovka činí 128 miliard.
Tím čínské infrastrukturní superlativy nekončí. První dálnici Čína otevřela v roce 1993. Do roku 2011 postavila větší dálniční síť než USA a do roku 2020 ji zdvojnásobila. Čínská síť vysokorychlostních železnic je desetkrát větší než španělská a japonská (druhá a třetí nejdelší na světě) dohromady. Navíc tratě staví asi o 40 procent levněji než v Evropě, a dokonce o 80 procent levněji než v Kalifornii. Padesát jedna čínských měst má podzemní dráhu. V roce 2022 přístav v Šanghaji zpracoval více kontejnerů než všechny americké přístavy dohromady. USA postavily první jaderný reaktor v roce 1957, Čína v roce 1991. Nyní jich má více (55 ku 54) a dalších 31 ve výstavbě. Mezi lety 2018 a 2019 Čína vyrobila 4,4 miliardy tun cementu, což je více než USA za celé 20. století. Podobně dominuje i ve výrobě. „Zjednodušeně lze říci, že Čína vyrábí jednu třetinu až polovinu téměř všech průmyslových výrobků, ať už se jedná o konstrukční ocel, kontejnerové lodě, solární fotovoltaické panely, nebo cokoli jiného,“ píše Wang.
Vysvětluje to tím, že Čína je „inženýrský stát“, zatímco USA „právnický stát“. A to téměř doslova. Teng Siao-pching, který se stal nejmocnějším mužem ve státě po smrti Maa Ce-tunga, reagoval na excesy Maovy éry jmenováním inženýrů do nejvyšších pozic. V roce 2002 všech devět členů Stálého výboru politbyra, tedy nejvyššího stranického, a tedy i státního orgánu, mělo inženýrský titul. Inženýrem je i nynější prezident Si Ťin-pching. Naopak v USA pět z posledních deseti prezidentů vystudovalo práva, právnický titul má zhruba polovina Kongresu, právníci dominují i v obou politických stranách i ve státní správě.
Podle Wanga je instinktem inženýrů budovat, zatímco právníků blokovat. V Číně politiku tvoří 25 členů politbyra, od státního aparátu se očekává, že prostě rozkazy splní. Tento model funguje skvěle, pokud je třeba postavit stovky kilometrů nových dálnic či železnic. Tento dynamismus nepochybně zlepšil životy stovek milionů lidí. Číňané jsou na svůj zjevný pokrok pyšní.
Jako příklad Wang uvádí provincii Kuej-čou. V hornatém terénu se tam nachází 45 ze 100 nejvyšších mostů na světě, protíná ji asi osm tisíc kilometrů dálnic a 1600 kilometrů vysokorychlostní železnice. Má 11 letišť, další tři jsou ve výstavbě. Hostí obří datová centra i průmysl. V provincii se například vyrábí něco přes 14 procent všech kytar na světě.
V pasti nadprodukce
Kuej-čou ale také demonstruje problémy čínského systému. Průměrný příjem je na úrovni Botswany. Jen polovina tamějších dětí jde na střední školu. Není jisté, jestli se všechny ty vysoké mosty někdy zaplatí. Pět z 11 letišť má méně než tucet letů týdně. Kuej-čou také patří mezi nejzadluženější provincie a nezvládá své dluhy splácet. Peking reagoval vysláním stranické inkvizice.
Odstrašujícím příkladem je Li Caj-jung, šéf jednoho z okresů v Kuej-čou, který se snažil vybudovat turistické středisko prostřednictvím stavby maket evropských měst a sjezdovek v oblasti, kde téměř nesněží. Výsledkem byl dluh 21 miliard dolarů. Li Caj-jung byl odsouzen k trestu smrti s dvouletým odkladem, což v praxi znamená dlouholeté vězení. Li Caj-jung není jediný. Straničtí bossové prokazují svou kompetenci rozvojem svých oblastí. Když to vyjde, vše je v pořádku. Když ne, výsledkem jsou dluhy a basa.
Komunistická strana se tak soustředí na obří megalomanské projekty, které mohou vést ke znatelnému zlepšení života i ekonomiky. Největším úspěchem je Šen-čen. Když ho v roce 1980 Teng Siao-pching vyhlásil zvláštní ekonomickou zónou a tím odstartoval éru liberalizace, měl 300 tisíc obyvatel, dnes je to 18 milionů. Šen-čen je součástí megalopole rozprostírající se kolem delty Perlové řeky. V tomto regionu žije asi 86 milionů lidí a jde o technologické a průmyslové srdce Číny. Továrny tady mají světoznámé firmy jako Apple a Tesla nebo čínští giganti BYD, největší výrobce elektromobilů na světě, DJI, největší výrobce dronů, a telekomunikační společnost Huawei. Sousedství těchto firem a fakt, že vedení, vývojáři i dělníci pracují v těsné blízkosti, vede ke vzniku prostředí rychlých inovací, předávání zkušeností a růstu. Zde Čína drtí západní konkurenci. Amerika je stále centrem inovací, ale Čína je dokáže uvádět na trh levně a v obřím množství. USA již na to nemají kapacity.
Tato zběsilá industrializace má své stinné stránky. Delta Perlové řeky bývala známá svými ústřicemi, kvůli znečištění už tam nežijí. Za posledních deset let se kvalita vzduchu výrazně zlepšila, ale i tak je řada měst stále zahalená ve smogu. Továrny vyrábějí ve zběsilém tempu i díky až vojenské disciplíně. V roce 2010 spáchalo 14 zaměstnanců Foxconnu, který pro Apple montuje iPhony, sebevraždu skokem ze střechy ubytovny. Firma reagovala instalací sítí, které mají skokany zachytávat. Navíc řada firem trpí nadprodukcí, kdy prostě nejsou schopny své výrobky udat. Čína nyní dokáže vyrobit asi 60 milionů aut ročně, na světovém trhu, kde musí čelit konkurenci, se přitom ročně prodá asi 90 milionů. Za normálních okolností by takové firmy krachovaly, ale jsou udržovány při životě nejrůznějšími dotacemi. Narychlo postavené budovy navíc nejsou vždy nejvyšší kvality. Při zemětřesení v roce 2008 se zřítily tisíce špatně postavených škol. Podle oficiálních údajů zemřelo pět tisíc dětí.
Posedlost strany obřími infrastrukturními a průmyslovými projekty vede také k zanedbávání některých základních potřeb. Nikde v Číně ani v Šanghaji se nedoporučuje pít vodu z kohoutku. Úroveň školství na venkově je tragická. Nemocnice jsou často špatně vybavené. Čína má šestkrát méně lůžek intenzivní péče na obyvatele než USA.
Státní sociální péče je mizivá. Čína vynakládá jen asi 10 procent HDP na sociální výdaje, v USA je to 20 procent a ve štědřejších evropských státech 30 procent. Jen asi desetina nezaměstnaných má nárok na mrzkou podporu. Na druhou stranu téměř dvě třetiny Číňanů neplatí daň z příjmů, komunisté financují chod státu hlavně prostřednictvím nepřímých daní.
Když se inženýrský stát zmýlí, dopady mohou být katastrofální. Strana se rozhodla z města Tchien-ťin vytvořit světové finanční centrum, čínský Manhattan se ale nikdy nezhmotnil. Tamější mrakodrapy jsou prázdné a architekty oceňovaná nová knihovna se vyznačuje tím, že v hlavním fotogenickém atriu nejsou knihy.
Totalita jako motor i brzda
Největší tragédie ale nastává, když si straničtí inženýři usmyslí, že mohou formovat společnost stejně jako krajinu při stavbě nové dálnice. Wang uvádí dva příklady. Prvním je takzvaná politika jednoho dítěte. Vystrašeni západními předpověďmi o dopadech přelidnění a neustále rostoucí populací soudruzi v roce 1979 rozkázali, že rodiny mají mít jen jedno dítě. A rozhodli se to dost brutálně vynucovat. Nucené potraty a sterilizace se staly normou. Jelikož interrupce byly často prováděny ve třetím trimestru, kdy už těhotenství nešlo skrývat, stávalo se, že dítě pokus o potrat přežilo. Lékaři pak občas dítě zabili injekcí formaldehydu či rozdrcením hlavičky. V roce 1990 bylo potřeba 12 dokumentů k povolení početí prvního dítěte. V roce 1991 v jednom okrese zjistili, že se rodí příliš mnoho dětí, a tak nařídili, že mezi 1. květnem a 10. srpnem se nesmí narodit žádné. Všechna těhotenství byla nuceně ukončena. V roce 1999 vláda evidovala, že 35 procent vdaných žen v reprodukčním věku bylo sterilizováno. Politika byla zrušena v roce 2015. Za dobu jejího fungování bylo provedeno 321 milionů umělých interrupcí, sterilizováno 108 milionů žen a 21 milionů mužů a přes 150 tisíc dětí bylo adoptováno do zahraničí. Celá operace byla ale zbytečná. Čínská porodnost klesala již před rokem 1979 a dostala by se na nízkou úroveň i bez státní intervence. Nyní země čelí demografické krizi a strana se naopak neúspěšně snaží přesvědčit ženy, aby rodily více.
Druhou tragédií byla politika nulového covidu. Zvláště osmitýdenní totální lockdown Šanghaje Číňany otřásl. Vláda nezvládala 25 milionů uzavřených obyvatel zásobovat a mnoho z nich zažívalo opravdový hlad. Podle Wanga se Šanghaj z této zkušenosti dodnes nevzpamatovala.
Byla to připomínka toho, že Čína je stále totalitní stát, kde nikdo není v bezpečí před rozmary několika komunistů. V květnu 2024 se Si Ťin-pching zajímal, proč Čína již neprodukuje technologické „jednorožce“. Odpovědí je, že je sám zadusil. Strana dospěla k názoru, že technologičtí giganti schopní konkurovat těm západním, třeba Alibaba, jsou příliš mocní. V roce 2021 zahájila kampaň za jejich regulaci a faktickou likvidaci. Hodnota Alibaby klesla z 800 miliard dolarů na čtvrtinu. Si má tendenci chovat se jak slon v porcelánu. „I kdyby byly Siovy úsudky správné, jeho silová řešení situaci téměř vždy ještě zhorší. Mají technologičtí giganti příliš velkou moc? Možná ano, ale jejich tvrdé potlačení traumatizovalo podnikatele. Zadlužují se developeři až příliš? Ano, ale když vláda mnohé z nich dotlačila na pokraj bankrotu, vyvolala tím zároveň kolaps důvěry kupujících a ještě více prohloubila krizi na trhu s nemovitostmi. Potřebuje vláda potlačit korupci? Rozhodně ano, ale Si svými čistkami natolik zastrašil státní byrokracii, že ji ochromil,“ píše Wang.
To je důvod, proč si Wang myslí, že Čína Ameriku nikdy nepředežene. Úsilí strany, aby ji nikdo nemohl mocensky ohrozit, vede nakonec k zadušení slibných firem a omezení naplnění plného potenciálu Číny. Odráží se to třeba i v tom, že v roce 2023 téměř 14 tisíc čínských milionářů emigrovalo, o rok později to bylo více než 15 tisíc. Vyslání do Číny již není pro západní manažery výrazem důvěry a kariérní příležitosti, ale spíš něčím za trest.
Nicméně to neznamená, že Západ si může oddychnout. Wang odhaduje, že „50 procent čínské ekonomiky je dysfunkční, zatímco pět procent si vede skvěle“ – a právě těch pět procent je nebezpečných. Například v oblasti AI má Čína výhodu v tom, že se nebojí stavět elektrárny, a má tedy dostatek levné energie k pohánění náročných datových center.
„Právnická společnost“ má nevýhodu v tom, že prostřednictvím zákonů, regulací a soudních sporů je schopna zdržovat a blokovat potřebný rozvoj. Zároveň ale stejnými prostředky chrání individuální svobodu. Politika jednoho dítěte je na Západě nemyslitelná. I když západní lockdowny byly otravné, nevyrovnají se peklu, kterým byl ten čínský. Firmy mohou fungovat ve stabilním právním rámci a nemusí se bát, že je vláda zlikviduje, pokud příliš vyrostou. Wang ale varuje, že jestli mají USA a Západ ustát čínský technologický a průmyslový nástup, musí se znovu naučit rychle stavět, obnovit výrobu a alespoň částečně přesunout průmysl domů. Západu by se hodila trocha inženýrského myšlení.
00:07
