Spatři mne a zaplač

KOMENTÁŘ

Spatři mne a zaplač
Lidé dnes na nedostatek vody nepomřou, ale pro přírodu, zemědělství i zahradničení znamená sucho velký problém, píše Marian Kechlibar. Foto: Jan Zatorsky
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2026 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Tohoto suchého léta se z evropských veletoků – Dunaje, Visly, Labe, Rýna – vynořují stíny minulosti. Někde jsou to potopené říční lodě z druhé světové války, jinde „hladové kameny“, do kterých naši předkové vytesali různé vzkazy budoucím generacím. Jeden z nich, u Děčína, je nejméně 400 let starý a zdobí jej německý nápis „Wenn du mich siehst, dann weine“ – Když mě spatříš, zaplač. Tehdy znamenalo sucho reálnou hrozbu hladomoru, s adekvátně drsnými ztrátami na životech; úbytek pěti až deseti procent obyvatelstva nebyl výjimkou, a pokud se poskládaly dvě či tři špatné sezony za sebou, pak ještě daleko víc.

 

Na jednu stranu nás takové staré kameny mohou trochu uklidnit: nejde o zcela nový jev a na rozdíl od doby před průmyslovou revolucí jsme zatím nezaznamenali ani výrazné zdražení potravin, natož jejich skutečný nedostatek. Globální obchodní síť znamená, že se musejí dít opravdu hrozné věci, než občané bohatších států zjistí, že už nepotřebují ozempic ani mounjaro. Na druhou stranu je patrné, že ani roku 2026 jednu věc neumíme: vyčarovat vodu tam, kde prostě není. Lidé dnes na nedostatek vody nepomřou, ale pro přírodu, zemědělství i zahradničení znamená sucho velký problém a jevy typu lesních požárů jsou zde, na rozdíl od kalifornského pobřeží, také zcela nežádoucí.

Tím spíše bychom měli dávat pozor na hospodaření s vodou, když zrovna je – ale přesně to je záležitost, v níž nejen Česká republika silně zaspala. Jakýsi úřední idiot dokonce před pár lety zrušil pravidlo, že pro zakopání běžné malé retenční nádrže na dešťovou vodu na vlastním pozemku nepotřebujete oznámení záměru; tato novinka vyvolala mezi opatrnějšími lidmi nebo lidmi, kteří mají nepříjemné sousedy, paniku, protože maximální pokuta prý činí až dva miliony korun. Těžko říci, jak by v praxi úřady postupovaly, ale tento chaos je čisté sebepoškozování, protože každá taková nádrž, která se nepostaví kvůli strachu z papírování a možné represe, znamená dalších pár metrů krychlových vody, jež po bouřce bez užitku odtečou do řeky a sousedních států.

Od vody přes elektřinu až po bydlení jsme vybudovali obrovské byrokratické samoděržaví, kterého může každý nerudný kverulant využít k tomu, aby jakoukoliv stavbu napadal donekonečna – a kterého se normální občan může jedině bát. Nejsme v tom sami, podobným problémem trpí skoro celá západní civilizace, ale je načase s tím něco dělat. V soupeření s ostatními civilizacemi, jako jsou třeba Indie nebo Čína, není nekonečné papírování žádnou výhodou, a kdyby se ořezalo na třetinu stávajícího rozsahu, stále by se nic závažného nestalo.

A kdybychom byli stejně upřímní jako naši předkové, zcela navrch každého úředního dokumentu, ještě před číslem jednacím, bychom umístili jednoznačné varování: Spatři mne a zaplač.

×

Podobné články